V dnešním prohlášení na tiskové konferenci ve Washingtonu, D.C., Yu Jie, spisovatel-disident a bývalý viceprezident centra Independent Chinese PEN, který před týdnem opustil Čínu, popisuje mučení státní bezpečností poté, co byl 9. prosince 2010 zadržen, den před udělením Nobelovy ceny míru Liou Siao-poovi. (Níže text prohlášení přeložené do angličtiny Organizací lidských práv v Číně HRIC (Human Rights in China).
Yu popisuje, kdy poté, co byl s pytlem přes hlavu dopraven na tajné místo, byl svlečen do naha a přinucen klečet, zatímco jej policisté v civilu zasypávali ranami do hlavy a do těla, nutili jej udeřit sebe samého, ohýbali mu prsty na opačnou stranu, kopali do hrudi a dupali po něm. Zároveň jej fotili a vyhrožovali, že fotografie zveřejní na internetu. Policie jej převezla do nemocnice, poté, co upadl do bezvědomí, a lékařům sdělili, že trpí epilepsií.
Yu rovněž popisuje léta vládní cenzury jeho děl – čímž mu byl udělen neoficiální status "neexistující osoby ve veřejném životě" – a od října 2010 obtěžování, sledování a odposlechy, zatýkání a nucené cesty.
12. ledna 2012, Yu a jeho žena a syn, nastoupili do letadla do Spojených států. Yu se chystá vydat životopis Liou Siao-poa během příštích měsíců. Zároveň píše knihu o éře vlády Chu Ťin-tchao.
Yu se narodil v roce 1973 v provincii S'-čchuan a v roce 2000 získal magisterský titul na pekingské univerzitě. Yu pracoval v Národním muzeu moderní čínské literatury do jeho propuštění, kdy začal psát na plný úvazek. Mezi lety 2005 až 2007 působil Yu coby viceprezident centra Independent Chinese PEN. Je členem Pekingské archové církve, protestantského kostela. V květnu 2006 se setkal Yu s americkým prezidentem Georgem W. Bushem v Bílém domě, coby disident a praktikující křesťan.
Níže je přeložená verze Yuova tiskového prohlášení, "Odhalení útlaku Komunistické strany Číny a útěk do svobodného světa: Mé prohlášení o odchodu z Číny", na Yuovu žádost do angličtiny přeloženého a vydaného organizací HRIC.
Odhalení útlaku Komunistické strany Číny a útěk do svobodného světa:
Mé prohlášení o odchodu z Číny
Yu Jie
12. ledna 2012
[Anglický překlad Organizace lidských práv v Číně HRIC]
Odpoledne 12. ledna 2012 se moje tříčlenná rodina dopravila letadlem z Pekingu do Spojených států. Z domu jsme byli doprovázeni pěti důstojníky státní bezpečnosti, kteří trvali na společné fotografii, a poté nás opustili.
Rozhodnutí odejít z Číny bylo pro mě složité a dlouhé.
Již od vydání mé knihy Oheň a led (Fire and Ice) v roce 1998, kdy jsem ještě studoval na univerzitě, jsem byl sledován Ústředním propagačním oddělením a policií. Po obdržení magisterského titulu na Pekingské univerzitě v roce 2000, jsem vzhledem k vládním zásahům nebyl schopen sehnat práci a byl nucen se živit, coby "nevolný spisovatel". V období vlády Ťiang Ce-mina (1989-2002) jsem byl v Číně schopen vydat některé z mých děl – tehdy ještě byl určitý prostor pro svobodu projevu v Číně. Po nástupu Chu Ťin-tchaoa a Wen Ťia-paoa v roce 2004, jsem byl zcela zablokován. Od té doby jediná čínská média neotiskla jediné slovo o mě, a články ostatních, ve kterých jsem byl zmiňován, byly mazány. Byť jsem v Číně byl stále fyzicky přítomen, stal jsem se "duší exulantem" a ve veřejném prostoru "osoba neexistující".
