Newcastle upon Tyne je malé město na severovýchodě Anglie, které bylo v roce 2017 vyhlášeno jako nejlepší město ve Velké Británii pro výchovu dětí (Londýn byl nejhorší). Představte si tedy ten šok, když se 9. srpna opět dostalo na na přední stránky novin v souvislosti s odsouzením 18 lidí za sexuální zneužívání dětí. Poroty "shledaly muže vinnými z takřka 100 trestných činů, ke kterým mělo dojít mezi lety 2011-2014, včetně znásilnění, obchodování s lidmi, kuplířství a distribuce drog."
Z 18 odsouzených byla jedna bílá Britka, ostatní byli muži původem z Pákistánu, Bangladéše, Indie, Iráku, Turecka a Iránu, všichni s muslimskými jmény.
Na rozdíl od dalších měst v severní Anglii a oblasti Midlands jako jsou Bradford, Blackburn nebo Dewsbury má přitom Newcastle celkem malou muslimskou populaci. Podle sčítání obyvatel z roku 2011 představovali muslimové v Bradfordu 24.7 %, v Blackburn 27.4 % a v Dewsbury 34.4 % celkového počtu obyvatel. Územní samospráva s úplně nejvyšším procentuálním zastoupením muslimů v zemi – londýnská městská část Tower Hamlets má podíl muslimů jen nepatrně vyšší, a to 34.5 %. Nejnižší podíl muslimů z 20 místních samospráv v Anglii a Walesu měla londýnská městská část Hackney – 14.1%. Muslimská populace Newcastlu je mnohem menší, tvoří pouhých 6,3 % obyvatel. Město se chlubí asi 15 mešitami, z nichž se velká většina nachází v jeho chudší jihozápadní části. Ústřední mešitu (Masjid-at-Tawheed) provozuje radikální pákistánské náboženské hnutí a zároveň politická strana Jamiat Ahle Hadith.[1] Místní Islámské centrum diverzity (Islamic Diversity Centre) je rovněž napojeno na londýnskou fundamentalistickou organizaci. Konečně z Newcastlu pocházeli pouze dva pachatelé teroristických činů (viz stranu 932 v odkazu).
Přestože v Newcastlu žije určitý podíl fundamentalistů, ve srovnání s mnoha dalšími místy nefiguruje vysoko na žádném seznamu radikálních islamistických aktivit. Představitel místní muslimské komunity, člen městské rady Dipu Ahad [2] sdělil v reakci na srpnové odhalení místního gangu celostátním novinám, že místní muslimové jsou jejich zločiny "absolutně znechuceni" a obávají se možné negativní odezvy.
Bylo by hrubé a chybné domnívat se, že celá muslimská komunita v Newcastlu, nebo dokonce i jen menšina z ní, pohlíží na tyto kriminální aktivity jako na přijatelné. Islámské právo a etika by chování těchto mužů odsoudily jako nemorální a v rozporu s islámem. Na druhou stranu snaha Ahada a dalších kriminální gangy zneužívající děti od islámu zcela oddělit vzbuzuje hlubší otázky. Stejně jako v dříve odhalených případech je důležité se ptát, jak to, že tyto trestné činy proběhly bez jediné zmínky od těch členů muslimské komunity, kteří pachatelům stáli nejblíže. Ahad prohlásil, že muslimové by neměli cítit potřebu "omlouvat se" za tyto gangy. "Copak běloši vystoupili a odsoudili zločiny, kterých se dopustil Jimmy Savile?", dodal.
Savile byl ve své době jednou z nejpopulárnějších osobností Spojeného království, stal se nositelem řádu Britského impéria a královna jej za jeho služby v oblasti zábavního průmyslu a charity povýšila do šlechtického stavu. Jeho status celebrity a obraz dobročinného a soucitného člověka posloužily k zakrytí dlouhé kariéry největšího sexuálního predátora Británie, jehož obětí se stalo přinejmenším 500 žen a dívek, některé z nich teprve dvouleté. Savile byl nicméně celostátní celebritou nikoli členem malé "bílé komunity", která by si mohla všimnout jeho řádění a zalarmovat policii.
