 Lisabonská smlouva považuje zájmy Evropské unie za nadřazené zájmům jednotlivých států a občanů. Jean-Claude Juncker, předseda Evropské komise, si v roce 2016 stěžoval: "Příliš mnoho politiků naslouchá výlučně národnímu názoru. A pokud posloucháte svůj národní názor, nevyvíjíte to, co by mělo být společným evropským smyslem..." (Foto: Dan Kitwood / Getty Images) |
Lisabonská smlouva (navržená jako náhrada Smlouvy o Ústavě pro Evropu z roku 2005 a podepsaná v roce 2007 vedoucími představiteli 27 členských států Evropské unie) se označuje jako dohoda pro "reformu fungování Evropské unie... [která] stanovuje humanitární pomoc jako zvláštní pravomoc Komise."
To, co Lisabonská smlouva skutečně vytvořila, je autoritářský politický systém, který porušuje lidská a politická práva.
Vezměme si například mandát Evropské komise. Podle článku 17 této smlouvy:
"Komise podporuje obecný zájem Unie... Komise vykonává své funkce zcela nezávisle... členové Komise nevyžadují ani nepřijímají pokyny od žádné vlády, orgánu, instituce ani jiného subjektu."
Potom článek 4, který zčásti uvádí:
"Členské státy usnadňují Unii plnění jejích úkolů a zdrží se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie."
Jinými slovy, zájmy Unie jsou nad zájmy jednotlivých států a občanů. To není pouhá spekulace. Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker to otevřeně uvedl v roce 2016:
"Příliš mnoho politiků naslouchá výlučně národnímu názoru. A pokud posloucháte svůj národní názor, nevyvíjíte to, co by mělo být společným evropským smyslem a pocitem, že je třeba vyvinout společné úsilí. Máme příliš mnoho Evropanů na částečný úvazek."
Ve stejný rok Emmanuel Macron (tehdy francouzský ministr hospodářství a průmyslu) poskytl rozhovor časopisu Time, ve kterém varoval před blížícím se referendem o Brexitu tím, že tvrdil:
"Najednou se může řada zemí probudit a říkat: "Chceme stejný status jako Britové," což bude de facto demontáž zbytku Evropy. Nesmíme opakovat situaci, kdy se jeden stát zmocní zbytku Evropy, protože si organizuje referendum."
Macronův postoj se odráží v Lisabonské smlouvě, která členským státům přikazuje, aby zajistily plnění úkolů stanovených Evropskou komisí.
V této souvislosti je třeba poznamenat, že se ve smlouvě 36krát objevuje slovo "odpovědnost", pouze jednou se odkazuje na povinnost Komise - tedy to, že " Komise je jako sbor odpovědná Evropskému parlamentu". V ostatních 35 případech odkazuje na závazky členských států.
V demokratickém systému se zdravou rovnováhou moci může být vládní koalice zpochybňována nebo nahrazována opozicí. Právě to chybí v EU, neboť Lisabonská smlouva vyžaduje, aby byli členové Evropské komise vybráni na základě jejich "evropského závazku". To znamená, že se kdokoli s opozičním názorem nikdy nemůže stát členem Komise – to je něco, co připomíná komunismus. Článek 4 československé ústavy z roku 1960 například zněl:
"Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence."
Článek 11 Severokorejské ústavy obsahuje podobnou směrnici:
"Korejská lidově demokratická republika vykonává všechny činnosti pod vedením Korejské strany práce."
Jak historie opakovaně demonstruje, kde není žádná opozice, ztrácí se svoboda.
Ve své knize Demokracie v Americe, z roku 1840, proslulý francouzský diplomat a historik Alexis de Tocqueville napsal:
"...Zdá se, že kdyby v dnešních demokratických státech vznikl despotismus, měl by jinou povahu; byl by rozsáhlejší a přitom mírnější; ponižoval by lidi, aniž by je mučil..."
"Když tedy svrchovaná moc vzala do svých silných rukou postupně všechny jednotlivce a uhnětla je podle své libosti, rozpřahuje svou náruč na celou společnost; zatahuje nad ní síť drobných, složitých, pedantických a univerzálních pravidel, z níž by nemohli uniknout ani nejoriginálnější duchové a nejstatečnější duše a předstihnout tak dav. Neláme ničí vůli, ale oslabuje ji, ohýbá a usměrňuje; zřídka nutí k nějaké činnosti, naopak brání lidem jednat; nic neničí, brání jen vzniku čehokoli. Netyranizuje, ale překáží, potlačuje, dráždí, vysiluje, ohlupuje a nakonec redukuje každý národ na stádo bázlivých a snaživých dobytčat, jejichž pastýřem je vláda..."
To, co De Tocqueville napsal před téměř dvěma stoletími, může být snadno - a s úděsem - aplikováno na dnešní Evropu.
Dr. Jiří Payne je českým konzervativním členem Evropského parlamentu a frakce Evropa svobody a přímé demokracie. Je bývalým členem Poslanecké sněmovny České republiky (1993-2002) a spoluzakladatelem a spolupředsedou Přátel Judeje a Samaří v Evropském parlamentu. Je spoluautorem knih Jde to i jinak: Hledání alternativního uspořádání evropského kontinentu (2018) a Odcizená Evropa (2015).
Článek byl přeložen Josefem Zbořilem a je zde publikován s laskavým svolením autora.