Včerejší ohlédnutí za rokem 2017 a předpověď na rok 2018 se soustředilo na nejpalčivější výzvy, se kterými se Trumpova administrativa bude potýkat: nestabilní Blízký východ, mezinárodní terorismus a zvyšování počtu jaderných, chemických a biologických zbraní. Dnes se zaměříme na strategické hrozby ze strany Číny a Ruska a na jednu z dlouhodobých priorit prezidenta Trumpa: zachování a posilování americké suverenity.
 Rusko a Čína budou v nadcházejícím roce jednou z hlavních strategických výzev Trumpovy administrativy. Fotografie: Wikipedie. |
Čína byla pravděpodobně Trumpovým největším osobním zklamáním v roce 2017, neboť zde si sliboval zásadní pokrok, zejména v otázkách mezinárodního obchodu. Navzdory investici spousty času a pozornosti do prezidenta Si Ťin-pchinga, nyní mocného způsobem od dob Mao Ce-tunga nevídaným, se v zahraniční politice Pekingu změnilo jen velmi málo, bilaterálně i globálně. Nic nenasvědčuje tomu, že by se měli zlepšit obchodní vztahy, nebo že by Čína mírnila své přestupky, jako např. nerespektování soukromého vlastnictví, diskriminace státu vůči zahraničním podnikatelům a investorům, či zaujatost soudní moci.
Co je horší, agresivní kroky Pekingu směřující k anexi Jihočínského moře a zdejší výhružky Japonsku a Tchaj-wanu, pokračovaly v roce 2017 zcela neměnně, či dokonce ještě agresivněji. S největší pravděpodobnosti tak v roce 2018 bude možno pozorovat stupňující se napětí v těchto kritických oblastech, s tím jak se Amerika (a snad i další země) budou bránit vůči téměř neskrývané čínské vojenské agresi. Obzvlášť Japonsku došla trpělivost s tím, jak Čína navýšila kapacity napříč celým vojenským spektrem, včetně námořní, vesmírné a kybernetické bojeschopnosti.
Tchaj-wan následuje těsně za ním. Dokonce i jihokorejský prezident Mun Če-in ztrácí trpělivost s Pekingem, který omezuje strategické obranné možnosti Soulu. A nepochybujte o tom, že aktivity Číny na její pobřežní periferii, jsou ostře sledovány Indií, které vrůstající ekonomická a vojenská síla Číny, dělá stále větší starosti. Trumpova administrativa by měla tato ohniska napětí okolo čínských hranic důsledněji monitorovat, zejména tam, kde by mohl vypuknout ozbrojený konflikt, když ne příští rok, tak brzy poté.
Nejvíce zklamala Čína Spojené státy právě v oblasti jaderného programu KLDR. Si Ťin-pching, stejně jako jeho předchůdci, sliboval Spojeným státům nátlak na Pchjongjang, ten však byl nedostačující. Ta nejpovzbudivější zpráva přišla s koncem roku 2017, a sice se zveřejněním zprávy o tom, že proběhlo setkání zástupců čínské a americké armády o možných scénářích svržení režimu, či o vojenském konfliktu v Severní Koreji. Zatím není jasné, do jaké míry tyto rozhovory pokročily, pouhá skutečnost, že se jich Čína účastní, však ukazuje novou úroveň uvědomění si toho, jak je situace vážná. Rok 2018 tedy nebude závažný pouze v souvislosti s jadernými hrozbami Severní Koreje, ale také v souvislosti s tím, zlepší-li se čínsko-americké vztahy, či naopak.
Co se týče Ruska, tak prezident se nevzdal nadějí ohledně Vladimíra Putina, alespoň zatím, ale může se to v roce 2018 změnit. Putin je zkušený politik ze staré školy, tvrdý, národně orientovaný ruský lídr, bránící svou vlast. Je-li konfrontován se silou USA, Putin ví, kdy se stáhnout, a když se mu to hodí, tak je dokonce schopen uzavřít dohody a dodržovat je. Ale důvod k romantizaci dynamiky vztahu Moskva-Washington zde není. Jejím základem nesmí být osobní vztahy, nýbrž reálpolitika.
