Při debatě o migrantech v Německu a Rakousku je málokteré slovo používáno více, než "integrace". Ale ta instituce, která je pro mnoho muslimů nejdůležitější, obecně těmto snahám příliš nepomáhá – a často jim aktivně odporuje: mešita. To jsou výsledky oficiálního rakouského výzkumu i soukromého průzkumu, provedeného německým žurnalistou.
Na konci října vydal Rakouský integrační fond (Austrian Integration Fund - ÖIF), který spadá pod ministerstvo zahraničí, studii s názvem "Role mešity v procesu integrace". Pro účel studie navštívili zaměstnanci ÖIF 16 mešit ve Vídni, zúčastnili se několika pátečních kázání a promluvili s jednotlivými imámy – pokud tedy s rozhovorem souhlasili, což často nebyl ten případ. Podle ÖIF je výsledkem zjištění, že pouze vedení dvou mešit podporuje integraci svých členů. Ve zprávě je oslavován přístup společenství boseňské mešity, která také provozuje fotbalový klub. Během diskuze její imám prohlásil: "Každá země, stejně tak i Rakousko, má svá pravidla a zákony – což vždy zdůrazňuji – a je naší náboženskou povinností se podle těchto standardů chovat a integrovat se podle nich."
Co se týče genderových rolí, tak ve všech mešitách, které autoři studie navštívili, je zarazila téměř naprostá absence žen na pátečních modlitbách:
"Jen tři mešity... zajišťují pro ženy oddělený prostor, který je jimi opravdu využíván. Pokud totiž tento prostor vůbec existuje, nechává ho většina mešit při pátečních kázáních mužům."
 Islámské centrum ve Vídni (Zdroj obrázku: Zairon/Wikimedia Commons) |
Etnická oddělenost
S několika výjimkami jsou vídeňské mešity organizovány podle etnických mantinelů:
"Jsou tu turecké, albánské, boseňské, arabské, pakistánské a další mešity, ve kterých většinou kázání probíhají výhradně v příslušném jazyce. Pouze ve výjimečných případech je část kázání – a ještě méně často kázání celé – překládáno do Němčiny."
Tudíž jsou společenství v jednotlivých mešitách, "pokud jde o národnost a jazyk, uzavřené celky." Toto rozdělení vytváří "sociální integraci pouze v interním etnickém prostředí, a tím pádem národnostní segmentaci." V 8 z 16 zkoumaných mešit je tento trend dále podporován "rozšířeným a otevřeně hlásaným nacionalismem."
Jedna z mešit, provozovaná tureckým hnutím Milli Görüs, vyčnívala jako obzvláště radikální. Milli Görüs je jedna z největších islámských organizací v Evropě a je ideologicky blízce spjata s tureckým prezidentem Recep Tayyip Erdoganem. Podle studie, imám v mešitě Milli Görüs "otevřeně hlásá vytvoření politicky sjednocené ummy v jediném kalifátu." Příčinou neklidu v Islámu je podle něj fitna ("rozbouřenost"), kterou do islámské komunity vnáší vnější prostředí. Podle autorů studie, imám "vidí všude kolem sebe nepřátele Islámu, kteří se snaží zabránit islámské komunitě ovládnout svět, tak jak bylo předpovězeno v proroctvích." Ve všech třech kázáních, která byla vyslechnuta, byla hlavním bodem jednota muslimů: muslimové na jedné straně, "nevěřící" na druhé. Podle studie, některá imámova tvrzení poukazují na "pohled na svět ovlivněný konspirační teorií," jako například: "Síly číhající vně ummy, udělaly vše v jejich silách, aby podkopaly vnímání ummy sebe sama."
Závěr studie zní:
"Pro shrnutí můžeme říci, že společenství kolem 16 mešit, zahrnutých do studie, s výjimkou D01 (jedna z mála mešit s kázáním v němčině) a B02 (boseňská mešita zmíněná výše), aktivně nepropagují mezi svými členy sociální integraci do společnosti. Přinejlepším se nesnaží jí bránit. Nejčastěji mají na integrační proces efekt právě opačný."
Podle studie 6 z 16 zkoumaných mešit (37,5 %) následuje "politiku, která zabraňuje integraci do společnosti a do jisté míry vykazuje fundamentalistické tendence." Polovina zkoumaných mešit "káže duální pohled na svět, kde jeho hlavním pilířem je rozdělení světa na muslimy na jedné straně a všemi ostatními na straně druhé." U 6 mešit byla zjištěna praxe "nepokrytého očerňování západní společnosti."