Navzdory tomu jsem nepřestal s psaním. Jako nezávislý intelektuál jsem pokračoval v kritice autoritářského režimu čínské komunistické strany a velmi jsem se spřátelil s Liou Siao-poem, s kterým jsem bojoval bok po boku. Vydal jsem okolo patnácti knih a tisíce článku v zámoří. Za to jsem byl nesčetněkrát obtěžován – předvoláván, v domácím vězení, bylo mi vyhrožováno – a celé se to postupem času zhoršovalo. Během těch let, kdy jsem navštívil Ameriku a Evropu, se mě přátelé pokoušeli přesvědčit, ať zůstanu, ale já jim odpověděl: "Dokud nebudu v ohrožení života, z Číny neodejdu." Pro mě, jako spisovatele je svoboda projevu a svoboda publikování základem. Coby křesťana je pro mě důležitá svoboda vyznání. Coby obyčejného člověka, je pro mě život na svobodě a beze strachu nepostradatelným.
Ale 8. října 2010 jsem o tyto svobody přišel, poté co ohlásili, že můj nejlepší přítel Liao Siao-po obdržel Nobelovu cenu za mír. Zatčení, mučení, odposlouchávání, sledování a nucené "výlety" se staly mým denním chlebem. Po roce nelidského zacházení a bolestivých útrap, jsem neměl jinou možnost než opustit Čínu, a odpoutat se tak od fašistického, barbarského a brutálního režimu Komunistické strany Číny.
Toto byly moje zážitky za poslední rok: 8. října 2010, v den udělení Nobelovy ceny míru Liao Siao-poovi, jsem byl na návštěvě ve Spojených státech. Pronesl jsem projev na Univerzitě Jižní Kalifornie toho dne, a večer jsem viděl zprávy. V tu chvíli jsem byl nesmírně nadšen a odhodlán, a chystal se s návratem do Číny. Někteří přátelé mě varovali, že tamní vláda musí z tohoto ponížení zuřit, a v důsledku toho, se stav lidských práv zde může zhoršit, a snažili se mě přesvědčit, ať nějakou chvíli zůstanu ve Státech. Ale po dobu jedné dekády, Liao Siao-po a já jsme byli blízcí přátelé a bratři ve zbrani. V době, kdy on byl prezidentem centra Independent Chinese PEN, já jsem byl jeho viceprezidentem, a účastnil se všech lidskoprávních aktivit, kterých se účastnil i on. Poté, co byl v prosinci 2008 Liao Siao-po zatčen, měl jsem svolení jeho ženy Liu Xia, napsat o něm biografii. Proto jsem se chtěl urychleně vrátit do Číny a pokračovat v rozhovorech s jeho přáteli a rodinou, abych tak mohl tuto důležitou práci dokončit co nejdřív.
13. října, pět dní po udělení ceny, jsem se vrátil do Číny. Jen co jsem vystoupil z letadla, jsem byl pekingskými bezpečnostními orgány uvržen do domácího vězení. Čtyři policisté v civilu střežili vchod mého domu po 24 hodin, dokonce zabarikádovali dveře a nainstalovali 6 kamer a infračervené detektory k přední a zadní části mého domu. Byli jsme chyceni jako velká ryba v síti.
Prvních pár dnů směla moje žena ještě jít do práce. Liu Xia, manželka Liao Siao-poa, poprosila jeho bratra a moji ženu, aby mu nakoupili nějaké šaty a jídlo. Bohužel se jednoho dne dostal policii do rukou dopis od Liu Xia psaný mojí ženě, když prohledávali Liuininova bratra. Poté mojí ženě náhle vypli telefon a rovněž jí udělili domácí vězení, kdy už nesměla chodit ani do práce.
Jednoho dne moje žena onemocněla s horečkou 40 °C, a ačkoliv z toho byla téměř v bezvědomí, policie jí nepovolila odvoz do nemocnice. Jeden úředník veřejné bezpečnosti obvodu Čchao-jang (Peking) jménem Hao Qi, zlomyslně vyhrožoval: "I kdyby, jste měli doma chcípnout, tak vás nepustím! Jestli se tak stane, přijde někdo ze shora, a vyřídí formality!" S velkou úzkostí jsem se na internetu obrátil o pomoc, a jeden laskavý přítel si toho všiml na Twitteru a zavolal záchranku. I tak ale policisté blokovali lékaře ve vstupu. Naštěstí byl doktor neodbytný a posléze mu bylo povoleno vejít, a změřit mojí ženě teplotu. Řekl, že její teplota je nebezpečně vysoká, a že musí do nemocnice na vyšetření. Po několika pokusech o vyjednávání, moji ženu časně ráno konečně převezly do nemocnice. Doprovázelo jí 6 policistů v těsné blízkosti, ale já jsem nesměl.
