V souvislosti s ohlášenými škrty v rozpočtu, oznámila nedávno administrativa Spojených států, že razantně sníží finanční podporu organizaci UNRWA (Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě). Velvyslankyně Spojených států při OSN Nikki Haley požadovala úplné zrušení finanční podpory ve výši 364 milionů USD, kterou ročně dostává UNRWA od USA, a to do té doby, dokud nedojde k reformám organizace a její transparentnosti. Americký ministr zahraničí Rex Tillerson však nakonec souhlasil se snížením první části podpory na polovinu, která původně čítala 125 milionů USD.
Pravým důvodem tohoto opatření, je přání amerického prezidenta Donalda Trumpa přestat dotovat veškeré agentury a mezinárodní organizace, které nereflektují zájmy USA. V otázce arabsko-izraelského konfliktu se ze strany současné administrativy USA jedná o obrat o 180 stupňů. Zdá se, že je nyní odhodlaná nedělat stejné chyby, a nenechat se chytit do stejných pastí, jako předchozí administrativa.
Nejprve však, co je to vlastně UNRWA?
Založená v prosinci 1949 s ročním mandátem se organizace UNRWA zaměřila na relokaci 600 000 palestinských Arabů, kteří uprchli z oblastí bojů, během vzniku Státu Izrael, poté, co jej napadlo pět arabských armád, které následně prohrály.
Podle několika průzkumů provedených v uprchlických táborech a shrnutých v článku Tibora Mendeho, vydaném v novinách Le Monde dne 21. dubna 1951, byly příčiny tohoto exilu tři:
"Jedni nechtěli žít v židovském státě, druzí utekli z boje a po skončení války se nemohli vrátit domů. Mnoho dalších uteklo, protože jim bylo řečeno, že za pár týdnů, ne-li dní se vrátí domů po boku vítězných arabských armád."
Možná překvapivě, možná ne, nebyl ustanoven žádný úřad pro pomoc 870 000 Židů, vyhnaných a okradených většinou z arabsko-muslimských zemí mezi lety 1948 až 1974 – včetně těch násilím vojensky odsunutých z Judska a Samařska (Samaří) Jordánským hášimovským královstvím, které urychlilo přejmenování tohoto regionu na "Západní břeh" poté, co jej v roce 1948 neprávem obsadilo.
Je pravdou, že většina Židů vyhnaných z arabských zemí byla vítána jak Izraelem, tak i Západním světem. Na druhou stranu, s výjimkou Jordánska, žádná z arabských zemí, hraničící se židovským státem, neučinila jediné gesto solidarity s vlastními obětmi konfliktů, které Arabové rozpoutali. Patrně dávali přednost nechat své souvěrce umírat v těch nejhorších podmínkách, nejspíš proto, aby odpovědnost za jejich utrpení mohly svalovat na Izrael.
Když si kanadští generálové Howard Kennedy a Sir Henry Knight, první zmocněnci UNRWA, v roce 1950 uvědomili, že se jejich úkol, v důsledku politizace humanitární krize, jejímž vyřešením byli pověření, jeví jako nereálný, a že jejich mandát nemůže být v tak krátkém čase splněn, tak byl do Dolní sněmovny povolán britský labouristický poslanec Richard Crossrian, aby osvětlil jejich selhání. Jeho odpověď, zaznamenaná Mendem pro Le Monde, byla výstižná:
"Dokud se budeme spoléhat na OSN, že učiní pro usídlení uprchlíků něco reálného, tak pouze klameme sami sebe, neboť OSN je politická organizace. Je v ní jak Liga arabských států, tak i její politici. Ti potřebují uprchlíky, aby mohli udržet soudržnost proti Izraeli. Vyřešení problému s uprchlíky by je připravilo o jejich nejúčinnější prostředek k psychickému vydírání..."
Toto prohlášení je pravděpodobně nejlepším vysvětlením skutečnosti proč UNRWA, organizace založená na dobu určitou jednoho roku, jak bylo uvedeno, funguje nadále i po 70 letech.
