 Koordinace ekonomické a zahraniční politiky Číny a Ruska není v souladu s hlubokými rozpory, které by mohly snadno přerušit období jejich současné spolupráce a zabránit tak vzniku trvalého spojenectví. Na snímku: Ruský prezident Vladimír Putin a čínský prezident Si Ťin-pching 26. dubna 2019 v Pekingu. (Foto: Kenzaburo Fukuhara - Pool / Getty Images) |
Navzdory účasti Číny na každoročním vojenském cvičení Kavkaz 2020 konaném 21. - 26. září 2020 se nezdá pravděpodobné, že by se jejich současná vojenská spolupráce úspěšně vyvinula do vojenské aliance, protože čínsko-ruské vztahy jsou zatíženy válkami, nerovnými smlouvami a rasismem.
Současná rusko-čínská spolupráce se zdá být částečně postavena na premise, že "nepřítel mého nepřítele je můj přítel." Obě země zjevně věří, že je v jejich národním zájmu omezit vliv USA. Čína chce, aby Spojené státy ukončily svoji vojenskou a diplomatickou angažovanost v západním Tichomoří a tak umožnily Pekingu prohlásit pro začátek přinejmenším Asii za svoji sféru vlivu. Rusko, zdá se, chce, aby USA omezilo desítky let trvající vazby na NATO a tak umožnily Moskvě znovu získat dominanci v Pobaltí a ve východní Evropě.
Expanze na východ přivedla Rusko koncem 17. století ke konfliktu s čínskou dynastií Čching. Po sérii srážek před rokem 1680 si tato dvě impéria vytyčila hranici na březích řeky Amur – řeky oddělující Mandžusko od ruského Dálného Východu. Číňané však proniknutí Ruska do oblasti, které Peking považuje za svoji oblast zájmů, zjevně odmítají. Zdá se, že se Číňané také cítí poníženi porážkami utrpěnými v následných válkách s Ruskem a tím, že byli přinuceni podepsat to, co Peking dodnes nazývá "nerovnými smlouvami". Nedůvěra vzniklá mezi Čínou a Ruskem po několika vojenských konfliktech v 18. a 19. století a ostré ideologické soupeření koncem 20. století může být překážkou k trvalejší bilaterální alianci. Někteří čínští komentátoři prohlašují, že Rusko dále okupuje statisíce čtverečních kilometrů čínského území uchvácených v období carismu. Čína dokonce nedávno prohlásila, že Vladivostok – nejvýznamnější město ruského Dálného východu – leží na historicky čínském území.
Vzájemné námluvy by také mohly překazit rozdíly mezi čínskou a ruskou kulturou. Rusko vnímá samo sebe jako ochránce slovanství, strážce ortodoxní křesťanské víry a vůdčí národ na euroasijském území od Uralu po Tichý oceán. V moskevském postoji k Číně figuruje také pohrdání Mongoly, kteří si s krutostí sobě vlastní na celá staletí podrobili Rusy a jiné Slovany. Etnické napětí dosáhlo svého temného vrcholu v červenci 1900, kdy ruští vojáci ve městě Blagověščensku ležícím na levém břehu Amuru provedli zuřivou etnickou čistku, při které zahynulo asi 5 000 Číňanů.
Čína vnímá sama sebe jako synonymum civilizace a sama se označuje jako "Jungwo" neboli Říše středu. Velká čínská zeď byla udržována čínskými dynastiemi, aby Čínu ochránila před těmi, na které nahlížela jako na "barbary ze severu": ruskými nájezdníky a jejich předchůdci. Zdá se, že čínský rasismus je aplikován na kohokoliv mimo čínský civilizační okruh, například současné čínské koncentrační tábory zadržující více než milión Ujgurů, kteří jsou etnicky Turkiti (Turkové), stejně jako rasismus vůči Afričanům, kteří v Číně podnikají.
Většina Rusů na Sibiři žije do 250 kilometrů od čínské hranice a ruská populace v těchto pohraničních okresech upadá. Sibiř, která je větší než kontinentální Spojené státy a Indie dohromady, je domovem pro méně než 35 miliónů lidí, zatímco na čínské straně žijí kousek od hranice stamiliony lidí. Až přijde čas, Čína může začít pokukovat po této oblasti Ruska, bohaté na nerostné a energetické suroviny. Čínští investoři si již na ruském Dálném východě pronajali rozsáhlé pozemky.
Jediná významná cesta, která spojuje evropskou a asijskou část Ruska je Trans-sibiřská magistrála. Čína nyní buduje více silnic a rozšiřuje železniční síť.
