Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, by mohl překvapit možná před pár lety. Nyní se vzorec jeho politické strategie nudně opakuje.
Model zavedl v roce 2009, kdy šokoval chováním vůči tehdejšímu izraelskému prezidentovi Šimonu Peresovi. "Když dojde na zabíjení, víte velmi dobře, jak to udělat," řekl Erdogan Peresovi na schůzce v Davosu. Takovým buranský chováním vůči hlavním mocnostem si v následujících letech zvyšoval popularitu. Přidal k tomu proti-sionistickou rétoriku, útoky proti Židům a stal se populárnějším nejen doma, ale i na arabských ulicích.
Cílem jeho útoků však nebyli jen nemuslimové. Egyptského prezidenta Abdel Fattah al-Sisi nazval "Diktátorem Sisi" a prezidenta Sýrie zase "Tyranem a vrahem z Damašku".
Turci Erdogana ujišťují, že za ním stojí, i když se rozhodne, že mohutná turecká armáda by měla dorazit k bránám Damašku, Káhiry nebo Jeruzaléma.
Turci jásali. V osobě Erdogana našli ztracenou duši své velké imperiální minulosti. Erdogan, jako inteligentní politik, věděl velmi dobře, že i jen diskuse o návratu k "našim slavným dnům" stačí k tomu, aby za sebou mobilizoval masy "hladových po vítězství". Není nutné začít třetí světovou válku, abyste uspokojili jejich touhu a přeměnili ji v hlasy.
To vysvětluje, proč Erdogan v pozdějších letech přesměroval svou prázdnou a záludnou rétoriku vůči Evropské unii (EU). Jeho rétorika a rétorika jeho ministrů ohledně EU vypadala (a stále vypadá) jako bezskrupulózní. Těžko může být někdo překvapen. To je přesně to, co si "průměrný Turek" přeje slyšet: tvrdý a statečný muž, který vyzývá hlavní světové západní mocnosti.
Totéž platí pro Spojené státy. V minulých letech se objevil stejný příběh mezi Ankarou a Washingtonem:
- Pane, Turci obviňují USA z ...
- Turecko je náš spojenec. Můžeme s nimi vždycky mluvit, abychom předešli jakémukoli nedorozumění.
Odpovědi diplomatů jsou tak nudné, že se ani nedostanou do novinových titulků. Dne 28. prosince například Erdogan uvedl, že má důkaz, že koaliční síly pod vedením USA poskytly podporu teroristickým skupinám, včetně Islámského státu v Iráku a Levantě (ISIL) a syrským kurdským silám. Velvyslanectví USA uvedlo:
"Vláda Spojených států neposkytla žádné zbraně ani výbušniny YPG ani PKK (Kurdové). Opakovaně jsme odsoudili teroristické útoky PKK a násilí v Turecku...Spojené státy spolupracují s Tureckem na operacích proti ISIL. "
Tak nudné. Tak slabé.
Po tolika vážných provokacích vůči různým zemím v posledních letech se našel pouze jediný vůdce, který věděl, jakým jazykem s Erdoganem mluvit: Vladimír Putin. Dne 24. listopadu 2015 sestřelily dva turecké letouny F-16 ruský Su-24. Ankara uvedla, že v rámci nových pravidel bude každé zahraniční letadlo, které naruší turecký vzdušný prostor, sestřeleno. Putin okamžitě omezil diplomatické vztahy, vyhlásil ekonomické sankce, ale hlavně slíbil, že cena, kterou bude muset Turecko zaplatit, se nebude omezovat pouze na ekonomiku a obchod.
Turecká ekonomika během půl roku utrpěla ztrátu miliard dolarů z cestovního ruchu a exportu. Erdogan zpanikařil. Vysílal jednoho vyslance za druhým, jen aby znormalizoval vztahy s Ruskem. Moskva požadovala omluvu, kterou Erdogan v polovině roku 2016 Putinovi nabídl. Od té doby se Erdogan chová jako člen Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO), vedené Ruskem a Čínou. Několikrát Erdogan nabídl opustit EU a připojit se k SCO.
 V červenci 2016 se Erdogan omluvil za to, že sestřelil ruské letadlo a v srpnu jel do Ruska, aby podal ruku za normalizaci vztahů. Na snímku: ruský prezident Vladimir Putin s premiérem Turecka Erdoganem během setkáním v Istanbulu dne 3. prosince 2012. (Zdroj obrázku: kremlin.ru) |
Erdoganovo balancování bylo úspěšné ne proto, že by Rusové byli hloupí. Bylo úspěšné, protože jeho západní protějšky byly příliš naivní, aby pochopily jeho skutečné politické motivy. Na Erdoganovi je něco statečného a lstivého. Vždy bojuje až do konce, dokud nepochopí, že čelí bezprostřednímu politickému nebo ekonomickému ohrožení své vlády. Když se však zvolená cesta jeví jako nákladná, okamžitě změní strany. Přesně tak, jak Putin "zpracoval" Erdogana.
Burak Bekdil, je jedním z předních tureckých novinářů. Po 29 letech byl propuštěn z předních tureckých novin za to, že pro Gatestone Instute psal, co se děje v Turecku.