Každý den v televizi slyšíme: "Potřebujeme poctivou diskusi ohledně rasové otázky v naší zemi."
Spousta Američanů s dobrými úmysly už může mít dost této nekonečné, prázdné a nefungující debaty o rasové otázce. Z pohledu cizince jsou Američané rasovou otázkou posedlí: diskuse se vždy obrátí v křík, urážky, hledání falešných viníků, překroucení reality a ztrátu jakékoli naděje na to, že by člověk mohl převzít sám za sebe odpovědnost. Vypadá to, že cílem diskuse je udělat ze sebe toho největšího světce.
Na druhou stranu jsme my imigranti od prvního okamžiku pobytu v USA cítili, jak politické strany bojují o náš hlas.
Když jsem získala občanství a šla se registrovat k volbám, tak mě nějací lidé v místnosti přesvědčovali, ať se registruji jako demokratka, protože demokraté budou hájit má práva proti rasistickým státním institucím a také mi "dají spoustu věcí". Mnoho lidí, kteří přišli se mnou, se takto zaregistrovali, ale mě toto naléhání znepokojilo. Vyrostla jsem v Egyptě v socialistickém, totalitním systému, řízeném prezidentem Gamalem Abdelem Nasserem – v pečovatelském státu, který mi také "dával spoustu věcí". Mnoho Američanů si neuvědomuje, že tyto "věci zdarma" mohou být příliš drahé.
Zdá se, že mnoho Američanů si nevzalo poučení z historie; možná (ke škodě všech) se ji nikdy ani neučili. Výsledkem je, že tito frustrovaní obyvatelé doufají, že selhavší socialistický systém napraví všechna jejich příkoří nebo jim alespoň umožní žít pohodlné životy bez starostí o zajištění zdravotní péče či vzdělání.
Nasserův Egypt ale v celé nahotě odkryl nebezpečí, spočívající v pádu do pasti nesplnitelných vládních slibů. Nasser říkal, že chce Egypt změnit zásadním způsobem. Bohužel uspěl. Do dnešních dní se Egypt nevyhrabal z bahna Nasserovy revoluce v roce 1952. Slíbil všem Egypťanům bezplatné vzdělání a zdravotní péči. Vyvlastnil nemovitosti, firmy a zemědělskou půdu a rozdělil je na maličké části tak, aby se dostalo trochu na každého. Díky tomu vytvořil novou, ještě více zkorumpovanou, společenskou třídu. Většina lidí skončila doslova bez ničeho. Jen se podívejte na Venezuelu - "věci zdarma" a korupce proměnily zemi, bohatou na zásoby ropy, na chudobou stižené peklo.
Několik generací Američanů je zjevně vychováváno na základě falešného předpokladu, že pokud někdo miluje tuto zemi, její svobody, její kulturu a způsob života nebo Boha, tak musí být rasista. Pokud jde o bělochy, kteří nevolí demokraty, pak musí jít podle předpokladu o rasisty. A jelikož je většina populace Ameriky bílá, běloši jsou prý tváří Ameriky: "rasisté", držící se svých zbraní a Biblí, přípravující zbytek země o socialistickou Utopii.
Generace Američanů jsou také vychovávány v přehánění pohledu na tzv. "bílá privilegia" – a to do té míry, že jde už trochu o lež, jako by dosažení úspěchu a bohatství v Americe záleželo na štěstí na tu správnou barvu kůže a ne (jak argumentuje Justice Clarence Thomas) na tvrdé práci. Tady může být viníkem "bezplatné" vzdělání. Ano, dostane jej každý, ale jeho úroveň je dost hrozná. Reálně se tak nakonec nikomu nedostane slušného vzdělání – minimálně ne takového, aby mohl soutěžit za rovných podmínek s někým, kdo prošel soukromou školou. Nejlepší co můžete říci je, že je to pořád lepší než žádné vzdělání, což je to, čeho se vám dostane ve většině zemí. Ale pokud jste se narodili do rodiny, která si vzdělání neváží, můžete být ztraceni navždy.