Během sedmi desetiletí se z malé humanitární organizace stal gigant. V současnosti má UNRWA asi pět milionů svěřenců, z nichž jen přibližně 20 000 lze považovat podle definice OSN za uprchlíky. Ta platí pro miliony azylantů po celém světě... ovšem až na zajímavou výjimku – Palestince.
"Uprchlík, běženec - v rámci znění Úmluvy o právním postavení uprchlíků z 28. července 1951 - je ten, kdo byl nucen opustit svou zemi z důvodu perzekuce, války nebo násilí. Uprchlík má opodstatněné obavy z perzekuce na základě rasových, náboženských, politických, či důvodů náležitosti ke konkrétní společenské skupině. S největší pravděpodobností se nemohou vrátit domů, nebo se tak bojí učinit. Válka a etnické, kmenové, nebo náboženské násilí jsou hlavními příčinami, kvůli kterým uprchlíci opouštějí své domovy..."
Proto, podle definice OSN, nemůže být status uprchlíka předáván z generace na generaci – tak jak to dosud platilo pro Palestince. Není důvod, aby Palestinec s evropským, americkým, nebo jordánským pasem byl považován za uprchlíka. UNRWA to však vidí jinak.
Zde je pro srovnání několik údajů:
- Všichni uprchlíci z celého světa (s výjimkou Palestinců) jsou podporování Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Jeho personál čítající 10 966 úředníků a zaměstnanců se snaží pomáhat 65,6 milionům obětí, od Konga po Barmu.
- UNRWA zaměstnává 30 627 úředníků a 21 571 pedagogů, starajících se o potomky palestinských běženců, jejichž počty, a to dokonce i s těmi, kteří mají nárok na zděděný status azylanta, jsou desetkrát nižší než u ostatních uprchlíků.
Jinými slovy, i kdybychom u Palestinců neprávem přijali definici "uprchlíka" – uznanou nejenom azylantům z roku 1948, ale rovněž i jejich potomkům – každý příjemce obdrží humanitární pomoc a finanční prostředky přibližně 50 krát vyšší než u obětí perzekucí z řad např. Afričanů, nebo Asiatů.
Roční rozpočet organizace UNRWA je přibližně 1 miliarda amerických dolarů, z něhož třetina, jak bylo již řečeno, je sponzorována vládou Spojených států. Avšak je toho ještě více: na rozdíl od ostatních humanitárních agentur OSN, ta která se stará o potomky palestinských běženců, má penzijní fond a aktiva na akciových trzích v různých zemích ve výši více než jeden a půl miliardy amerických dolarů. Tato čísla jsou zcela astronomická a poukazují na několik nejasností týkajících se UNRWA.
První, dle UNRWA:
"Uprchlík z Palestiny je osoba, jejímž obvyklým místem bydliště byla mezi červnem 1946 a květnem 1948 Palestina, a která přišla o přístřeší a způsob obživy na základě arabsko-izraelského konfliktu v roce 1948."
Tedy každý gastarbeiter, nebo návštěvník, bez ohledu na svůj původ, by se tak podle definice UNRWA mohl octnout v jejích statistikách, v případě, že by se mu podařilo prokázat, že strávil ony dva roky na území, které se později proměnilo v Izrael.
Said Aburish, životopisec Jásira Arafata a běženec ze severní části Izraele, a rovněž bývalý poradce pozdějšího iráckého prezidenta Saddáma Husajna, zveřejnil další nejasnosti v rozhovoru s autorem tohoto článku:
"Jakmile si je OSN vzala na starost, Palestinci začali pohřbívat svoje mrtvé, aniž by je nahlásili, aby tak mohli sdílet jejich příděly. Výsledkem bylo, že po dobu téměř 20 let se úmrtnost v táborech blížila nule. Zato bylo mezi tábory hodně pohybu. Tyto přesuny však byly jen vzácně zaznamenávány, takže obyčejný Palestinec se tak mohl nacházet ve více táborech najednou a tím i zmnohonásobit svou finanční podporu, na kterou měl nárok." (Tento rozhovor z roku 2006 byl uveden i v dokumentu "From the River to the Sea.")