Ahadova odpověď se důmyslně vyhnula otázce, zda muslimové nekryli trestnou činnost tím, že z pocitu solidarity ke své "obležené" komunitě (jak na ni mohou pohlížet) neinformovali byť jen o podezření na nezákonnou činnost. Stejná otázka často vyvstala v souvislosti s muslimským terorismem – případy, které nebyly hlášeny často velmi těsně provázanou komunitou.
Stejně jako Ahad i labouristická členka Parlamentu za obvod Newcastle Central Chi Onwura se snažila rozptýlit obavy umenšováním odpovědnosti muslimské komunity. Řekla:
"Ti, kteří se snažili využít asijský nebo muslimský původ pachatelů k vytvoření dělítka (mezi potenciálními pachateli a ostatními) vystavovali riziku zneužití další dívky. Předpokládat, že zneužívání dětí převažuje v jedné skupině, pomáhá potenciálním pachatelům uniknout pozornosti, pokud členy této skupiny nejsou. Trestné činy sexuálního zneužívání mohou být a jsou páchány příslušníky všech komunit a zůstává politováníhodnou pravdou, že k pohlavnímu zneužití dojde nejpravděpodobněji v rámci rodinného kruhu."
Další člen městské rady, Greg Stone z Liberálně demokratické strany, nicméně zaujal rozhodnější postoj. Vidí problémy přesně v místech, od kterých se zástupci levice Ahad a Onwura snažili odvést pozornost:
"Nikdo nechce démonizovat konkrétní komunitu, nicméně skutečnost, že se to děje znovu a znovu za stejných okolností ve stejných skupinách lidí je faktem, který nemůžeme ignorovat. Myslím, že je k tomu třeba zaujmout postoj na celostátní úrovni – děje se to na příliš mnoha místech, aby to šlo svést na místní okolnosti."
Prohlásil, že se sexuální zneužívání "nezmizí, dokud si nepoložíme složité otázky" a dodal:
"Nemyslím si, že jsme schopni omezit rozsah zneužívání, které má celostátní dopady, aniž bychom si položili některé nelehké otázky obzvláště stran pákistánské a bangladéšské komunity."
Vskutku, když se podíváme na 265 odsuzujících rozsudků za sexuální zneužívání ve Velké Británii (jak ze strany jednotlivců, tak organizovaných skupin) v období od listopadu 1997 do ledna 2017 (a když k tomu přidáme dalších 18 pro aktuálně odhalený gang z Newcastlu), uvidíme, že přes 99 % pachatelů jsou muslimští muži většinou ve věku 20-39 let. 2. června 2017 bylo oznámeno, že bylo identifikováno dalších 165 podezřelých v Rochdale v Západním Yorkshiru, přičemž všichni byli popsáni jako "asiaté", což je krycí název pro pákistánské muslimy. Několik dnů na to, 9. června, stanulo před soudem v Oxfordu 14 pákistánských mužů obžalovaných ze sexuálního zneužívání dětí. [3]
Stejně jako Rochdale a Oxford se i další města stala v různých letech centry muslimských gangů zneužívajících děti. V samotném Rochdale bylo odsouzeno celkem 41 mužů, a to v letech 2010 (dvakrát), 2012, 2013 a 2016 (dvakrát). Je těžké nedojít k závěru, že zde existuje zakořeněný problém jak na straně muslimských mužů, tak komunit, ze kterých pocházejí. Policie, sociální pracovníci, soudy a další orgány snažící se po tolik let zakrýt identitu těchto zločinců (čímž jim umožňovali pokračovat ve zneužívání dětí po tak dlouhou dobu) byli nakonec některými odhodlanými investigativci přinuceni učinit kroky, které odhalily islámský původ velké většiny pachatelů. Nicméně, jak ukázaly některé výroky ohledně Newcastlu, stále existuje pozoruhodná neochota pojmenovat prvky islámské nauky nebo pákistánskou, bangladéšskou či jinou kulturu jako spouštěč tohoto chování.