Varování před německým způsobem životem
Podobná pozorování zaznamenal také německý novinář Constantin Schreiber, který v roce 2016 strávil více než 8 měsíců navštěvováním patečních kázání v německých mešitách. Schreiber, který plynně hovoří arabsky, je známý moderátor arabských televizních programů, ve kterých imigrantům vysvětluje způsob života v Německu. Své zážitky popsal v knize, která byla v Německu bestsellerem po řadu měsíců: Uvnitř Islámu: Co kážou v německých mešitách.
Schreiber se v mešitách představoval jako novinář a netajil se tím, že plánuje napsat o německých mešitách knihu. Jen málo imámů bylo ochotných udělat s ním rozhovor. Jednou mu dokonce bylo řečeno, že je "zakázáno" s ním mluvit. Imámové, se kterými měl dovoleno promluvit, obvykle skoro nerozuměli německy. "Zdá se, že je možné žít v Německu mnoho let se ženou a s dětmi a stále ani nebýt schopen si německy říct v obchodě o chleba," píše Schreiber. Častým předmětem kázání, která Schreiber slyšel v mešitách, bylo varování před německým způsobem života.
"Pořád znovu a znovu, jako například v mešitě Al-Furqan (berlínská mešita sunnitských Arabů), se muslimové zdáli naprosto utvrzeni v názoru, že jsou jakási komunita se společným osudem: ,Vy jste diaspora! My jsme diaspora! ... Oni (Němci) jsou jako příval, který vás smete, který vás zničí a vezme vám vaše hodnoty a nahradí je svými hodnotami'."
V sunnitsko-turecké berlínské mešitě Mehmed Zahid Kotku Tekkesi imám, den před Štědrým večerem, varoval před "nejhorším ze všech nebezpečí" – "hrozbou Vánoc". "Kdokoliv napodobuje jiný kmen, stane se jedním z nich. Je Silvestr náš? Je Vánoční stromek naší součástí? Ne, není!"
Imám v mešitě Al-Rahman v Magdeburgu přirovnával život v Německu k cestě přes začarovaný les, pokračuje Schreiber. Jeho kouzla mají moc svést muslimy ze správné cesty, aby se ztratili v "hlubokých houštinách lesa" kde je "sežerou divoké příšery, které v lese žijí."
Stát nemá žádný přehled
Co upoutalo Schreiberovu pozornost už při plánování návštěv, byl nedostatek informací a neprůhlednost obklopující německé mešity. Pro začátek, neexistuje žádný oficiální adresář mešit; nikdo nedokáže s určitostí říct, kolik jich v Německu je. Jediný takový registr nabízí soukromá stránka Moscheesuche.de. "Takže německé úřady," říká Schreiber, "spoléhají na seznam sestavený soukromou osobou, která je velmi zřetelně stoupencem jistého fundamentálního ideologického směru." Navíc vzhledem k tomu, že registr závisí na dobrovolném zadávání odkazů, se dá pochybovat o tom, že bude obsahovat mešity, které nechtějí být vidět. Schreiber pokládá za nepravděpodobné, že je seznam alespoň přibližně kompletní a aktuální:
"Narazil jsem na mešity, které jsou uvedené v seznamu, ale již nějakou dobu neexistují. Nebo na nové mešity, které nikde uvedeny nejsou, a ani zpravodajská služba nebo místní úřady neví o jejich existenci."
Kromě toho Schreiberova žádost zaslaná na město Hannover odhalila skutečnost, že německé úřady mají zábrany poskytovat informace o mešitách v jejich městě. Zaměstnanec místního úřadu v emailu napsal: "Zašlete nám prosím přesnější informace o plánovaném využití tohoto seznamu. Nepřejeme si, aby tyto instituce byly vystaveny nějakým neurčitým podezřením."
Obavy a mlčení
Jedním z překvapení byla defenzivní reakce, se kterou se Schreiber setkal u lidí, kteří by měli vzhledem ke své profesi působit objektivně a vstřícně. Když se totiž Schreiber chtěl ujistit, že se ve svém překladu kázání nedopustil chyb, kontaktoval, podle svých slov, jednu z nejprestižnějších překladatelských agentur v Německu:
"Požádali mě, abych zastal přepis jednoho kázání pro získání odhadu množství práce a ceny. Následně byl můj požadavek odmítnut. Považovali text za ˏpřekračující pole působnosti' svých překladatelů, z nichž se nikdo necítil dost odborně na správné přeložení ˏtextu tohoto typu'."