Slovo "rasista" se na Západě používá podobným způsobem jako slovo "nevěřící" v islámských společnostech. Stalo se užitečným nástrojem hanby, který lidi donutí k poslušnosti. Nepoužívá se k diskusi o problému; používá se ke zrušení diskuse, umlčení názorové oponentury, často k ohrožení živobytí či dokonce života těch, co nesouhlasí. Tato slova jsou určena k vykreslení nesouhlasících coby ďáblů a vyvrhelů.
Stejně jako v případě kultury hanby na Středním východě dnes mnoho Američanů (pravděpodobně aby se vyhnuli zahanbení) padlo do pasti skupinové hlouposti (group think). Pokud vás, Bože chraň, vidí jako republikána, konzervativce nebo dáváte přednost kapitalismu před socialismem nebo nepatříte do "skupiny obětí", budou vás ostouzet. Citlivé nové generace Američanů tuto návnadu naivně spolkly. Bojí se projevit názor, aby nebyly označeny za "rasisty".
Muslimský svět tuto tyranii hanby úspěčně používal k vynucení poslušnosti celá staletí. Pokud se dnes na něco zeptáte člověka na arabské ulici, s největší pravděpodobností dostanete prefabrikovanou odpověď – nedostatečně promyšlený většinový názor. Tato technika je – samozřejmě spolu s terorem -- často používána v islámské kultuře k rozdrcení neislámských "nevěřících". Dnes žije v kolébce judaismu a křesťanství pokojně málokdo.
Že mnoho demokratů plánuje "změnit Ameriku od základů" tím, že z bělochů vytvoří minoritu a nahradí je imigranty – jak legálními, tak ilegálními – už není žádným tajemstvím. V roce 2015 řekl tehdejší viceprezident Joe Biden, že to, že se běloši stávají v Americe menšinou, je "dobrá věc":
"Nezkrotný proud imigrace. Nonstop, nonstop. Lidé jako já, běloši evropského původu, se poprvé za celou historii stanou v roce 2017 ve Spojených Státech Amerických menšinou. Absolutní menšinou. Méně než 50 % obyvatel Ameriky bude potomky bílých Evropanů. To není špatně. Je to zdrojem naší síly."
Demokratická politička a šéfka demokratického klubu ve Sněmovně reprezentantů Nancy Pelosi se připojila tvrzením, že imigrační politika prezidenta Trumpa zase obnoví Bílou Ameriku.
Senátor a šéf demokratického klubu v Senátu Chuck Schumer uvedl jako důvod, proč hlasoval proti bělošskému kandidátovi na pozici soudce Nejvyššího soudu, barvu jeho kůže. Své rozhodnutí obhajoval tím, že "rozdílné pohledy a zkušenosti členů Nejvyššího soudu jsou potřebné k rovnému výkonu spravedlnosti".
Takový pohled, jakkoli se snaží napravit domnělou nespravedlnost, je sám fundamentálně rasistický.
Ironií je, že hlavními obhájci likvidace "bílé americké kultury" jsou bělošští čelní představitelé politiky a médií. Pravděpodobně tak činí proto, aby se jim podařilo ustavit většinu voličů, kteří budou volit demokraty a socialistickou ekonomiku věčně. Takové útoky proti bílé většině v Americe jsou, jednoduše řešeno, rasistické. Je ostudné, že tolik Američanů nevidí či nechce vidět to, co vidí hodně imigrantů: miliony pronásledovaných lidí z celého světa, bez ohledu na jejich rasu či vyznání, byly zachráněny před tyranií, právem šaría, otroctvím, diskriminací, islamismem a bídnou existencí ve zkorumpovaných, válkou zničených a hladomorem stižených zemích, právě za vlády této bílé většiny. Místo toho chtějí mnozí tyto problémy přinést i sem.
Jak si mohou politici, kteří obhajují nahrazení bílých Američanů tak, aby se z nich stala menšina, myslet, že se jedná o dobrou věc? Jde o logiku krutou vůči velkým občanům skvělé země, která ve světě vykonala tolik dobrého. Nebyla to Afrika, Čína, Jižní Amerika, Evropa nebo Ruská federace, kdo hovořil za utlačované a umožnil jim život ve svobodné zemi; byla to Amerika – Amerika bělochů, černochů, indiánů, Asiatů a všech ostatních – a její židovsko-křesťanské hodnoty, které to umožnily.