Snad tento (náboženský a kulturní) vliv nejlépe vystihují následující poznámky pronesené členem newcastlského gangu Badrula Hussaina směrem k revizorce, která jej požádala o jízdenku:
"Všechny bílý ženský jsou dobrý jen na jedno, aby je chlap jako já v*****l a použil jako smetí, to je jediný, na co se ženský jako ty hoděj."
Nejsou to však pouze bílé (tj. nemuslimské) ženy, které muslimští muži drží v takovém opovržení. Počátek takového zneužívání je třeba hledat v tom, jak se se ženami nakládá v islámských zemích. Jeho kořeny lze vystopovat v prvcích islámského práva a nauky, které jsou udržovány ve 21. století, přestože vznikly ve století 7. a následujících. Tato pravidla zahrnují polygamii pro muže, povolení mužům kupovat a prodávat ženy jako sexuální otrokyně či konkubíny, rozvodové právo diskriminující ženy, trvání na zahalování žen včetně jejich obličeje, diskriminační dědické právo (muž získává podíl odpovídající podílu dvou žen), vysoká a eskalující praxe vražd ze cti v muslimských společnostech, včetně komunit na Západě (v 58 % případů došlo k vraždě proto, že se žena chovala příliš "západně"), extrémní výskyt ženské obřízky v muslimských zemích a muslimských komunitách na Západě, ohromující míra dětských sňatků (jak je připouští právo šaría) a legislativa, která vinní a trestá ženy ze "zločinu", spočívajícího v tom, že byly znásilněny.
Mimo to, skutečné postoje vycházející najevo v každodenních událostech ukazují ještě bezprostřednější dopad na život žen.
Australská reportáž z roku 2014 zaznamenává postavení žen podle práva šaría v indonéské provincii Aceh, jediné části země (která má největší muslimskou populaci na světě), kde je povoleno jeho plné vymáhání. Reportáž zaměřená na nakládání se ženami obsahuje interview s jedním velitelem šariatských hlídek, kapitánem Ibrahímem Latifem. Když mluví o mladé ženě hromadně znásilněné členy místní domobrany údajně proto, že byla nalezena o samotě s mužem, říká:
"Nežádala je, aby to udělali, ale povzbudila je k tomu. Povzbudila k tomu ty muže, protože byla oblečena v super-sexy (používá anglická slova) šatech. Myslím, že by to vyprovokovalo každého normálního muže."
Jak je ve filmu vidět, jsou v rámci výkonu jeho pravomocí ženy zahalené od hlavy až k patě zatýkány na ulicích a zostouzeny nebo bity rákoskou za údajně "nevhodné" oblečení. Všechny mladé ženy, se kterými byl dělán rozhovor, měly k takovému trestání i za ty nejmenší prohřešky odpor. Ale členky šariatských hlídek se ztotožnily s myšlenkou, že ženy nesou vinu za zločiny jako je znásilnění. Jedna z nich říká: "zločiny se stávají, protože my (ženy) je přivoláváme", a jiná dodává: "když muž nic nevidí, tak se nevzruší. Je to na nás. Jsou to ženy, kdo to vyvolává. Křivky jejich těla mohou vyvolat mužskou žádostivost". Ačkoli kdyby se na některou z dobře zahalených dívek, jež jsou popotahovány a kterým spílají, podíval jakýkoli muž ze západu, měl by problém vůbec nějaké křivky rozeznat, natož aby jej vzrušily.
