Německo dnes nabízí světu znepokojivou podívanou: stát zmítající se v agónii, který pod rouškou demokratických ctností upadá do autoritářství. K erozi občanských svobod nedochází prostřednictvím státního převratu, ale pomalým hromaděním administrativních, právních a policejních opatření, která utvářejí kontury diktatury, která je stejně neúprosná, jako je přesvědčená o své vlastní ctnosti.
1. Klasifikace AfD státní organizací
Na jaře roku 2025 klasifikoval Spolkový úřad pro ochranu ústavy (BfV, německá civilní kontrarozvědka) politickou stranu Alternativa pro Německo (AfD) jako "pravicově extremistickou" organizaci. Tato klasifikace umožnila úřadům podrobit její členy a příznivce policejnímu dohledu bez předchozího soudního povolení, včetně opatření, jako je jejich odposlouchávání a nábor informátorů uvnitř strany.
Tento "rozsudek" nevynesl nezávislý soud. Vydala jej státní organizace přímo podřízená ministrovi vnitra. BfV není ani správním soudem, je byrokratickým orgánem, který vytváří zprávy a najímá informátory, aniž by dotčeným stranám umožnil předložit své argumenty. Když je strana označena za "fašistickou", nebylo by žádoucí jí přiznat právo na obhajobu? Podle německých zákonů platných v roce 2025 to žádoucí není a odpověď je nein.
Ještě horší je, že spis odůvodňující tuto klasifikaci nebyl nikdy zveřejněn a proti tomuto rozhodnutí se nelze u BfV odvolat. AfD nebyla nikdy informována a nemá právo vědět, proč, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů a dokumentů byla vyloučena z německé "demokratické" sféry.
Pokud chce AfD svoji klasifikaci jako "pravicově extremistické" organizace napadnout, tak se musí obrátit na soud. Jak ale může AfD tuto klasifikaci účinně napadnout, když dokumenty zůstávají tajné? Jak může napadnout termín "krajní pravice", když tento termín není nikde definován? Od raného středověku vyžaduje tradice státu založeného na právním státě, aby byly rozsudky založeny na přesných a přísně definovaných obviněních. Nullum crimen, nulla poena sine lege je latinská právní zásada, která v překladu znamená "žádný trestný čin, žádný trest bez zákona. (Poznámka překladatele: Tato zásada, známá také jako princip legality, stanoví, že nikdo nemůže být potrestán za čin, který nebyl v době jeho spáchání výslovně zakázán zákonem. Je základním kamenem trestního práva a chrání před svévolným a retroaktivním uplatňováním trestních zákonů.) Je skutečnost, že AfD hájí pozice více "pravicové" než jiné strany, dostatečným důvodem pro takové označení? Politický program AfD je v několika bodech, jako je například právo nosit zbraně, více "levicový" než program americké Republikánské strany – měli bychom snad z toho vyvodit, že je současná americká administrativa "super-nacistická"?
To je ryzí a jednoduchá svévole. Nikdy nešlo o právo, ale o moc: vládnoucí kasta je odhodlána udržet si moc za každou cenu, tedy i za cenu kriminalizace čtvrtiny německých voličů. Nezapomínejme, že i bývalá Německá demokratická republika (NDR) o sobě tvrdila, že je "demokratická".
Od května 2025 jsou desítky tisíc aktivistů, místních volených představitelů a běžných příznivců opoziční strany AfD bez soudního příkazu pod policejním dohledem.
V dnešním Německu není vedoucí opoziční strana považována za legitimního aktéra demokratického procesu, ale je naopak považována za vnitřního nepřítele – a to vše bez řádného soudu.
2. Potlačování svobody projevu: Kriminalizace nesouhlasu
Tyto represe nedopadají pouze na lídry, běžné členy a aktivisty AfD. Dopadají i na běžné občany. Důchodci, obchodníci a studenti jsou nyní stíháni za kritiku vládní politiky v oblasti imigrace, klimatu nebo zdravotnictví. Je s nimi zacházeno jako se zločinci, teroristy a žháři, a jsou obviňováni z "podněcování k nenávisti".
Například v dubnu 2025 bavorský soud odsoudil šéfredaktora on-line deníku Deutschland-Kurier Davida Bendelse k podmíněnému trestu sedmi měsíců odnětí svobody. Jeho "zločin"? Zveřejnění satirického obrázku, na kterém je nakreslena německá ministryně vnitra Nancy Faeser s plakátem "Nesnáším svobodu názoru". Soud uznal Davida Bendelse vinným ze "zneužívání, pomluvy a hanobení osob v politickém životě".
V roce 2024 stanula před soudem dvacetiletá žena za to, že v soukromé konverzaci na WhatsAppu urazila odsouzeného násilníka. Byla za to potrestána přísněji než násilník, který byl odsouzen pouze k podmíněnému trestu.
Tato represivní opatření nejsou namířena proti extremistům, jsou namířena proti obyčejným občanům, kteří se odváží zpochybnit ideologii prosazovanou vládnoucí stranou. Zákon o prosazování práva na sociálních sítích (NetzDG, Netzwerkdurchsetzungsgesetz) tuto cenzuru posiluje tím, že internetové platformy nutí mazat obsah pod hrozbou pokut, čímž dále omezuje svobodu projevu "zaručenou" článkem 5 německého Základního zákona (obdoba ústavy).
