Spojeným státům se nikdy nepodařilo od islámských teroristů trvale osvobodit žádné území. V Afghánistánu i Iráku položily své životy tisíce Američanů, obě země přitom nyní zase ovládají islámští teroristé.
Mnoho současných i bývalých nejvyšších představitelů armády USA, kteří se na obou těchto katastrofách podíleli a nedosáhli žádného vítězství, nyní kritizuje Izrael za to, že nekráčí v jejich stopách.
Všichni od generála ve výslužbě Davida Petraeuse až po současného předsedu sboru náčelníků štábů USA generála C. Q. Browna podrobují Izrael kritice, že nepostupuje dle konceptu protipovstaleckého boje COIN (Context, Observation, Impact, Next steps – kontext, pozorování, dopady, další kroky).
Generál Brown argumentuje takto: "Nejen, že musíte skutečně obsadit prostor a vyčistit ho od všech nepřátel, musíte toto území také udržet a stabilizovat."
Problémem tohoto modelu je, že selhal a zanechal za sebou spousty vdov a sirotků.
Spojené státy již více než 50 let prohrávají války, ztrácejí prestiž a mladé muže tím, že se snaží následovat známou strategii pro porážku partyzánských sil prostřednictvím konvenční války, po níž následuje úsilí o udržení a stabilizaci území. A jaký je konkrétní výsledek této strategie?
Izraelské obranné síly (IDF) tento tradiční postup zavrhly a nahradily ho jiným.
Místo snahy udržet území plné nepřátelského obyvatelstva, mezi kterým se pohybují teroristé, používají IDF svou sílu k útoku na koncentrace nepřátelských sil, vojáci IDF se pohybují rychle a občas nepředvídatelně, přičemž se vyhýbají uváznutí ve snaze "udržet" nějaký konkrétní prostor.
Tato strategie zmařila strategii Hamásu. Stejně jako džihádisté v Iráku a Afghánistánu chtěl Hamás prostřednictvím teroristických útoků upoutat izraelské vojenské jednotky na jedno místo, přinutit je bránit území a pak využívat vhodné příležitosti k jejich napadání.
Izrael dostal 7. října 2023 tvrdou lekci. Už se nechce jen bránit. Místo toho se v počátečních fázích války snažil držet v defenzivě teroristy. Nářky, že Izrael musí znovu vyčistit oblasti, které již jednou dobyl, nedávají smysl. Nepřátelské obyvatelstvo podporuje teroristy, a tak oblast nemůže být nikdy úplně "vyčištěna" ani "stabilizována". Když ale Izrael ovládne teroristickou infrastrukturu, tak bude lépe rozumět taktice teroristů.
Když izraelští vojáci "znovu čistili" nemocnici Šífa v Gaze, tak překvapili a zajali velkou část vedení Palestinského islámského džihádu a také několik velitelů Hamásu. Vyklizení a opětovné obsazení není slabinou, ale silnou stránkou, protože když se teroristé vrátí na území, které armáda již prozkoumala, tak armáda může na tyto pozice rychle a překvapivě zaútočit.
Izrael nebojuje proto, aby obsadil území, ale aby rozdrtil nepřátelské síly, ať působí kdekoliv.
"Měřítkem účinnosti není počet zabitých nepřátel," řekl generál Stanley McChrystal v americkém Senátu o své strategii pro válku v Afghánistánu v roce 2009. McChrystalova strategie místo toho způsobila smrt mnoha Američanů.
Izrael vsadil na to, že se McChrystal mýlil. A účinnost měří právě tímto způsobem.
Udržení a stabilizace území je základem modelu COIN, ale armáda se pak utápí v obranných opatřeních, zatímco izraelský přístup je čistě útočný a využívá izraelské přednosti. IDF nejsou silné v obranných operacích, ale jsou docela dobré v rychlých útocích. COIN by odhalil slabiny Izraele a silné stránky teroristů, stejně jako tomu bylo v případě Američanů v Iráku a v Afghánistánu, ale nepoužíváním taktiky COIN jsou operace IDF mnohem efektivnější, i když boje ještě zdaleka nekončí.
Zastánci COINu vyjmenovávají své "úspěchy" proti ISIS v Iráku. Ale tehdejší úspěchy byly dosaženy tak, že byla postavena jedna skupina islámských teroristů proti druhé. Zastánci COINu by chtěli, aby Izrael postavil OOP (Organizaci pro osvobození Palestiny) proti Hamásu, ale nejenže OOP není ochotná bojovat s Hamásem (OOP s velkými ztrátami prohrála, když se o to naposledy pokusila), ale konečným důsledkem by byla stejná katastrofa, jako když Irák ovládli šíitští teroristé.
Problémem aplikace COINu na muslimské země je to, že ať vyhraje kdokoliv, tak my Američané prohrajeme.
COIN v Afghánistánu podpořil alianci místních polních velitelů a kleptokratů, která nemohla přežít bez naší vojenské podpory, v Iráku zase vedl k předání země Íránu. Obě cesty však vedly do slepých uliček a ani jednu z nich stejně nemůže Izrael použít.