A situace se jenom zhoršovala. Začátkem listopadu mi vypnuli telefon, internet a zabavili mobil, takže nás nikdo nemohl kontaktovat, a já jsem se tak doma ocitl ve stavu totální izolace. Věci každodenní potřeby jsme směli napsat na lístek, které nám pak policie nakoupila, a my jsme jim je uhradili. O dění tam venku jsme nedostávali žádné informace. Nesměli jsme kontaktovat ani naše rodiče, ani naše děti. Takhle to pokračovalo, den co den, nevěděli jsme, kdy to skončí, a zjistili jsme, že to je horší, než ve vězení. Ve vězení máte přesně danou trestní sazbu, máte nárok na rodinnou návštěvu a vycházku na vzduch. Ale takto jsme spadli do nekonečné propasti a každý den nám připadal dlouhý jako jeden rok. Takhle jsme žili skoro dva měsíce.
9. prosince, den před udělením Nobelovy ceny míru, byl nejtemnější moment mého života. V jednu odpoledne, Wang Chunhui, důstojník státní bezpečnosti obvodu Čchao-jang (Peking), se kterým jsem byl v pravidelném kontaktu, zaklepal na moje dveře, spolu se zástupcem náčelníka městské čtvrti Dougezhuang jménem Ma – kde byla moje místí policejní stanice – a řekl: "Šéf s tebou chce mluvit." Vůbec jsem netušil, že to byla past. Vzal jsem si kabát, přes své domácí oblečení a šel s nimi.
Jak jsem kráčel po schodech dolů, poznal jsem, že něco není v pořádku. Čekalo na mě asi tucet policistů v civilu a několik aut. Okamžitě se na mě dva z nich vrhli, sundali mi brýle, nasadili mi pytel na hlavu, a posadili mě na zadní sedadlo. Nato jsme hned vyjeli, dva policisté v civilu seděli každý vedle mě, a drželi mě za ruce tak, abych se nemohl hnout.
Po více než hodině jsme dorazili na nějaké tajné místo. Jeden z důstojníků státní bezpečnosti mi vzal hlavu do podpaží a táhl mě dovnitř. Přikázali mi, abych se posadil na židli a ani se nehnul, jinak že budu bit. Celou dobu jsem měl pytel na hlavě, takže se mi nedýchalo snadno.
Asi tak v 10 večer my sundali pytel z hlavy. Jen jsem se nadechnul, několik policistů v civilu ke mně přistoupilo, a začali mě bezdůvodně mlátit do hlavy a do obličeje. Svlékli mě do naha, srazili k zemi a šíleně do mě kopali. Taky s sebou měli fotoaparát, kterým fotili, jak mě bijí, a vyhrožovali, že mě s radostí takto nahého zveřejní na internetu.
Nutili mě klečet a asi stokrát mě fackovali přes obličej. Dokonce mě nutili, abych se fackoval sám. Spokojeni byli teprve, až když jsem se udeřil pořádně, a šíleně se tomu smáli. Taky mě uhodili to hrudníku a stoupli si na mě poté, co jsem spadl na zem. Jedno z mých žeber mě ještě měsíc bolelo, jako by bylo zlomené, a to dokonce, když jsem se jenom zvedal z postele.
Přinutili mě roztáhnout ruce a ohýbali mi prsty na opačnou stranu. Říkali: "Těmahle rukama jsi psal hodně článku proti komunistický straně, tak ti postupně budeme lámat prsty, jeden po druhým." Taky si o můj obličej típly cigaretu, a když jsem pociťoval spalující bolest, tak mi ještě kouřili do obličeje.
Sprostě mi nadávali do zrádce státu a čínského lidu, a do odpadu. Rovněž uráželi moje přátele a rodinu. Pak mě nutili, abych stejnými slovy urážel sám sebe, jinak že mě budou mlátit ještě víc.
Jejich velitel mi oznámil: "Byla proti Vám vznesena tři obvinění: první, během posledních deseti let jste se aktivně spolupodílel na veškerých reakcionářských činnostech Liao Siao-poa; oba jste byli nástrojem imperialismu, sloužícím k rozvratu Číny. Zadruhé, v knize, kterou jste publikoval v Hong Kongu, Nejlepší čínský herec: Wen Ťia-pao (China's Best Actor: Wen Jiabao), jste se dopustil urážky vedoucího činitele strany a státu; nedbal jste našich rad, a proto musíme sáhnout k násilným prostředkům. Zatřetí, Vy dokonce píšete životopis Liao Siao-poa. Jestli tu knihu otisknete, tak rozhodně skončíte ve vězení."