Je vůbec možné se divit tomu, že mnoho Američanů se dnes cítí být podvedeno a odcizeno a že mají pocit, že jejich země, kultura a způsob života jsou trhány na kusy podél rasových, genderových a ekonomických linií politiky, médii a akademiky, pevně rozhodnutými změnit americkou kulturu, demografii, zákony a Ústavu?
Dokonce i ambiciózní globalisty zajímá zjevně pouze proměna Západu, nikoli propagace stejných změn ve zbytku světa, bez ohledu na to, o jak represivní oblasti zjevně jde. Nepřítel číslo jedna pro jejich plány na proměnu Ameriky je nezávisle myslící Američan, který si váží amerických výdobytků, Ústavy a svobod – o které bylo bojováno a byly budovány za obrovskou cenu po mnohá desetiletí.
Globalisté, kteří před západními hodnotami dávají přednost "mezinárodním hodnotám", jsou zjevně přesvědčeni o tom, že pokud by jim šla Bílá Amerika z cesty, pak by byl jejich progresivní plán na změnu Ameriky uskutečněn rychleji. Imigranti, zejména ze zemí třetího světa, pro ně zdánlivě představují řešení v podobě přísunu "nové krve" do země. Nejde ovšem o otázku imigrantů – nikdo nenamítá nic proti tomu, když do Ameriky přichází více lidí. Jsou zde ovšem dvě námitky: První: Komu by měla být dána přednost – kvalifikovaným či nekvalifikovaným lidem či kombinaci obou skupin? Druhá: Jak se dostanou do naší země -- legálně po letech čekání, nebo ilegálně?
Stávající postoj – opět podobný tomu, jak jsou na Středním východě hájeny islámské cíle – je svalování viny za všechny chyby systému na vnější faktory, zejména na Západ. Pohrdání sebou samým bylo v Západní kultuře povýšeno na ctnost. Tento pohled neunikl nepřátelům Západu. Místo toho, aby se snažili najít způsob, jak Ameriku vylepšit, chce mnoho Američanů zjevně zahodit úplně všechno – včetně toho dobrého. Nepřátelé Ameriky takové chování vidí rádi, zejména když se s nimi Američané shodnou na obviňování Západu a hlavně bělochů. Jde o souhru pohrdání Západu sebou sama a islámského pohrdání ostatními: oba myšlenkové proudy pohrdají tímtéž.
Vzpomínám si, jak jsem jako nově příchozí imigrantka slyšela váženého bělošského profesora na univerzitě v Berkeley říct: "Bílý muž je největším utlačovatelem na světě." Řekla jsem mu: "Prožila jsem pod krutostí práva šaría a islámskými autoritami třicet let. Západní kultura bílého muže se podle mého chová k ženám lépe než jakákoli jiná kultura." Zeptala jsem se ho, jestli ví, že otroctví v muslimských zemích bujelo ještě před objevením Ameriky a že je tomu tak dodnes.
Mnoho Američanů, kteří uvěřili této lži "o útlaku", hovoří tak, jako by byli vášnivě rozhněváni na svou vlastní zemi. Pro tyto nespokojené Američany – stejně jako pro muslimy, kteří milují právo šaría – představuje jakýkoli odpor vůči jejich cílům "rasismus" a zradu, která by nikdy neměla být zapomenuta. Podle muslimských extremistů si lidé, kteří s nimi nesouhlasí, zaslouží ponížení, stanou se z nich exemplární příklady pro zbytek populace, lidé druhé kategorie a pokud budou dále "působit problémy", budou nakonec zlikvidováni.
Jako imigrantka do Spojených států jsem se nemohla přenést přes to, jak nepříjemné je sledovat americkou popkulturu, která z potlačování přirozené tendence občanů milovat a chránit vlastní zemi, kulturu a způsob života, udělala něco, co je zkrátka "cool". Z pohledu "nové rovnosti" je láska k Americe, vážení si její historie, stejně jako jejích chyb a všeho ostatního, neodpustitelným rasovým hříchem. Tito kritikové krom jiného nevnímají, že Amerika je jednou z mála zemí, které své chyby přiznávají a často se je pokoušejí napravit.