Myšlenka, že muž není odpovědný za znásilnění nebo jiný sexuální delikt a že veškerou vinu za takový čin nesou ženy, pomáhá vysvětlit, proč si mohou muslimští muži v Británii i jinde ospravedlnit sexuální zneužívání daleko méně zahalených mladých žen a dívek.
Postoje Pákistánců jsou pro pochopení toho, co se děje ve Velké Británii, která hostí největší počet pákistánských imigrantů v Evropě, ještě důležitější. V roce 2012 přinesl magazín Atlantic reportáž nazvanou "Šest příběhů zneužívání, hanby a přežívání", týkající se žen v Pákistánu:
"Podle průzkumu expertů Thomson Reuters Foundation Poll z roku 2011 je Pákistán třetí nejnebezpečnější zemí pro ženy na světě. Uvádí se v něm, že více než 1000 žen a dívek je ročně zavražděno kvůli "cti" a 90 % pákistánských žen trpí domácím násilím."
Autorka, Zara Jamal, sama původem z Pákistánu, říká:
"Složitou ironií pro ženy v Pákistánu je, že pokud by oběť vypověděla o svém fyzickém nebo sexuálním zneužívání, bylo by na ni pohlíženo tak, že ztratila důstojnost svoji i své rodiny. Mnoho znásilnění skončí nenahlášeno, neboť oběti se bojí, že se stanou v pákistánské společnosti bezcennými."
Mezi příběhy, které Jamal posbírala, je i ten 18 leté Ayeshi, chudé mladé dívky, která byla zneužita svým brutálním otcem:
"Šla jsem do domu svého strýce pro chleba. Nevěděla jsem, že je tam mladý muž. Dům byl prázdný a on toho využil. Dělal věci, kterým jsem nerozuměla, dotýkal se mých prsou. Než jsem si uvědomila, co se děje, měla jsem hadr přes pusu a byla jsem znásilněna. Měla jsem potíže dojít domů, bylo mi na omdlení. To se stává na venkově často. Mladé dívky jsou znásilněny, zavražděny a pohřbeny. Když zmizí, nikdo je už nevypátrá. Pokud žena není cudná, není hodna se vdát. Jediné, co udělal, bylo, že požádal o odpuštění a oni ho nechali jít, neboť to byl nejlepší způsob jak se vyhnout tomu, aby se ostatní dozvěděli, co se stalo. Ačkoli mě zničil, nedostal žádný trest. Lidé mohou zapomenout, co udělal, ale já to nikdy nezapomenu. Teď je ženatý a žije šťastně svůj život. Já proklínám svůj osud, že jsem měla tu smůlu a stalo se to zrovna mně."
Pachateli je odpuštěno a jeho obět, nyní považovaná za nezpůsobilou pro manželství, je nucena jít a pracovat za almužnu.
Ženy v burkách v Pákistánu (foto Paula Bronstein/Getty Images) |
Konečně stojí za pozornost, že od počátku masové migrace do Evropy v roce 2015 přišlo do zemí jako je Velká Británie velké množství Afgánců, většinou mladých mužů. Ačkoli se EU dohodla s Afgánistánem na jejich deportaci, migranti z této země tvořili druhou největší skupinu žadatelů o azyl v Evropě (196.170 v roce 2015). Proti přístupu mužů k ženám a dívkám v Afgánistánu přitom mohou Indonésie a Pákistán vypadat jako osvícené země.
V roce 2011 a znovu v roce 2013 navštívila iránská reportérka Zohreh Soleimani hlavní měso Afgánistánu Kábul, kde pořídila rozhovory a reportáž o příběhu mladé ženy jménem Soheila, která byla uvězněna kvůli tomu, že si našla milence a měla s ním syna. Když bylo Soheile 5 let, utekl její starší bratr se ženou jiného muže a otec ji s poškozeným manželem zasnoubil. Jako náctiletá byla přinucena vdát se za tohoto o mnoho let staršího muže. Soheila utekla a tři roky žila se svým bratrancem Niazem Mohammadem. Zamilovali se do sebe, ale její otec je našel a sám ji odvedl do vězení. Ona i Niaz byli odsouzeni k 6 letům vězení. Mnoho mladých žen v Afgánistánu je ve vězení za podobné morální "zločiny".
