Energetická politika Evropské unie dosáhla takové míry ideologického sebepoškozování, jakou si ani její nejtvrdší kritici nedokázali představit.
Světová ekonomika je i nadále drtivě závislá na fosilních palivech. Doprava, výroba elektřiny, těžký průmysl, vytápění i výroba plastů – to vše se neobejde bez fosilních paliv.
Evropská komise tuto skutečnost při současném geopolitickém napětí konečně uznala. Když v kriticky důležitých úžinách, jako je Hormuzský průliv, vzroste napětí, tak Brusel spolu s dalšími zeměmi vyzývá k udržení energetických toků, čímž implicitně připouští, že moderní civilizace nemůže bez spolehlivých dodávek uhlovodíků fungovat.
19. března 2026 vydala Evropská rada, jejímiž členy jsou hlavy států nebo předsedové vlád členských zemí EU, předseda Evropské rady a předsedkyně Evropské komise, tiskovou zprávu nazvanou 'Závěry Evropské rady o Blízkém východě', v níž uvedla:
"Evropská rada vyzývá ke zmírnění napětí a maximální zdrženlivosti, ochraně civilního obyvatelstva a civilní infrastruktury a k plnému dodržování mezinárodního práva, včetně zásad Charty OSN a mezinárodního humanitárního práva, a to všemi stranami. V této souvislosti vyzývá k moratoriu na útoky na energetická a vodárenská zařízení.... Evropská rada rovněž vítá zvýšené úsilí oznámené členskými státy, mimo jiné prostřednictvím posílené koordinace s partnery v regionu, s cílem zajistit svobodu plavby v Hormuzském průlivu..."
EU na začátku dubna podpořila koalici více než 40 zemí vedenou Spojeným královstvím a Francií s cílem zajistit a znovu otevřít Hormuzský průliv. Vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Kaja Kallasová řekla:
"Obnovení bezpečné a bezplatné svobody plavby v průlivu v souladu s mořským právem je naléhavou prioritou. EU podporuje veškeré diplomatické úsilí směřující k dosažení tohoto cíle."
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová se navíc zavázala spolupracovat s partnery na "co nejdřívějším" obnovení plavby. Zhruba v polovině dubna 2026 von der Leyenová opakovaně zdůraznila, že pokračující uzavření Hormuzského průlivu je pro EU "velmi poškozující". EU odmítá jakýkoliv systém "mýtného" nebo poplatků navrhovaný Íránem (či jinými) a trvá na neomezeném a bezplatném průjezdu v souladu s mezinárodním právem.
Úředníci EU, včetně Kallasové, opakovaně zdůraznili, že úžinou obvykle proudí asi 20 % celosvětové produkce ropy a významné množství zkapalněného zemního plynu (LNG). Kallasová dále poznamenala, že uzavření Hormuzského průlivu "ohrožuje dodávky ropy a energie do Asie" (přibližně 85 % ropy a zemního plynu transportovaného Hormuzem směřuje do Asie) a že to má dopad i na hnojiva.
Stručně řečeno – ačkoliv EU ve veřejných prohlášeních často zdůrazňuje "svobodu plavby" a mezinárodní právo (právo na bezplatný průjezd), tak to jasně spojuje s ropou a energetikou – a to jak z hlediska globální ekonomiky, tak i z hlediska vlastní zranitelnosti Evropy vůči vyšším cenám a ohroženým dodávkám. Blokáda Hormuzského průlivu vážně ohrožuje nejen abstraktní námořní práva, ale hlavně energetickou bezpečnost EU.
Přesto v samotné Evropě stejné instituce usilují o systematické rušení domácích kapacit na těžbu fosilních paliv. Nizozemsko pokračuje v konečném uzavření vrtů v Groningenském ložisku zemního plynu, které je největším evropským ložiskem zemního plynu. Německo urychlilo odklon od uhlí a v rámci své "Energiewende" – "energetickém přechodu" od fosilních paliv k "obnovitelným zdrojům energie", jako je větrná a solární energie, které nefungují – a záměrně zaplavuje své uhelné doly. Průzkum ložisek břidlicového plynu je ve většině členských států EU fakticky zakázán. V Belgii a Německu došlo k odklonu od jaderné energetiky a Německo své poslední jaderné elektrárny dokonce předčasně odstavilo.
Výsledkem není spása životního prostředí, ale uměle vytvořená závislost na producentech ropy, jako je například Rusko.
Proto musí Evropa drtivou většinu ropy a zemního plynu dovážet. Podle Eurostatu a nedávných analýz think tanků (např. think tanku Ember) zaplatily země EU za dovoz fosilních paliv v roce 2025 přibližně 337 miliard eur, což je sice méně než rekordních 600 miliard eur zaplacených v roce 2022, ale stále je to značná částka.
Evropské průmyslové podniky platí za zemní plyn a elektřinu dvakrát až čtyřikrát vyšší ceny, než jejich hlavní konkurenti v USA a Asii. A nemůže za to trh, je to přímý důsledek politických rozhodnutí, která eliminovala možnosti domácí těžby, zatímco domácí i globální poptávka pokračuje.