Když se jedná o organizaci UNRWA, tak pojmy popisující její činnost rychle ztrácejí na významu. Například části měst Dženín a Ramalláh, sestávající z malých domků, které hraničí s přeplněnými bytovými domy, jsou nadále nazývány "uprchlickými tábory", ačkoli stany a přenosná topení byly nahrazeny pevnou zástavbou s kanalizací a elektřinou.
Šlomo Ben Ami, bývalý izraelský ministr zahraničí a historik, v rozhovoru s autorem tohoto článku v květnu 2006 přiznal: "Aby mohla instituce přežít, musí udržovat při životě problém, který má za úkol vyřešit."
UNRWA se rozrostla, zejména na úkor pěti generací "zděděného uprchlického statusu", aniž by se za celých sedm desetiletí nejspíš vůbec pokusila vyřešit jedinou příčinu uprchlictví.
V 60. letech 20. století založila izraelská vláda humanitární projekt za účelem pomoci běžencům z Pásma Gazy. Účel byl prostý: postavit moderní rezidenční čtvrtě v nevyužitých oblastech bývalého egyptského Pásma Gazy. 160 000 Palestinců žijících v táborech by obdrželo bezplatné půjčky, které by jim zajistily snadný přístup k vlastnímu bydlení, zatímco by se mnoho z nich podílelo na vybudování infrastruktury, škol a nemocnic, výměnou za určitou mzdu, z níž by spláceli onu půjčku.
Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Předseda OOP Jásir Arafat se ihned dovolával Ligy arabských států, která hned na to začala vyvíjet nátlak na OSN, aby neprodleně odsoudila Izrael, za jeho iniciativu, a aby zařadila rezoluci Ligy arabských států do následujícího usnesení: "Vraťte uprchlíky do táborů!" Projekt byl zrušen poté, co se do něj přihlásilo pouze 7 500 Palestinců.
Tento "incident" byl zaznamenán Tiborem Mendem pro Le Monde. Mende přišel na to, že jakákoliv iniciativa vedoucí k integraci a rehabilitaci palestinských uprchlíků z Libanonu – kde dodnes nemají žádná práva, žádný přístup k pracovnímu trhu, ani k základním potřebám – byla smetena ze stolu:
"Tyto příklady nás pouze utvrzují v obecně rozšířeném názoru, že OSN utrácí obrovské sumy peněz k vytváření problémů s uprchlíky, místo toho, aby je řešila."
Zastánci UNRWA však mají pravdu v tom, jak ostatně tvrdí mluvčí OSN Stéphane Dujarric, že svým způsobem "je UNRWA stabilizačním prvkem v oblasti". Kdyby více než 50 000 zaměstnanců UNRWA, z nichž 95 % jsou Palestinci, bylo zítra najednou propuštěno, bez práce a přídělů potravin, a byla zrušena pomoc a přístup ke vzdělávání potřebných, tak by se už tak výbušná situace v "táborech" mohla ještě více zhoršit.
Zůstává i další a vážnější problém: UNRWA není pouze humanitární organizace. Její politický postoj je evidentní ve všech jejích sférách. Ústav pro monitorování míru a kulturní tolerance ve školním vzdělávání tvrdí, že v letech 2016-17 osnovy pro základní školy v Palestinské autonomii, částečně dotované UNRWA, "učí studenty, jak být mučedníky, démonizovat a zpochybňovat existenci Izraele a výlučně se soustředit na návrat do jejich Palestiny."
 Ann Dismorr (napravo), ředitelka UNRWA v Libanonu, pózuje s mapou, která ignoruje Stát Izrael, a jako celek je prezentovaná, coby "Palestina". (Zdroj: Televize Palestinské samosprávy přes Palestinian Media Watch) |
12. února 2017 nevládní organizace "UN Watch" poslala dopis generálnímu tajemníkovi OSN Antoniovi Gutteresovi, ve kterém odsuzuje akci zhruba 40 úředníků UNRWA. Podle zprávy, jejich facebookové profily obsahovaly zlehčování nacismu, uctívání Hitlera, podněcování k vyhlazení Židů, oslavování vražd a únosů Izraelců, propagandu Hamásu k oslavě "mučedníků" a obecné popírání práva Izraele na existenci, nezávisle na jeho hranicích. V návalu důkazů přispěchal mluvčí UNRWA Chris Gunness se žádostí o vyšetřování, a to vůči UN Watch!
