Velká část mezinárodního společenství, od Organizace spojených národů až po klíčové evropské vlády, už zase odmítá pochopit základní a nepříjemnou realitu, že nejnovější boje nevyvolal Izrael, ale Hizballáh.
Toto mlčení – nebo v lepším případě selektivní uznání – při nevyprovokovaném odpálení raket na Izrael, je v ostrém kontrastu s okamžitým pobouřením z odvetné reakce Izraele. Tento přístup není čestný a zkresluje chápání tohoto konfliktu.
Začněme jednoduchým, ale zásadním faktem, že na začátku současné eskalace neprobíhal mezi Izraelem a Hizballáhem žádný aktivní rozsáhlý konflikt. Izrael však čelil přímým hrozbám a útokům plynoucím z války s Íránem. Právě tehdy – když byl Izrael pod tlakem – se Hizballáh rozhodl jednat. Načasování odráží promyšlené rozhodnutí otevřít druhou frontu proti Izraeli s jasným záměrem zintenzivnit tlak na jeho obranu.
Co by udělala jakákoliv jiná země, kdyby byla napadena nepřítelem a na její města by náhle začaly dopadat rakety? Copak by jen zírala na oblohu a nečinně přihlížela?
Takovou situaci by pravděpodobně žádný stát v Evropě, Asii ani Americe netoleroval. Očekávání, že relativně malý Stát Izrael, nebude na takové útoky rozhodně reagovat, je nejen nerealistické, ale je i v rozporu s globálním chápáním suverenity a sebeobrany. (Poznámka překladatele: Izrael má rozlohu 22 145 km2. Pro srovnání – rozloha Prahy, Středočeského a Jihočeského kraje je dohromady 21 568 km2.)
Hizballáh není jen nějaká nezávislá síla jednající izolovaně. Byl založen Íránskou islámskou republikou, je s ní propojen a je na ní závislý.
Odborník na Blízký východ Hussain Abdul-Hussain napsal: "Hnutí Hizballáh bylo založeno po íránské islámské revoluci v roce 1979 ve snaze ustavit ve válkou rozvráceném Libanonu islámský stát."
Zbraně, financování i strategické směřování Hizballáhu jsou explicitně spojeny s Teheránem. Proto nejsou akce Hizballáhu jen spontánními a izolovanými incidenty, ale jsou součásti širší regionální strategie. Když Hizballáh jedná, tak nejedná jen jako lokální teroristická skupina, ale jeho činy jsou součástí širší geopolitické agendy regionální mocnosti.
Pokud jde o příměří a diplomatická ujednání – představme si například, že by Írán přijal příměří, ale Hizballáh by dál útočil na Izrael – je potřeba zdůraznit, že jakékoliv příměří, které nezastaví útoky tohoto nejmocnějšího íránského proxy zástupce, bude k ničemu. Při uzavření takového příměří by konflikt pokračoval nepřímými prostředky a deeskalaci by Írán jen předstíral. Takové dohody jsou prakticky bezcenné.
Reakci Izraele je proto nutné chápat v tomto širším kontextu.
Izrael čelil neustálé raketové palbě z Libanonu a přítomnosti těžce ozbrojeného Hizballáhu na svých hranicích – obojí je v rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1701, která od Libanonu požadovala:
"Pro trvalý mír v Libanonu jsou zásadní tři principy – žádné zahraniční jednotky, žádné zbraně pro nevládní milice a žádný nezávislý orgán oddělený od ústřední vlády. Základem těchto principů bylo uznání, že ačkoliv je nejbezprostřednější hrozbou pro stabilitu v Libanonu dodávání zbraní teroristickým skupinám, jako je Hizballáh, tak skutečným klíčem k dlouhodobému míru je silná a schopná ústřední vláda v Bejrútu."