V čínsko-ruské protiamerické "alianci z rozumu" je Putinovo Rusko bezpochyby slabším společníkem: Hospodářský růst Číny je skoro pětkrát vyšší než hospodářský růst Ruska. Vzájemný obchod roste a cílem je do roku 2024 dosáhnout vzájemného obchodu ve výši 200 miliard dolarů ročně. Většina společných projektů se týká zemědělství, lehkého průmyslu a energetiky. V srpnu 2020 se tyto dvě země dohodly na dvou nových společných projektech: podniku na zpracování zemního plynu a společné pojišťovací společnosti. Čínské společnosti v Rusku většinou investují do zemědělství, lesnictví, výroby stavebních hmot, textilního průmyslu a do výroby domácích elektrospotřebičů.
Zdá se, že Čína vnímá Rusko spíše jako zdroj energie a surovin než jako ekonomického partnera. V roce 2019 exportovalo Rusko do Číny téměř výhradně jen ropu, rudy a dřevo. Zdá se, že Čína dává přednost spíše nákupu technicky pokročilých výrobků ze Západu než nákupu výrobků od svého euroasijského spojence. Čína například zadala kontrakt na hydroelekrárenské zařízení pro svoji obrovskou přehradu Tři soutěsky dvěma evropským konsorciím, jedno konsorcium je vedeno německým Siemensem, druhé britsko-francouzským duem GEC-Alsthom (Alstom), Čína jasně upřednostňuje západní design před nabídkou ruského "Energomašexportu". Poté, co USA uvalily sankce na ruskou státní ropnou společnost Rosněfť, snížily navíc čínské rafinerie import ruské ropy.
Zdá se, že problémy se objevily i v nejvýznamnějším aspektu čínsko-ruské spolupráce: prodeji zbraní. Zatímco Čína v minulosti nakupovala z Ruska stíhačky a bombardéry za miliardy dolarů, nyní si Peking rychle vyvíjí vlastní zbrojní průmysl, někdy okopírováním ruských zbrojních systémů. Rusko, pravděpodobně v reakci na čínské agresivní chování ohledně okopírování jeho zbraňových systémů – jako stíhačky SU-27 a protiletadlového raketového systému S-300 – pozdrželo plánovanou dodávku špičkového protiletadlového raketového systému S-400. Zdá se, že se Moskva rozhodla dodat tento systém čínskému hlavnímu lokálnímu rivalovi – Indii. Vývoj vlastní čínské nejmodernější neviditelné stíhačky Chengdu J-20 připomíná ruskou stíhačku, jejíž vývoj byl zrušen.
Čína již úspěšně soupeří s Ruskem o vliv v postsovětských republikách ve Střední Asii, zejména v Tádžikistánu. Zdá se, že zřízení čínské vojenské základny v Tádžikistánu blízko hranic s Afghánistánem trumflo ruské pokusy zajistit tádžické vládě bezpečnost vůči džihádistům působícím jen kousek za hranicemi v Afghánistánu.
Dalším sporným bodem je čínský nesouhlas s ruským uchvácením Krymu a následnou invazí na Ukrajinu.
Stěžejním bodem čínské zahraniční politiky je falešně deklarovaný princip nezasahování do vnitřních záležitostí ostatních zemí. Ačkoliv Čína nesouhlasí s ruským napadáním suverénních států, tak nemá žádný problém s prosazováním své vůle vůči jiným státům – například v Jihočínském a Východočínském moři, vůči Indii a u Galapážských ostrovů.
Rusko zase na oplátku nepodporuje agresivní čínské kroky v Jihočínském moři, aby si neznepřátelilo Vietnam, Filipíny a Malajsii.
Ve vzájemných vztazích Ruska a Číny chybí důvěra, proto je jejich spojenectví zřejmě odsouzeno k zániku. Ruské bezpečnostní síly nedávno zatkly ruského vědce a obvinily jej ze špionáže ve prospěch Číny. Rusko a Čína se chovají spíše jako soupeři než spojenci. Jejich vzájemná antipatie vůči Spojeným státům způsobuje, že jejich vzájemná spolupráce a koordinace vypadají lépe než ve skutečnosti. Tito dva autoritativní soupeři mohou zaujmout svoji standardní historickou roli jako protivníci a dokonce i jako nepřátelé. V důsledku toho všeho by západní výzvědné služby a politici neměli přeceňovat pevnost a trvanlivost čínsko-ruského přátelství.
Dr. Lawrence A. Franklin byl odborníkem na Írán v administrativě ministra obrany Donalda Rumsfelda. Dr. Franklin také aktivně sloužil v americké armádě a také jako plukovník letectva v záloze.