Již jsou patrné závažné ekonomické důsledky. Energeticky náročná odvětví, jako jsou ocelářství, chemický průmysl, výroba hnojiv, sklářství a rafinace, se přesouvají mimo Evropu nebo omezují výrobu. Konkurenceschopnost se zhoršuje. Domácnosti čelí stále vyšším účtům za energie, v důsledku čehož se šíří energetická chudoba: oficiální údaje EU ukazují, že potíže s vytápěním svých domovů má zhruba 9–10 % obyvatelstva, tedy více než 40 milionů lidí.
Podle některých odhadů zaplatily země EU v letech 2021 až 2024 za dovoz fosilních paliv oproti cenám před válkou na Ukrajině téměř o 930 miliard eur více. Tento přesun bohatství prospívá producentům ropy v Rusku a jinde – takový výsledek si ti, kdo nám slibovali "strategickou autonomii", stěží představovali.
Nejde jen o pouhou politickou chybu nebo krátkodobý pragmatismus. Je to logický výsledek ideologického rámce – téměř náboženského poblouznění fantazií o klimatické čistotě, která na čas ovládla klíčové instituce EU. Ačkoliv byla tato snaha vedena dobrými úmysly – koneckonců, kdo by nechtěl čistý vzduch? – byla každý týden znovu a znovu zpochybňována tím, že Čína a Indie své emise CO₂ usilovně zvyšovaly více, než je Evropa dokázala sama snížit.
Jsme svědky praktického uplatňování kulturního marxismu – poválečné teorie, která přesunula těžiště revolučního boje z ekonomiky do kultury a institucí. Tváří v tvář empirickému selhání klasického marxismu začali filosofové jako Herbert Marcuse vykreslovat samotnou západní civilizaci jako utlačovatele. Kapitalismus, průmyslová společnost a tradiční zdroje energetické nezávislosti se staly terčem útoku nikoliv proto, že by selhávaly, ale proto, že symbolizují samotný úspěch Západu, kapitalismu a pobídek tržního hospodářství. Americký odborník na chudobu a ekonomickou nerovnost Michael D. Tanner napsal: "Kapitalismus udělal pro zlepšení postavení lidí a zvýšení jejich životní úrovně více než jakákoliv jiná síla v historii."
Zesnulý americký ekonom Milton Friedman, který byl zastáncem ekonomické svobody, rozšiřování příležitostí a ekonomického růstu, v roce 1979 řekl:
"Jediné historicky doložené případy, kdy se masy lidí vymanily z... drtivé chudoby..., se udály za vlády kapitalismu a převážně volného obchodu. Čím více se od nich společnosti odchylují, tím jsou na tom masy lidí hůře."
Proč místo rozdávání malých kousků omezeného koláče raději neupéct větší koláč?
Evropská komise a jí spřízněné orgány jsou tímto "kuchyňským marxismem", který faktům navzdory sebezničujícím způsobem šíří svou zášť vůči kapitalismu a úspěchům Západu, prolezlé skrz naskrz.
"Zelená dohoda pro Evropu" (Green Deal) a s ní související nařízení jsou prezentovány jako environmentální imperativy, ale jejich důsledkem je záměrné oslabení evropské průmyslové základny a energetické bezpečnosti. Fosilní paliva nejsou odmítána pouze kvůli jejich emisím, ale také proto, že jsou zárukou prosperity, nezávislosti a moci – atributů, které se kulturní marxistický světonázor snaží delegitimizovat. Bohatá, nezávislá veřejnost se hůře ovládá. Pokud jste chudí a závislí, tak je možné, že budete stále znovu volit své neschopné vůdce v naději, že vás zachrání. Je v zájmu těchto vůdců, aby vám neustále slibovali záchranu.
Evropský soud pro lidská práva a další nadnárodní mechanismy tuto orientaci EU dále posilují a upřednostňují abstraktní, donkichotské a nereálné klimatické cíle před konkrétním blahobytem evropských občanů.
Výsledkem toho všeho je, že Evropa poučuje svět o dekarbonizaci, a přitom sama tiše zvyšuje svoji závislost na drahé dovážené ropě a zemním plynu – obojí přitom často kupuje od režimů, jejichž bilanci v oblasti lidských práv, geopolitické ambice a klimatickou bilanci raději moc nezkoumá.
Evropě nechybí energetické zdroje. Chybí jí politická vůle je využívat. Třeba britské zásoby ropy a zemního plynu v Severním moři představují poklad, který čeká na své objevení. Dokud se evropští politici nevypořádají s ideologickými kořeny této kontraproduktivní strategie a neupřednostní bezpečnost a prosperitu svých vlastních občanů před utopickými vizemi, tak bude Evropa i nadále směřovat k deindustrializaci, masové bídě a strategické bezvýznamnosti.
Hormuzský průliv se brzy plně otevře, ale cesta Evropy k energetické nezávislosti je záměrně a sebedestruktivně uzavřena.
Drieu Godefridi, je právník a filosof, absolvent Saint-Louis University of Louvain. Má doktorát z teorie práva z Université Paris IV-Sorbonne. Je také podnikatel, generální ředitel skupiny evropského soukromého vzdělávání a ředitel společnosti PAN Medias Group. Je autorem knihy The Green Reich (Zelená říše, 2020).