I ti nejumírněnější z řad příznivců UNRWA nadále přiživují mýtus o "právu na návrat" a brání tak jakémukoliv pokusu o "integraci". Onen návrat nebude nikdy realizovatelný, a to z důvodu zaplavení drobné země Izrael (přibližně o velikosti ostrova Vancouver) miliony "palestinských uprchlíků", aby tak demograficky udělali z tamních Židů menšinu a zapříčinili konec tamní demokracie.
Během válek mezi Izraelem a teroristickými organizacemi, vládnoucími v Pásmu Gazy, byly běžně odpalovány rakety ze škol, či z blízkosti nemocnic pod správou UNRWA.
Přístupy do několika teroristických tunelů byly vykopány pod zařízeními UNRWA, munice do zbraní pak byla nacházena na jejích univerzitách. Samozřejmě, že během dotazů na tyto skutečnosti se představitelé UNRWA předháněli v odsuzování zavrženíhodného zneužití jejich neutrality pro válečné účely. To však UNRWA nebránilo v tom, aby vrátil Hamásu rakety a minomety nalezené ve svých vlastních zařízeních.
Několik video reportáží Centra pro blízkovýchodní otázky (Center for Near East Policy) se studenty na školách pod záštitou UNRWA, je ještě více znepokojujících. Žádné z dotazovaných dětí neuznává právo Izraele na existenci. Všechny děti sní o tom, že se jednoho dne stanou mučedníky Palestiny, a některé zcela nestydatě prohlašují, že jejich největším přáním je zabíjet Židy. Když jsou dotázáni, proč si to myslí, tak většinou odpoví, že je to naučili jejich učitelé, že jejich země jim byla "ukradena Židy".
Jak se tedy vypořádat s takovou situací.
Prvním logickým krokem řešení by bylo sloučit UNRWA s Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Tím by skončila ona "palestinská výjimka" a rozpočet OSN by se tak mohl přerozdělovat mezi skutečné uprchlíky, trpící extrémní chudobou.
Bohužel UNRWA podléhá Valnému shromáždění OSN, kde tamní anti-izraelská většina, vedená Ligou arabských států a Organizací islámské spolupráce, dosud automaticky blokovala jakékoliv změny současného statusu UNRWA.
Postupné omezování finanční podpory ze strany USA se zdá být pozitivním způsobem, jak snížením příjmů přinutit UNRWA k reformám vlastních struktur a metod působení. Rizikem je, že se některé země pokusí o převrat.
Dalším krokem by bylo, aby byla OSN transparentní. Aby bylo umožněno vnější monitorování z USA, které zaručí, že mezi zaměstnanci UNRWA nebude působit žádná teroristická organizace. Aby své pochybné školní osnovy UNRWA vyměnila za takové, které budou vzdělávat směrem k mírovým účelům. Aby se UNRWA zřekla polovojenského tréninku, který se často pořádá na půdách jejích škol, a aby jako projev dobré vůle, rovněž zrušila světová turné svého neoficiálního "mladého velvyslance", zpěváka Muhammada Assafa, který ve svých projevech jen podněcuje k násilí.
Nelze na závěr nezařadit citát mluvčího UNRWA Chrise Gunnesse: "UNRWA bude nadále usilovně pracovat za účelem úplné implementace našeho mandátu, jak je definován Valnou radou OSN."
Jinými slovy, za 30 let, pakliže se nic nezmění, UNRWA, místo toho, aby měla na starost 5 – 6,5 milionů Palestinců jako nyní, bude mít na starost osudy 40 milionů.
Pierre Rehov, narodil se a byl vychován v Severní Africe, je reportér, spisovatel a režisér dokumentárních filmů "Hostages of Hatred" a "Silent Exodus" o palestinských a židovských uprchlících.