Dále pokračoval: "Přijde-li rozkaz ze shora, tak Vám můžeme vykopat jámu, do které Vás během půl hodiny pohřbíme zaživa, a nikdo o tom ani nebude vědět. Právě teď v cizině ponižují naši stranu a vládu oceněním Liao Siao-poa Nobelovou cenou míru. Jako pomstu Vás ubijeme k smrti." Pak dodal: "Pokud je státní bezpečnosti známo, není v zemi více než 200 vlivných intelektuálů, kladoucích odpor komunistické straně. Pakliže ústřední orgány uznají jejich roli, coby závažnou, tak je mohou během jedné noci všechny pochytat a pohřbít zaživa."
Nevím jak dlouho to fyzické a verbální napadání pokračovalo. Poté jsem omdlel a já s sebou přestal škubat. Zavezli mě do nemocnice, aby mě přivedli k vědomí. V tu dobu jsem příliš nevnímal, a matně jsem zaznamenal, že to byla nemocnice obvodu Čchang-pching, někde na periferii Pekingu. Slyšel jsem doktora, jak říká, že jsem byl několikrát zraněn, a že neměli odpovídající prostředky k ošetření, a že poslal policii, aby to zkusila v nějaké větší nemocnici ve městě. Policie řekla, ať mě pošlou sanitkou, že to policie zaplatí. Doktor nato, že jejich sanitka nemá potřebné vybavení, a že musejí nechat přivést nějakou z města, která má prostředky první pomoci, jinak že nepřežiju.
Zanedlouho dorazila z města sanitka, která mě dovezla to Pekingské nemocnice pro stranické papaláše. Policie mi dala falešné jméno Li Li a nemocnici oznámila, že trpím na epileptické záchvaty.
Během několika hodin jsem zápasil o život. Brzy následujícího rána ke mně přišel doktor, sám od sebe, a ptal se na můj stav. Když jsem se s obtížemi chystal vysvětlit, že mě zmlátili, vzal si jej jeden policista stranou, a druhý mi šeptal: "Jestli ještě budeš kecat nějaký kraviny, tak ti ty hadičky odpojíme, a necháme tě chcípnout."
10. prosince mi řekli, že je můj stav stabilizován, takže mě propustili z nemocnice a vzali do hotelu vedle, kde jsem během odpoledne odpočíval. Večer mi pak řekli, že mě chce vidět jejich šéf, a tak mě vzali do jiného pokoje. Člověk, který za mnou přišel, řekl, že se jmenuje Yu, že je zástupce městského úřadu veřejné bezpečnosti v Pekingu, a že velí brigádě státní bezpečnosti. Lstivě prohlásil: "To, co se stalo včera, bylo nedorozumění – chyba mých podřízených. Nikomu o tom venku nic neříkejte". Příštích pár dní jsem strávil kdesi na okraji Pekingu. Zde mě každý den podrobovali výslechu o tom, co jsem během posledních let dělal a psal. Nutili mě, abych napsal čestné prohlášení, že se nebudu stýkat se zahraničními novináři, dávat rozhovory, kontaktovat cizí velvyslanectví a kritizovat devět členů ÚV (komunistické strany) ve svých článcích.
13. prosince 2010 jsem byl propuštěn. Další dva týdny, moje žena a já, jsme směli opustit dům, ačkoliv jsme museli informovat příslušníky státní bezpečnosti, kteří nás dole celý den hlídali, kam jdeme, a kdy se vrátíme. Koncem prosince jsem se vydal do mého rodiště v S'-čchuan, a byl jsem eskortován na letiště. Zde jsem strávil ve svém bývalém domě čtyři měsíce. Za celou dobu se mě státní bezpečnost chodila každého půlměsíce ptát, co právě dělám. Jeden se představil, jako Jiang a byl prý vedoucím oddělení, další se zase představil jako Zhang, coby vedoucí sekce; následně důstojníci v zaškolení – všichni tvořili "tým" vyčleněný pro můj případ.