Není lepším důkazem, než reakce Ruska na nedávné Trumpovo rozhodnutí zásobovat Ukrajinu střelnými zbraněmi, která je nyní, díky ruské agresi, zcela válečnou zónou. Reakce Moskvy na Trumpovo zbrojní rozhodnutí by mohla vyvolat dojem, že to byl právě on, kdo přispěl k eskalaci konfliktu. Prezident Obama měl jednat už při první známce vojenského vpádu Ruska na Ukrajinu a dokonce i pomoc Donalda Trumpa, je jen malým krokem, v porovnání s prezidentem Bushem, který v roce 2008 navrhl urychlit přijetí Kyjeva do NATO. Nicméně, každý suverénní stát, vzniklý rozpadem Sovětského svazu, ať už je členem NATO, či nikoliv, je posedlý otázkou, jak si Amerika poradí s Ukrajinou. Měly by být, protože kalkul Kremlu o jejich budoucnosti se téměř jistě změní, podle toho, zastane-li Trump jasnou linii ohledně dobrodružství Moskvy na Ukrajině.
Stejně znepokojující jako ruská hrozba ve východní a střední Evropě je Rusko, coby velký mocenský hráč na Blízkém východě. Před několika týdny ratifikovala ruská Státní duma dohodu, která výrazně rozšiřuje ruskou námořní základnu v Tartúsu v Sýrii. V roce 2015 zůstal Obama ohromeně stát, když Rusko vybudovalo významnou leteckou základnu v nedaleké Latákii, čímž upevnilo svoji vojenskou přítomnost na Blízkém východě do míry nevídané od doby, kdy Anvar as-Sádát vyhnal sovětské vojenské poradce a přivedl Egypt v roce 1970 do sféry vlivu Západu.
Tato expanze představuje významnou demonstraci síly Kremlu. Je evidentní, že podpora Ruska (dokonce více než Íránu) Asadovu režimu v Sýrii, udržuje jeho diktaturu u moci. Ruská asertivita v roce 2017 také posílila Teherán, i když byl zničen kalifát IS, a umožnila mu vytvořit oblouk šíitské vojenské moci z Íránu, přes Irák a Sýrii, spojující se s Hizballáhem v Libanonu. Tato rusko-iránská osa by měla být zařazena spolu s íránským programem jaderných zbraní na americký seznam hrozeb přicházejících z Blízkého východu.
Konečně čirá pošetilost jak Rady bezpečnosti OSN, tak i Valného shromáždění OSN kritizujících rozhodnutí Spojených států přesunout své velvyslanectví do Jeruzaléma, byla pro Organizaci spojených národů chybou potenciálně ničivých důsledků. V kombinaci s listopadovým rozhodnutím Mezinárodního trestního soudu, které se týkalo vyšetřování údajných válečných zločinů USA v Afghánistánu, je nyní v Bílém domě dostatek prostoru pro to, aby se prezident více zaměřil na obranu americké suverenity.
Trumpova prvotní analýza a kritika vášně světových hybatelů "globální správy" se týkala obchodních otázek a jeho znepokojení nad rozhodovacím mechanismem Světové obchodní organizace. Tyto otázky jsou rozsáhlé a legitimní, ale je zde také širší otázka "kdo vlastně vládne". V současnosti čelí ústavní reprezentativní vláda skutečným a rostoucím výzvám od mezinárodních orgánů a smluv, které se výslovně snaží rozvíjet a podporovat globální instituce. Amerika je pro tyto snahy již dlouho překážkou, vzhledem k našemu lpění na naší Ústavě a naší zvláštní představě, že mezinárodní smlouvy nepřispějí k jejímu "vylepšení".
Žádný nedávný prezident netrval na suverenitě tak silně, jako Trump, a akce Organizace spojených národů a Mezinárodního trestního soudu v roce 2017 mu nyní v roce 2018 umožňují udělat rozhodující politické a finanční rozhodnutí. Pokud byl rok 2017 na mezinárodní úrovni bouřlivý, tak v porovnání s rokem 2018 by mohl působit klidně.