 V roce 2002 Palestinská legislativní rada schválila Palestinskou ústavu, ve které je napsáno: "Islám je oficiálním náboženstvím Palestiny. Hlavním zdrojem práva by měly být principy islámského práva šaría. Oficiálním jazykem by měla být arabština." Toto je logika Mahmúda Abbáse a Palestinců: Když Izrael definuje sám sebe jako stát židovský, je to aktem "rasismu" a "apartheidu", zatímco to, že budoucí Palestinský stát bude islámským státem, ve kterém bude platit právo šaría, podle všeho aktem "rasismu" a "apartheidu" není. (Foto: Zharan Hammad / Getty Images). |
V několika posledních týdnech Palestinci a jejich vůdci pronikavě pozvedli hlas proti novému izraelskému Zákonu o národním státu, který specifikuje podstatu Státu Izrael jako národního státu židovského národa. Palestinci odsoudili tento zákon jako "rasistický" a tvrdí, že připravuje cestu pro to, aby se Izrael stal "apartheidním státem".
Tento týden Palestinci vyhlásili generální stávku na Západním břehu a v Pásmu Gazy na protest proti zákonu, který jak říkají "vylučuje dvoustátní uspořádání".
Není dost dobře jasné, proč by Palestinci žijící na Západním břehu a v Pásmu Gazy měli být znepokojeni novým izraelským Zákonem o národním státu. Palestinci žijící v těchto oblastech nejsou občany Izraele a nejsou součástí izraelského politického systému. Palestinci žijící v těchto oblastech mají své vlastní palestinské občanství, svoji vlastní vlajku, svůj vlastní parlament a svoji vlastní vládu. Těch se tento zákon vůbec nedotýká. Tento fakt činí jejich odpor vůči tomuto zákonu více než směšným.
Protože mají svůj vlastní parlament a své vlastní státní instituce, Palestinci mají svobodu schválit si, jaký zákon chtějí bez souhlasu Izraele nebo někoho jiného.
Většina lidí si neuvědomuje, že Palestinci ve skutečnosti mají své vlastní zákony včetně "Palestinské ústavy", která byla schválena Palestinskou zákonodárnou radou v roce 2002.
Proč je důležité si připomenout tuto Palestinskou ústavu právě teď?
Od té doby, co Palestinci vyjadřují hlasitě svůj odpor vůči izraelskému Zákonu o národním státu (který s nimi nemá nic společného), je třeba upoutat mezinárodní pozornost na jeden ze základních článků Palestinské ústavy. Pak svět pochopí, že Palestinci a jejich vůdci všechny okolo klamou, jsou pokrytečtí a používají dvojí metr.
Palestinci tvrdí, že nemohou akceptovat Izrael jako židovský stát a nikdy ho neuznají jako domovinu židovského národa. Palestinci tvrdí, že toto, je jeden z hlavních důvodů proč oponují novému izraelskému zákonu.
Nedávno prezident Palestinské autonomie Mahmúd Abbás opakovaně vyjádřil své důrazné odmítnutí uznání Izraele jako židovského státu. Ve skutečnosti nikdy nepromarnil příležitost, dát najevo svůj názor na tuto věc. Po několik posledních let Abbás opakovaně tvrdil: "My neuznáme ani nepřijmeme požidovštění Izraele."
Abbás a Palestinci samozřejmě nikdy nepřijmou Izrael jako vlast židovského národa. Vědí, že pokud by to přijali, tak by to znamenalo, že se palestinští uprchlíci a jejich potomci již nikdy nevrátí do svých domovů v Izraeli. Palestinci neustále tvrdí, že "právo na návrat" je posvátné a součástí jakékoliv dohody s Izraelem musí být povolení milionům Palestinců se usadit v Izraeli – tento krok by znamenal proměnu židovského národa na menšinu ve své vlastní zemi.
Avšak Palestinci, kteří jsou tak nenávistní vůči Izraeli jako státu Židů, jsou ti samí, kteří ujišťují, že islám bude jediné oficiální náboženství Palestinského státu. V článku 4 Palestinské ústavy je napsáno: "Islám je oficiálním náboženstvím Palestiny. Hlavním zdrojem práva budou principy islámského práva šaría. Oficiálním jazykem bude arabština."
Tak toto je logika Abbáse a Palestinců: Když Izrael definuje sám sebe jako stát židovský, je to aktem "rasismu" a "apartheidu", zatímco to, že budoucí Palestinský stát bude islámským státem, ve kterém bude platit právo šaría, podle všeho aktem "rasismu" a "apartheidu" není.
Další ironií je to, že Palestinci tvrdí, že jsou proti novému izraelskému zákonu proto, že "ruší" status arabštiny jako oficiálního jazyka Izraele (falešné tvrzení), zatímco oni jsou posedlí učinit arabštinu jediným oficiálním jazykem jejich státu.
Ve skutečnosti izraelský Zákon o národním státu uznává arabštinu jako jazyk oficiální. Takto o tom tento zákon píše:
"Arabština má ve státě zvláštní status. Pravidla pro používání arabštiny na státních úřadech nebo při jednáních s nimi budou stanoveny zákonem. Tato doložka nemění současný status arabštiny."
Zatímco Izrael pokračuje v respektování arabštiny a ta má dokonce garantován zvláštní status, Palestinci se ve své Palestinské ústavě nezmiňují o jiném jazyku než arabštině. Palestinská ústava dokonce nezmiňuje angličtinu, hebrejštinu ani francouzštinu jako vedlejší jazyk. Uvádí, že oficiálním jazykem Palestinského státu bude arabština a to výlučně.
Když se jedná o Zákon o národním státu Izrael, je zřejmé, že Palestinci – a nejen Palestinci – uplatňují dvojí metr. Než svět odsoudí Izrael za snahu zachovat si svůj charakter židovského státu, potřebuje svět také vysvětlit, proč je pro Palestince v pořádku plánovat, aby jejich budoucí stát byl řízen islámským právem.
Proč je Palestincům dovoleno plánovat, aby islám byl jejich oficiálním náboženstvím, zatímco Izrael je odsuzován za hledání cesty k udržení židovského charakteru a identity svého státu? Navíc, proč je Izrael kárán za svůj zákon, který garantuje v židovském státě zvláštní status pro arabštinu, zatímco ani hlásek údivu nezazní nad tím, že Palestinci odmítají ve svém budoucím státě jakýkoliv jiný jazyk než arabštinu?
Jsme svědky ještě dalšího pozoruhodného příkladu pokřiveného obrazu, který nám předkládají Palestinci: opět hledají kterak upřít Izraeli přesně to, co podle jejich názoru mají oni dostat na stříbrném podnosu. Ale to je již stará obehraná palestinská písnička, jen je v novém kabátě.
Tentokrát si Palestinci přejí udržet principy své Palestinské ústavy v utajení. Možná jim přece jen záleží na mínění světové veřejnosti. Svět má zkušenosti s podobnou palestinskou dvojakostí, avšak možná se Palestinci mají méně co obávat, než si sami myslí.
Bassam Tawil je muslimský Arab žijící na Blízkém východě.