Následující rok, při každé "citlivé události", jako prázdniny, svátek, důležité vládní jednání, nebo zahraniční návštěva, jsem byl neoprávněně odsouzen k domácímu vězení, nebo vyzván k dočasnému opuštění města. To se dělo vždy po pár dnech, takže jsem většinou přišel o úplnou, nebo částečnou svobodu. Také jsem byl donucen přestat publikovat své články v zahraničí téměř úplně, protože pokaždé, když jsem publikoval článek, ke mně přišla státní bezpečnost s výhružkami. Jsme tříčlenná rodina, ale byli jsme nuceni žít na třech oddělených místech: mě hlídali daleko od domova; moje žena pracovala v Pekingu; a o mého syna se starali moji rodiče v mém rodišti v S'-čchuan. Brzy nato moje žena ztratila zaměstnání, protože státní bezpečnost třikrát vyvíjela tlak na jejího zaměstnavatele, a nebylo to poprvé. Většinu času jsem nemohl chodit do kostela, nebo na biblická studijní setkání, a nemohl jsem tak pravidelně praktikovat svou víru, coby křesťan. To bylo pro mě obzvlášť bolestivé.
V této těžké době, kdy jsem nemohl déle žít normální způsob života, kdy naše rodina žila odděleně, kdy jsem ztratil svobodu zcela psát, kdy moje osobní bezpečnost byla nejistá, a po 14 letech, jako čínský intelektuál, boje za pravdu, jsem byl donucen k rozhodnutí opustit Čínu.
Avšak v létě 2011, kdy jsem si u státní bezpečnosti podal žádost k vycestování, bylo mi sděleno, že jejich nadřízení mně a mojí ženě opustit zemi nedovolí. Dlouho jsme se přeli, až mi bylo nakonec řečeno, že mojí žádost zváží až po vánocích. Po vánocích jsem objednal letenky do Spojených států, a státní bezpečnosti jsem oznámil, že tak jako tak poletím, a že kdyby mě chtěli zadržet na letišti, tak že budu vší silou vzdorovat, a že všem okolo podám svědectví. Řekli mi, že udělají vše možné, aby jejich nadřízení výjezd pro mě, mou ženu, povolili.
9. ledna, dva dny před mým odjezdem do USA, Jiang, vedoucí oddělení městského úřadu pekingské veřejné bezpečnosti (a velitel brigády státní bezpečnosti) si mě zavolal. 10. ledna mě odvedli do hotelu. Úředník mi tam sdělil, že se jmenuje Liu, a že je nástupcem Yua, úředníka, se kterým jsem jednal předtím. Řekl mi, ať napíšu čestné prohlášení, a že zváží moji žádost. Ptal se: "Čína se každým dnem stává mocnější, zatímco Amerika je den ode dne slabší, tak proč se tam chystáte?" Schválně jestli by se na tohle zeptal viceprezidenta Si Ťin-pchinga, když tam šla studovat jeho dcera na Harvard?
Poté, co jsem podepsal čestné prohlášení, jsem dostal povolení k výjezdu. Jeden úředník si mě zastavil a varoval mě: "Nemyslete si, že tam v Americe budete na svobodě. Jestli řeknete něco, co nemáte, tak se nebudete moct vrátit domů. Máte zde pořád rodinu, a jistě byste se chtěl za nimi vrátit. Budete si muset neustále dávat pozor na to, co děláte, a co říkáte". Aby režim zašel tak daleko, že vám odebere vaše ústavní právo, tj. vycestovat ze země, coby výhružku, to svědčí o jeho pokrytectví a bezmocnosti.
A takto jsme s rodinou 11. ledna nastoupili do letadla do USA, pod přísným dohledem důstojníků státní bezpečnosti.
Nyní jsem ve Spojených státech, ve svobodné zemi. Zde slavnostně prohlašují, že co jsem vypovídal, a co obsahuje moje čestné prohlášení, které jsem napsal z donucení, pod hrozbou mučení, a proti své vůli, je neplatné a bezpředmětné.
Dále prohlašují, že světu zveřejním, co jsem během posledních několika let musel snášet, a že podám stížnost u Rady pro lidská práva při OSN a dalších mezinárodních agentur. Budu dále pokračovat v kritice diktátu Komunistické strany Číny ve svých článcích. Tento rostoucí fašistický, barbarský a brutální režim je největší hrozbou svobodného světa a svobodymilovných lidí. Slibuji, že se i nadále budu stavět proti tyranii Komunistické strany Číny.