Soheilin otec, šedivý starý muž vypadající na osmdesát, v prvním ze dvou interview říká:
"Naše islámské náboženství nedovoluje ženě dělat si, co chce. Podle islámského práva si dcera musí vzít toho, koho její otec vybere. Islám říká, že je jedno, zda se otec rozhodne provdat dceru v 8, 9 nebo 10 letech. Žena patří jemu. A žena nemá právo odmítnout." [4]
Současné afgánské občanské právo dovoluje ženě starší než 18 let vzít si, koho chce. Problém se svatbou a rozvodem leží jinde – v prvcích práva šaría kombinovaného s tradicemi nasáklým kmenovým či zvykovým právem. Otec Soheily nebere občanské právo v úvahu a trvá na tom, že zákony, kterými se řídí, mu dávají absolutní právo nad dcerou, jež "mu patří".
V roce 2013 našla Zohreh Soleimani Soheilu v azylovém domě, ale bez možnosti žít svobodně se svým vyvoleným nebo se vrátit domů. Již jednou jela za svým otcem a ukázala mu rozvodové papíry od soudu, ale on je odmítl a zbil ji. Bili ji i její bratr se svou ženou a strýc. Řekli jí, ať se nikdy nevrací, ale její otec udělal jeden ústupek - řekl, že jí přijme zpátky, pokud zabije svého syna. Ano, čtete správně - mohla by se vrátit domů, pokud by zabila svého malého syna.
V dalším rozhovoru s jejím otcem a bratrem otec řekl, že ji najdou a zabijí, i kdyby se odstěhovala do Ameriky. "Kdekoli ji najdem, zabijem ji." Potom se obrátil na Soheilu:
"Pokud ho miluješ, jdi za Niazem Mohammadem. Při vší síle, co mi Bůh dal, ho budu prosit, aby Vás dřív, než uděláte další krok, oba zabil."
Při poslední návštěvě Soheilin bratr uvedl, že svojí vlastní dceru již ve třech letech zasnoubil staršímu muži. Na otázku, co by udělal, kdyby před takovým manželstvím také utekla, byl stejně přímý, jako jeho otec: "Zabiju ji".
Něco z toho vypadá jako z hororu, ve kterém jsou muži permanentními darebáky a ženy trvalými obětmi. Jistě není těžké pochopit, proč se muži přicházející z takového či podobného prostředí, kteří jsou poháněni islámskými a tradičními postoji, učeni, že žena je jejich majetkem, domnívající se, že mužská práva stojí nad právem žen, neschopní ustát pohled na lehce oděnou ženu, posedlí svou osobní i rodinou ctí, kteří se nikdy nenaučili sebeovládání a opovrhují nemuslimskými ženami už jen proto, že všichni nemuslimové jsou podřízení muslimům, rozhodnou sexuálně zneužívat, znásilňovat a prodávat zranitelné ženy žijící v jejich městech.
Dr. Denis MacEoin přednáší arabštinu a islámská studia na univerzitě v Newcastlu a v současnosti je význačným členem Gatestone institutu. Žije v Newcastlu.
[1] Viz John L. Esposito (ed.), "Ahl-i Hadith", The Oxford Dictionary of Islam, Oxford, 2014
[2] Člen levicového křídla Labour Party známý pro své propalestinské a protiizraelské aktivity.
[3] Deset z nich mohou být (podle jmen) muslimové, čtyři nejsou jmenováni a jsou popsáni jako muži "bez trvalého bydliště".
[4] Striktně vzato, právo šaría vyžaduje souhlas ženy, ačkoli v praxi je obvykle získán pod nátlakem.