Nicméně když jde o jiné než bílé imigranty, tak je spousta Američanů nekonzistentních. Tito imigranti jsou často povzbuzováni k přesnému opaku toho, k čemu mnoho lidí v Americe tlačí bílé Američany: k hrdosti na svou původní kulturu, k pokračování a zachování původních zvyků a způsobu života. Bylo velmi nepříjemné, když mě Američané odsuzovali za to, že jsem byla k mé původní kultuře – životu podle práva šaría – kritická a že jsem se chtěla změnit, přizpůsobit Americe, asimilovat.
Předpojatost vůči americkým hodnotám zaslepila mnoho Američanů natolik, že nevidí, proč jsme my, imigranti, prošli peklem, abychom se do této země dostali. Mnoho Američanů věří, že ti, kteří kritizují kulturu, ze které utekli, musí být "islamofobové". Nechápou, proč nechceme znovu zažít to, před čím jsme utíkali za vynaložení takového úsilí.
Ve skutečnosti je daleko těžší asimilaci odmítnout, než se přizpůsobit. Proto se podle mého názoru progresivisté chovají represivně a mýlí se, když povzbuzují imigranty a minority, aby se chovali stejně jako v původní zemi. Žít nadále stejně jako v subkultuře, ze které člověk právě uprchl, je proti lidské přirozenosti.
Americký kapitalismus, i když není možná dokonalý, ukončil chudobu většího počtu lidí než jakýkoli jiný ekonomický systém v historii, přesto je podle progresivistů označován jako "rasistický". Mnoho Američanů se to pokouší ostatním Američanům natlačit do hlavy. Zjevně si to myslí proto, že současný prezident je běloch a republikán, milující Ameriku, takže musí být rasista a tak mají právo jej odstavit od politické moci všemi prostředky.
Ostré rozdělení Ameriky nebylo nikdy tak zjevné. Pro Američany, kterým se zamlouvá aktuální správa, tato reprezentuje posilování nezávislosti na vládě a záchranu Ameriky před osudem opatrovnického státu, který je čím dál více autoritářský a hrozí zničit americkou nezávislost. Pro Američany, kterým se stávající správa nelíbí, představuje zmaření jejich plánů na zásadní proměnu Ameriky dovozem nových voličů, kteří by nahradili ty, co reprezentují starou americkou kulturu.
Pro ty, kdo považují plán nahrazení Američanů a Evropanů obyvateli zemí třetího světa za dobrý nápad, mám – jako žena, která se narodila a vyrůstala v Egyptě – špatnou zprávu: tento plán je ve skutečnosti bezohledný a destruktivní a skončí tím, že zničí ty, co si s ním zahrávají. Jen se zeptejte jakéhokoli z politických vůdců zemí třetího světa, jak jednoduše zvládají populaci daného státu.
Jako jeden z milionů vděčných imigrantů jsem sledovala Ameriku v televizi, ve filmech, byl to pro mě útěk z tyranské reality života v zemi třetího světa. Milovali jsme americké filmy s Johnem Waynem, Clintem Eastwoodem a Jamesem Deanem, jejich jména jsou dodnes používána v egyptské popkultuře jako synonymum pro to "být cool". Na americkou svobodu jsme se dívali jako na sen: moci se usmát na muže, který vám otevře dveře bez toho, že by vás kvůli úsměvu označil za ženu volných mravů. Moci si obléci co chcete, jít ven kdy chcete, svobodně se rozhodnout, zda získat práci či vzdělání, odvážit se doufat v to, že jednoho dne budete žít v systému, který uznává monogamii a rovná prává žen a menšin. Ano, právě ta americká kultura, ve které běloši tvoří většinu (s čímž nemám žádný problém), umožnila naplnění tohoto snu. Přes její nedostatky nenabízí žádná jiná země na světě svým občanům možnost stát se, čímkoli chtějí. Nikdy bychom se neměli vzdávat toho, co už jsme získali.
 (Fotografie: Lisa Norwood/Flickr) |
Nonie Darwish se narodila a do svých 29 let žila v Egyptě. Je autorkou knihy: " Wholly Different; Why I Chose Biblical Values Over Islamic Values".