Toto ovzduší strachu – strach z toho, že k lidem domů za úsvitu vtrhne policie kvůli komentáři na Facebooku, "lajku" nebo přeposlání příspěvku na sociální síti (retweetu) – je ve své krutosti nemilosrdné a má na veřejnost devastující účinky. Proměňuje Německo v Potěmkinovu demokracii, kde je tolerován pouze oficiální monolog.
3. Karanténní zóna: Institucionalizovaná řízená demokracie
Od roku 2015 platí pro obě komory německého parlamentu (Německý spolkový sněm a Spolková rada) i pro parlamenty jednotlivých spolkových zemí nepsané, ale nekompromisní pravidlo: s AfD nelze uzavírat žádné koalice a hlasy AfD nebudou nikdy uznány jako legitimní. Tato protipožární zeď (německy brandmauer) uzavřela AfD do karantény, zmrazila politickou scénu a pozastavila politickou soutěž. Od té doby žije Německo v iluzi demokracie. Ve vládě se střídá koalice SPD (Sociálnědemokratická strana Německa) a strany Svaz90/Zelení na jedné straně a koalice CDU/CSU na straně druhé. Všechny tyto politické strany přitom odmítají otevřít demokratickou hru jejímu skutečnému vítězi. 20 % hlasů získaných AfD v posledních federálních volbách (podle průzkumů se dnes podpora AfD v celém Německu blíží 26 %, jen v bývalém východním Německu se podpora AfD podle průzkumů blíží 50 %) nutí ostatní politické strany k uzavírání nepřirozených koalic. Vše se řídí doktrínou Angely Merkelové: pro "pravici" je lepší vládnout s krajní levicí než s AfD.
I když německý establishment trvá na tom, že tato situace je "normální" a dokonce prý i ušlechtilá, tak mezinárodní pozorovatelé naštěstí začínají vyjadřovat znepokojení. Americký viceprezident J. D. Vance nedávno prohlásil:
"To, že se Evropa zřekla svých základních hodnot, které jsou také základními hodnotami Spojených států, je znepokojující. V demokracii záleží na hlasu lidu a není zde místo pro žádné sanitární kordony."
Díky uvržení AfD do karantény zůstane levice – bez ohledu na výsledky voleb – u moci na neurčito. To znamená vládu "jedné strany" a jedné ideologie – ideologie vládnoucí kasty. Demokratická změna prostřednictvím volebních uren v Německu již není možná.
4. Vstříc úplnému zákazu opozice
Jako by toho již nebylo dost, vládní kruhy nyní otevřeně uvažují o úplném zákazu AfD pod falešnou záminkou "ochrany ústavy". Bývalá ministryně zahraničí Annalena Baerbock z krajně levicové strany Svaz90/Zelení, na začátku roku 2024 prohlásila: "Nesmíme vyloučit zákaz AfD, pokud se budou nadále hromadit důkazy o jejím extremismu."
Spolupředsedkyně SPD Saskia Esken nezůstala pozadu: "AfD již není demokratickou stranou. Je povinností našeho ústavního státu zabránit jí v činnosti."
Se svojí troškou do mlýna přispěchala dokonce i kdysi konzervativní CDU, když její předseda a spolkový kancléř Friedrich Merz prohlásil, že "proti AfD je třeba zvážit všechny ústavní nástroje."
Kriminalizace 25 % voličů je totéž jako umístit dynamit pod společný dům. Odsoudit čtvrtinu německých voličů k demokratické smrti – odepřít jim jakýkoliv přístup k politické moci a potlačovat i zdvořilé vyjadřování jejich názorů v sociálních médiích – znamená vyvolat zoufalé a násilné reakce. Tyto reakce budou nevyhnutelně využity vládnoucí kastou k ospravedlnění ještě pevnějšího uchopení moci.
5. Stín požáru Říšského sněmu
Nelze si nevzpomenout na požár Říšského sněmu v Německu z 27. února 1933, který údajně založil nizozemský komunista a NSDAP jej okamžitě využila jako záminku k pozastavení občanských svobod a upevnění své nadvlády nad německým státem. Hned druhý den podepsal prezident Paul von Hindenburg na naléhavou žádost Hitlera "Dekret říšského prezidenta na ochranu lidu a státu", který se odvolával na článek 48 ústavy Výmarské republiky. Tento dekret mimo jiné pozastavil do odvolání platnost sedmi článků německé ústavy, týkajících se osobní svobody, svobody projevu, svobody tisku, práva shromažďovacího a telefonního a poštovního tajemství, ochrany před svévolnými prohlídkami a zatýkáním. Následně bylo okamžitě zahájeno hromadné zatýkání politických oponentů nacistů. Tento dekret znamenal rozhodující krok v uchopení totalitní moci nacisty a připravil půdu pro eliminaci opozice a nastolení diktatury.
Německo dnes čelí osudové spirále. Buď přijme skutečný pluralismus a svobodu projevu – bez nichž nemůže demokracie existovat – nebo podlehne pokušení eliminovat nesouhlas soudními a policejními prostředky a umlčí jedinou skutečnou opozici. Pokud k tomu dojde, tak zničena nebude AfD, zničena bude samotná německá demokracie.
Demokracie, která zakazuje opozici vůči vládnoucí straně, již není demokracií.
Nový "dekret na ochranu lidu a státu" zakazující AfD by neznamenal nic menšího než konec demokracie v Německu.
Drieu Godefridi, je právník a filosof, absolvent Saint-Louis University of Louvain. Má doktorát z teorie práva z Université Paris IV-Sorbonne. Je také podnikatel, generální ředitel skupiny evropského soukromého vzdělávání a ředitel společnosti PAN Medias Group. Je autorem knihy The Green Reich (Zelená říše).