Nic z toho se ale samozřejmě nenaplnilo. Hizballáh nad Libanonem v podstatě převzal kontrolu, upevnil svoji nadvládu nad armádou a médii a při rozhodování libanonského kabinetu získal právo veta. Hizballáh se usadil podél 80 km dlouhé libanonsko-izraelské hranice a k útokům na izraelská města namířil přibližně 150 000 raket a řízených střel.
Po svém napadení se Izrael logicky snažil tuto hrozbu neutralizovat. Kritici se někdy zaměřují na rozsah izraelských operací, ale jen na něm bychom svůj úsudek zakládat neměli. Relevantní otázkou je: Má stát právo se bránit proti ozbrojené skupině, která na něj útočí a otevřeně se snaží o jeho zničení? Podle jakéhokoliv konvenčního standardu mezinárodních vztahů je odpověď ano.
Hizballáh, Hamás i další teroristické skupiny umísťují svoji vojenskou infrastrukturu mezi civilisty – zbraně, velitelská centra, techniku i logistiku ukrývají do hustě obydlených čtvrtí. Toto umístění záměrně vytváří tragické dilema. Vojenská zařízení Hizballáhu jsou umísťována v domech, nemocnicích a školách v hustě obydlených centrech, proto jakékoliv snahy o jejich zničení nevyhnutelně ohrozí civilisty. Je to strategie navržená s cílem odradit Izrael od odvety a vyvolat proti němu mezinárodní odpor.
Umísťování vojenské infrastruktury do obytných čtvrtí s cílem úmyslně vystavit civilisty riziku porušuje mezinárodní humanitární právo a je válečným zločinem. Odpovědnost za ohrožování civilistů nesou v Libanonu Hizballáh a v Pásmu Gazy Hamás. Veškeré civilní oběti je nutno posuzovat v tomto kontextu.
Reakce světa je však – bez ohledu na to, kdo je za tyto válečné zločiny skutečně zodpovědný – předvídatelná a znepokojivá. Počátečním útokům Hizballáhu a Hamásu není věnována žádná pozornost nebo je o nich informováno nejednoznačně. Když však Izrael na útoky na něj zareaguje, tak se narativ dramaticky změní na prohlášení: "Všechno to začalo, když nám Izrael úder oplatil!" Poté následuje soucit s údajnou křivdou, všeobecné odsouzení útoku Izraele a povýšené nemístné výzvy k jeho zdrženlivosti. Tento vzorec zaměňuje příčinu a následek a zaměřuje se na reakci Izraele, zatímco agresi vůči němu bagatelizuje – nebo ignoruje. Takový přístup nepřispívá k míru a lstivě překrucuje fakta. Možná někdo nechce, aby výsledek konfliktu odpovídal faktům.
Malý Izrael čelí již téměř 80 let otevřeným a neustálým hrozbám ze strany většiny z 57 členských zemí Organizace islámské spolupráce (OIC), podporovaných Ruskem a velkou části Evropy. Nedávné útoky z Libanonu – otevření druhé válečné fronty na severu Izraele vedle válečné fronty vytvořené Hamásem na jihu – jsou stavem, který žádná země nemůže tolerovat.
V roce 2024 Hizballáh porušil příměří uzavřené s Izraelem a v roce 2025 zaútočil na Izrael na příkaz Íránu. Reakce Izraele je v souladu s tím, co by udělal každý suverénní stát čelící útokům na své území a na své civilní obyvatelstvo.
Pokud má o situaci na Blízkém východě probíhat smysluplná diskuse, tak musí začít upřímným uznáním těchto skutečností. Jinak bude mezinárodní společenství konflikt i nadále zkreslovat přehlížením jeho příčin a bude místo k jeho řešení přispívat k jeho dalšímu pokračování.
Dr. Majid Rafizadeh vystudoval Harvard, je politolog, analytik a člen správní rady Harvard International Review. Je autorem několika knih o americké zahraniční politice. Můžete mu napsat na Dr.rafizadeh@post.harvard.edu.