Hledání překladatele pro turecká kázání se také ukázalo jako obtížné: "Pouhý fakt, že jsem projevil zájem o toto téma, vedl okamžitě k obvinění, že mým skutečným zájmem je ˏštvaní proti Islámu'."
Schreiber narazil na zeď odporu také, když se pokoušel najít německé znalce Islámu, s nimiž by mohl prodiskutovat obsahy kázání. Univerzitní profesoři – placení z peněz německých daňových poplatníků – odmítli poskytnout informace týkající se jejich vlastní specializace.
"Mnoho měsíců jsem zasílal své žádosti na Fakulty islámských studií, se kterými jsme často dělali rozhovor ještě v mé funkci editora. Jedna univerzita mi několik měsíců tvrdila, že pro mě stále hledá vhodného člověka pro spolupráci. 16. prosince, tři měsíce po mé první žádosti, mi napsal profesor islámských studií, že v současné době má příliš málo času pro naplánování rozhovoru. Když jsem odpověděl, že v případě potřeby mohu ještě nabídnout termín začátkem ledna, již jsem nedostal odpověď. Několik dalších univerzitních profesorů mě požádalo o zaslání textů kázání, což jsem učinil. Následně jsem nedostal odpověď ani po dalších urgencích."
Podle Schreibera byla tato snaha "zajímavou zkušeností" vzhledem k tomu, že v jiných případech jsou znalci islámských studií a experti na Islám "velmi ochotní poskytovat rozhovory na současná politická témata." Tato otevřenost ovšem zmizí, pokud se jedná o kázání v německých mešitách: "Mnoho expertů se mi po mých žádostech vyhýbá, nezvedají telefon a neodpovídají na emaily." Jeden z expertů na Islám Schreiberovi nepřímo naznačil, aby od projektu upustil, protože by prý mohl "rozšiřovat propast." A proč? Protože podle tohoto experta "by i liberální a tolerantní čtenáři mohli tyto texty považovat za příliš nesrozumitelné a podivné, až ˏhrubé'."
Nic netušící politici
Schreiberův závěr ohledně kázání, která vyslechl, je:
"Po 8 měsících výzkumu musím říct, že mešity jsou politickým prostorem. Většina kázání, kterých jsem se zúčastnil, byla namířena proti integraci muslimů do německé společnosti. Pokud bylo téma života v Německu probíráno, pak primárně v negativním kontextu. Imámové často popisovali každodenní život v Německu jako hrozbu a naléhali na svou komunitu, aby mu odolávala. Společný prvek téměř všech kázání, byl důraz na věřící, aby se uzavřeli a drželi se mezi svými."
V "doslova každé mešitě" Schreiber pozoroval "vysoké počty uprchlíků, kteří v Německu nejsou dlouho." Ti byli také varováni před přizpůsobováním. "Zatímco před mešitou je plno řečí o integraci, uvnitř se káže pravý opak."
Nebezpečí tohoto přístupu názorně ukazuje případ vraždy Farimy S., afghánské ženy zavražděné v bavorském Prienu. Před osmy lety se zřekla Islámu, přestoupila ke křesťanství a dva roky poté uprchla do Německa. 29. dubna byla za denního světla zavražděna afgánským muslimem. Zatímco mnoho muslimů žijících ve městě se pohřbu zúčastnilo, vedení mešity předstíralo, že se jich vražda netýká. Karl-Friedrich Wackerbarth, pastor evangelické farnosti Prien, jíž byla Farina S. členkou, požádal vedení mešity o odsouzení tohoto zločinu. V říjnu, půl roku po vraždě, odpověděl na dotaz z Gatestone Institute: "Bohužel, do dnešního dne neproběhla žádná reakce," řekl.
Wackerbarth předpokládá, že islámské vedení nechce vydávat žádná prohlášení odporující fatvám vydaným káhirskou univerzitou Al-Azhar a jinými, podle nichž "odpadlíci" (ti kteří opustí islám) mají být zabiti.
Tato situace vzbuzuje otázku, proč německá vláda doufá, že jí vedení mešit pomůže vyřešit její problémy. Nedávno napsala známá aktivistka za lidská práva a kritička Islámu, Necla Kelek:
"Politici, kteří opakovaně zdůrazňují svůj záměr s mešitami spolupracovat a zvou jejich zástupce na konference o Islámu, nemají vůbec představu, kdo a co se v nich káže."
Stefan Frank je žurnalista a spisovatel sídlící v Německu.