Bidenova administrativa a někteří bývalí činitelé ministerstva obrany USA navrhli najít muslimské státy ochotné "stabilizovat" Pásmo Gazy, Nejenže se žádný takový stát nenašel, ale Egypt, který kontroluje hraniční přechod Rafah do Pásma Gazy, udělal vše pro to, aby zastavil izraelský postup, a kryl tak existenci tunelů vedoucích z Pásma Gazy do Egypta.
Jakmile Izrael obsadil Rafah, tak Egypt přerušil pomoc plynoucí přechodem do Pásma Gazy, aby vyvolal další "humanitární krizi" a umožnil Hamásu nad Rafahem znovu převzít kontrolu.
To je to, co v zákulisí skutečně dělají potenciální muslimští "partneři" Izraele.
Ale úplně stejně jednali i muslimští partneři USA. Zatímco Amerika pátrala po Usámovi bin Ládinovi, Pákistán ho ukrýval v jednom ze svých militarizovaných měst. V Kataru se zase ukrýval strůjce 11. září Chálid Šajch Muhammad a Saúdská Arábie (spolu s dalšími regionálními spojenci USA), se mohla přetrhnout při obhajobě teroristů vězněných v Guantánamu.
Izrael hodnotí tyto arabské muslimské "partnery" realističtěji než Washington.
Cestu k 7. říjnu otevřely mírové dohody uzavřené pod dohledem Washingtonu počínaje dohodami z Camp Davidu, které umožnily Egyptu získat zpět území, které ztratil ve válce, aniž by ve skutečnosti nabídly něco víc než nejstudenější možný mír, a poté následovaly dohody z Osla a stažení Izraele z Pásma Gazy, které předalo toto území Hamásu.
Dohody z Camp Davidu, Dohody z Osla a stažení z Pásma Gazy umožnily Hamásu nejen Pásmo Gazy ovládnout, ale propojily Pásmo Gazy přímo s egyptským územím a vrátily Izrael bezpečnostně zpět do 50. let 20. století, protože kolem Izraele již neexistuje žádné bezpečnostní pásmo.
Pokud by Izrael stále kontroloval Sinajský poloostrov a Pásmo Gazy, tak by útok ze 7. října nebyl možný.
Útok ze 7. října byl umožněn tím, že Izrael dal přednost diplomacii a naději na mír před svými nejvyššími zájmy. Po 7. říjnu konečně upřednostňuje své nejvyšší zájmy před těmi diplomatickými.
Plán na obnovu národa, který politici rádi označují jako "plán na den poté," se neuskuteční. Izrael se nesnaží "udržet" ani "stabilizovat" území. A když se takové úvahy objeví později, tak to bude až tehdy, až se situace na místě výrazně změní. Současný důraz je kladen na zničení soustředění islámských teroristických sil a jejich infrastruktury.
Kritici Bidenovy administrativy tvrdí, že kolaterální škody způsobené válkou umožní Hamásu naverbovat více mužů, ale Izraelci vědí, že to, co teroristům ve skutečnosti umožňuje verbování nových bojovníků, je ponechání Hamásu u moci. Ponechání Hamásu u moci po dobu 17 let mu umožnilo vybudovat armádu.
Izrael je připraven zničit Hamás jako organizovanou sílu. Cílem války je odstranit vůdce Hamásu a rozdrtit nepřítele na padrť.
"Pokud Izrael odejde z Pásma Gazy – a my věříme, že to bude muset udělat – tak tam nastane mocenské vakuum, které pravděpodobně vyplní chaos, anarchie, a nakonec zase Hamás," postěžoval si americký ministr zahraničí Antony Blinken v rozhovoru s televizní stanicí CBS.
Chaos a anarchie nejsou ideální, ale jistě jsou mnohem lepší variantou než Hamás. Války zločinných gangů o kontrolu nad územím by byly daleko přijatelnější než teroristé vyrábějící rakety a řízené střely."
Po 7. říjnu aplikuje Izrael drsnou reálpolitiku. Jako řešení je to nedostačující, ale je to mnohem pragmatičtější, než stmelovat národ a pořád dokola se bránit, což pohltilo generaci našich nejlepších bojovníků, kterým nakonec nezůstalo nic než zoufalství.
Izrael se snaží minimalizovat své oběti a zároveň maximalizovat své výsledky. Američtí politici a generálové by se z toho mohli něco naučit. Vojáci IDF nemají za úkol kopat studny, získávat srdce a mysli obyvatel ani vypít tři šálky čaje s teroristy. Izraelští vojáci mají za úkol vyvíjet tlak a útočit na nepřátelské síly, aby odhalili jejich vůdce a velitelskou strukturu.
V Afghánistánu a Iráku použily USA vojenskou sílu k dosažení politických a diplomatických cílů, Izrael naproti tomu používá vojenskou sílu k dosažení vojenských cílů. Jak překvapující – a přitom rozumná – představa!
Kéž by američtí politici a generálové tuto strategii přijali za svou, až se zase zapleteme do nějaké války.
Daniel Greenfield je spolupracovník konzervativního think tanku David Horowitz Freedom Center sponzorovaný nadací Shillman Foundation. Tento článek byl původně publikován na webu Front Page Magazine.