Hlasování na Valném shromáždění OSN je často více důsledkem komplikovaných posouzení národních zájmů a reakcí na nadnárodní tlaky, než o konkrétním postoji k určité otázce. Česká republika byla jedinou zemí Evropské unie, která 29. listopadu 2012 hlasovala proti rezoluci, udělující Palestině status ne-členské pozorovatelské země v Organizaci spojených národů. 14 zemí EU, včetně Francie, hlasovalo pro rezoluci, a 12, včetně Německa, se zdrželo hlasování.
České hlasování reflektuje jak aktuální posouzení izraelsko-palestinských vztahů, tak i historickou a osobní vazbu. Česká republika uznává vznik státu Palestina, coby svazek dvou států, nicméně trvá na tom, že může vzniknout pouze výsledkem izraelsko-palestinského procesu vyjednávání, dle domluvy jak Palestinců, tak Izraelců – nikoliv pouze dle rezolucí Rady bezpečnosti OSN 242, 338 a 1850, ale rovněž i dle nespočtu bilaterálních smluv – jmenovitě dohody Oslo II z 28. září 1995, článek 31, o tom, že "žádná ze zúčastněných stran nebude vyvolávat, či provádět kroky, které by narušily status Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy, čekající na dohodu o konečné podobě." Zdá se, že Česká republika shledala palestinskou žádost o dosažení ne-členského statusu, nikoliv jen jako jednostranné opatření, narušující mírový proces, ale i jako absolutně protiprávní vůči vlastnímu rozhodnutí OSN.
Vzpomínky na zradu politiky Appeasementu západních mocností ve 30. letech 20. století jsou u Čechů stále silné. Během Mnichovské konference 30. září 1938, Anglie a Francie přející si zabránit konfliktu s Německem, obětovaly českou vládu nad Sudety Adolfu Hitlerovi. O rok později, si nacistické Německo podmanilo celou zemi. V důsledku selhání této kontroly nacistické agrese, se vžil pojem "Appeasement", neboli ústupnictví, coby synonymum pro slabost a zbabělost.
Ačkoliv opoziční hlasování v listopadu 2012, ve Valném shromáždění OSN, vůči palestinskému stanovisku nelze pokládat za naprosto stejnou paralelu se západní zradou Československa v roce 1938, podobná situace to přesto je. Československo bylo ve 30. letech 20. století jedinou demokratickou zemí střední Evropy, tak jako je dnes Izrael jedinou demokratickou zemí na Středním východě. Svým hlasováním v OSN dali Češi jasně najevo, že se arabského světa nesmíme zaleknout, tak jak se zalekl Západ v roce 1938, když se snažil uklidnit Hitlera anexí Sudet - nelze dopustit anexi Izraele Araby.
Důraz Čechů na nutnost přímých jednání stran Středního východu, může být odezvou na úspěšná jednání v roce 1993, kdy Československá federativní republika byla rozdělena mezi dvě soupeřící strany, a vznikly tak dva oddělené státy – Česká republika a Slovensko.
Postoje Čechů vůči Izraeli byly během let různé. Československo bylo jednou z 33 zemí, které na Valném shromáždění OSN, v listopadu 1947, hlasovalo pro rezoluci, která vedla ke zřízení Státu Izraele, a dne 18. května 1948, 4 dny po jeho založení uznalo Československo Izrael. Bylo rovněž hlavním dodavatelem vojenského letectva a zbraní Izraeli, v červenci 1948, poté co ostatní země uvalily embargo vůči novému státu. Československo dokonce trénovalo několik izraelských pilotů náležících Haganě, izraelské bezpečnostní organizaci a předchůdkyni Izraelských obranných sil v dobách před nezávislostí Izraele. Formální diplomatické vztahy, přerušené komunistickým režimem po šestidenní válce, v roce 1967, byly obnoveny po Sametové revoluci v roce 1989, která ukončila komunistickou nadvládu.
Od té doby měla Česká republika konzistentní pochopení pro problémy, kterým Izrael čelí. V roce 2006 uznala nárok Izraele na sebeobranu vůči útokům ze strany Hizballáhu v Libanonu; a v letech 2008-9 odmítla odsoudit izraelskou obranu proti raketovým útokům Hamásu z Gazy, který Češi označili za teroristickou organizaci. Ačkoliv Češi uznali, že podmíněné otevření tranzitu zboží a osob do Gazy – aby se zabránilo pašování zbraní a surovin do Gazy – byl problém, přiznali, že to nebyl ten hlavní problém. Vážnější bylo, že Gaza byla pod kontrolou teroristické organizace.
Česká republika rovněž v květnu 2010 podpořila izraelskou legitimní vojenskou operaci ve Středozemním moři, aby šesti lodím, plujícím z Turecka, zabránila v narušení legální blokády a nemohly být pašovány zbraně do Gazy po mořské trase.
V lednu 2009, v době předsednictví České republiky v Radě Evropské unie, podala Česká republika návrh k vylepšení vztahů mezi EU a Izraelem. Tento návrh ale nebyl schválen.
Historický a osobní faktor též sehrál roli v českém postoji vůči Židům a Státu Izrael. Tomáš Garrigue Masaryk, legendární hrdina, zakladatel a první prezident československého státu v roce 1918, byl podporovatelem židovské domoviny v Palestině, a v Tel Avivu bylo po něm pojmenováno náměstí a kibuc nedaleko Haify. V roce 1927, jako první hlava státu navštívil židovskou vesnici v oblasti pod britským mandátem. Vyslovil se tehdy proti pověrám, "honům na čarodějnice" a klamům Hilsneriády, případu kdy v Čechách, v roce 1899, byl židovský mladý chlapec nálepkován a obviněn ze zabití křesťanské dívky, kvůli její krvi. Později, Václav Havel, coby prezident, se stavěl proti prodeji zbraní do Sýrie, z důvodu jejího nepřátelství vůči Izraeli, a neustále se vyslovoval proti antisemitismu.
Češi zjevně pochopili reálie blízkovýchodní politiky.
Michael Curtis je autor knihy "Should Israel Exist? A Sovereign Nation under Attack by the International Community."