Po příjezdu do USA jsou mými hlavními cíli v nejbližší budoucnosti následující: vydání životopisu Liao Siao-poa v čínštině do dvou měsíců a v dalších jazycích následovně. Biografii jsem začal psát začátkem roku 2009, a je to jediný životopis se svolením jeho ženy, Liu Xia. Doufám, že díky této knize, budete mít celkovou představu o životě Liao Siao-poa, jeho filozofii a tvořivosti, a že čtenáři po celém světě dostanou příležitost se takto seznámit s laureátem Nobelovy ceny za mír. Této knihy využiji k oslovování lidí při každé možné příležitosti, abych upozornil na osudy Liao Siao-poa a jeho ženy Liu Xia, aby se co nejdříve dostali na svobodu.
Rovněž plánuji vydat novou knihu Chu Ťin-tchao: Chladnokrevný tyran (Hu Jintao: Cold-Blooded Tyrant) během příštích šesti měsíců. Bude to doprovodná publikace ke knize Nejlepší čínský herec: Wen Ťia-pao (China's Best Actor: Wen Jiabao), a bude jakýmsi velebením odchodu Chu Ťin-tchaoa z etap dějin. Chu Ťin-tchao bude obsáhlý rozbor Chuovi vlády, a poskytne analýzu a komentář hlavních faktorů Chuovi éry, včetně "harmonické společnosti, vzestupu velkého národa, čínského modelu a stabilizování společnosti". Umožní čtenářům v Číně, a rovněž i mezinárodní komunitě poznat pravdu o čínském ekonomickém růstu – bezohledná autokracie, nekontrolovatelná korupce, úpadek lidských práv, škody na životním prostředí, morální úpadek, a že Chu Ťin-tchao a Wen Ťia-pao jsou historickými hříšníky, na jejichž prohřešky nesmí být zapomenuto.
Poté, co jsem odešel z Číny, mnoho mých zdejších přátel projevilo sympatie, pochopení, podporu a naději pro moje rozhodnutí. Hluboce se mě to dotklo a cítím se velice povzbuzen. Ve svobodném světě, kde mám přístup k daleko více informacím, se moje psaní a myšlení jedině zlepší. Věřím, že budu pokračovat v psaní takových děl, která splní očekávání mých přátel.
Na druhou stranu, bude můj hlas i nadále slyšet u širšího mezinárodního publika, a to ve jménu demokracie a svobody v Číně. Konkrétně, budu odvádět pozornost světové veřejností na stav těch, kteří ztratili svobodu, jako např.: Liao Siao-po, Liu Xia, Čchen Kuang-čcheng, Kao Č'-šeng, Chu Ťia a Fan Yafeng, stejně tak jako relativně neznámý, jako např.: Liu Xianbin, Chen Wei, Chen Xi a Yang Tianshui. Já už jsem si svoji těžce vydobytou svobodu vybojoval, avšak hovořit o svých druzích, kteří nemají ani svobodu, ani bezpečí, je povinnost, které se nemohu vyhýbat. Buďte vázáni s těmi, kteří jsou vázáni, a truchlete s těmi, kteří truchlí - také toto je Boží učení křesťanům.
Já jsem skutečný patriot. Jeden úryvek z McBetha říká: "Myslím, že naše země se potápí pod jhem; / Pláče, krvácí a každým novým dnem se k jejímu zranění přidá nová rána." To je mi líto a trápí mě to. Odhalování a kritika tyranizující role Komunistické strany Číny bude mou životní náplní. Dokud bude tato vláda, která je zodpovědná za plenění čínského bohatství, a zotročení a paralyzování čínského národa, nepřestanu v její expozituře a kritice. Dále věřím, že se v blízké budoucnosti budu moci vrátit do Číny, která dosáhla svobody a demokracie. Budou naše životy takovými, jako v bibli: "[Hle,] jak skvělé a jak příjemné je, aby bratři spolu žili v jednotě!" A všichni ti zrádci, kteří stvořili teror, od Chu Ťin-tchaoa a Wen Ťia-paoa, po nejposlednějšího důstojníka státní bezpečnosti, budou postaveni před soud a bude je čekat daleko hanebnější konec než Saddáma Husajna, Husního Mubáraka a Muammara Kaddáfího. Pracujme společně na tom, aby ten den nastal co nejdřív.