 Jedním z cílů těchto násilností íránských islámských bezpečnostních složek vůči křesťanům se zdá být ohrožování a zastrašování celé křesťanské komunity, jejíž předkové žili v této zemi po tisíce let a donutit je, aby uprchli ze strachu z věznění, mučení a smrti. Na snímku: Kostel Panny Marie v Khuygan-e Olya, v provincii Isfahán, Írán. (Foto: Arteen Arakel Lalabekyan / Wikimedia Commons) |
Podle podrobné zprávy, kterou společně zveřejnily organizace Open Doors (Otevřené dveře), Middle East Concern (Zájem o Blízký východ), Article 18 (Článek 18) a Christian Solidarity Worldwide (Celosvětová křesťanská solidarita) se pronásledování křesťanů v roce 2018 v Íránu zvýšilo na novou vyšší úroveň.
Ve zprávě se mimo jiné uvádí: "Koncem roku 2018 se uskutečnila bezprecedentní vlna nájezdů na soukromá shromáždění věřících, což vedlo k velkému počtu zatčených. Zpráva konstatuje, že mnoho křesťanů bylo potrestáno odnětím svobody a odvolací soudy tyto rozsudky potvrdily."
Navzdory tomuto zběsilému zneužívání moci a značnému nárůstu násilí a útoků proti křesťanům, mezinárodní společenství nadále označuje íránskou vládu řízenou prezidentem Hasanem Rúháním za "umírněnou".
Zatímco se íránské úřady chlubí tím, že s křesťany a jinými náboženskými menšinami je pod vládou islámu zacházeno spravedlivě, íránský režim se ve skutečnosti na křesťany zaměřuje stále více, protože se odvažují praktikovat svoji víru.
I když jsou tyto akce často zdokumentovány, oficiální informace poskytované úřady se rozcházejí se skutečným stále se zvyšujícím počtem zatčených a potrestaných lidí praktikujících jiné náboženství než islám. Například jen v jednom z posledních týdnů bylo zatčeno více než 100 křesťanů. Rovněž "v listopadu a v prosinci 2018 došlo k bezprecedentnímu nárůstu počtu zatčených, neboť zatýkání byla hlášena z měst Ahváz, Chalus, Damávand, Hamadán, Hashtgerd, Karadž, Mašhad, Rašt, Shahin Šahr a Teherán. V jediném týdnu bylo oznámeno zatčení stočtrnácti křesťanů."
Zdá se, že za násilnosti vůči křesťanům jsou zodpovědné především dva orgány Íránské islámské republiky. Ministerstvo informací a bezpečnosti Íránu a jeho agenti provádějí sofistikovaný dozor nad křesťanskými komunitami, jejichž každodenní život je tak dokumentován a zaznamenáván. Tyto informace jsou pak předávány Íránským revolučním gardám, což je bezpečnostní složka, která se změnila v teroristickou skupinu. Jak uvádí deník Guardian:
"Mohsen Sazegara byl zakládajícím členem Chomejního gard (Íránských revolučních gard), ale nyní je disidentem v exilu a otevřeným kritikem organizace, kterou pomáhal založit. 'Vytvořili jsme lidovou armádu, aby bránila zemi a případně také pomohla při mimořádných událostech, ale změnila se v monstrum.'"
Revoluční gardy, na základě informací které obdrží, podnikají útoky na křesťanskou komunitu a rozsáhle občany zatýkají. Zneužívání moci nekončí pouhým zatčením; nevinným občanům je také odepírán spravedlivý a řádný proces a přístup k jejich vlastnímu právnímu zástupci. Pokud si občané stěžují, vyšetřovatelé se uchýlí k násilí a podle organizace Open Doors je umístí na samotku a použijí proti nim řadu technik fyzického a psychologického mučení:
"Vězni jsou často mučeni fyzicky i duševně a jsou podrobeni téměř každodennímu výslechu, včetně dlouhého bití a jsou nuceni vydržet i zvrácené způsoby perzekuce." Učitel náboženství a bývalý vězeň Morad ze svého pobytu ve vězení popsal například formu mučení, kdy mu stráže přinesly čaj, ale nedovolily mu jít na toaletu. Bývalí vězni hovoří o mučení v podobě spánkové deprivace a o výhrůžkách vůči rodinným příslušníkům - stejně jako o nátlaku na odvolání jejich víry."
Íránské revoluční gardy se neomezují pouze na jednotlivce. Opakovaně napadají celé kostely, zavírají je a zabavují majetek křesťanů. Důsledkem tohoto neustálého pronásledování je, že se stále více křesťanů uchyluje k tomu, že svou víru praktikují doma, což je praxe známá jako provozování "domácích bohoslužeb". Dokonce ani to, že se nacházejí ve vlastních domácnostech, jim však neposkytuje žádné bezpečí: Íránské revoluční gardy neustále zvyšují své útoky proti jakékoli křesťanské náboženské praxi.
Orgány režimu obvykle obviňují křesťany z "ohrožení národní bezpečnosti" země. Shamiram Issavi Khabizeh, manželka reverenda Victora Bet Tamraze byla například odsouzena k pětiletému vězení za "členství ve skupině, jejímž účelem bylo narušení národní bezpečnosti". Šariátský soud jí k tomuto trestu přidal dalších pět let vězení za "shromažďování a konspiraci za účelem páchání zločinů proti národní bezpečnosti". Jejich jediným důkazem pro tato obvinění bylo, že byla chycena při praktikování svého náboženství. Jak může být čtení evangelia v soukromém domě tak vážným ohrožením národní bezpečnosti země?
Jedním z cílů těchto násilností íránských islámských bezpečnostních složek vůči křesťanům se zdá být ohrožování a zastrašování celé křesťanské komunity, jejíž předkové žili v této zemi po tisíce let, aby křesťané uprchli ze strachu z věznění, mučení a smrti. Zdá se, že strategií Íránských revolučních gard je nadále vyvíjet tlak na křesťanskou komunitu, aby se snížil počet křesťanů žijících v Íránu, což by umožnilo zvýšit podíl muslimů v zemi a tím získat ještě vyšší úroveň kontroly.
Dalším cílem se zdá být udržet křesťanství na okraji společnosti. Špatné zacházení nejenže křesťany děsí, ale udržuje je na okraji společnosti a zabraňuje jim veřejně šířit své evangelium a získávat další občany pro svou víru. Íránská vláda se dívá na křesťany, kteří zůstávají v zemi jako na nepřátelské cizince a podle toho s nimi také zachází.
Podle mezinárodního práva je povinností íránské vlády respektovat svobodu náboženství. Jak dlouho ještě bude mezinárodní společenství přehlížet to, že jsou práva křesťanů v Íránu bezprecedentně porušována?
Co se ještě musí stát, aby tito nekonečně nabubřelí moralisté začali proti tomuto porušování lidských práv něco dělat, aby lidé jednou nemuseli skrývat svoji víru a žít svůj každodenní život ve strachu z krutého pronásledování? Pokud íránská vláda odmítne podniknout kroky k ochraně práv a svobody křesťanů, mohou tito nevinní lidé počítat pouze s humanitární pomocí ze zahraničí a kojit se naději, že možná jednoho dne budou moci žít v zemi, kde jejich víra a modlitby nebudou důvodem pro uvěznění a mučení.
Dr. Majid Rafizadeh je obchodní stratég a poradce, absolvent Harvardu, politolog, člen představenstva Harvard International Review a prezident Mezinárodní americké rady pro Blízký východ. Je autorem několika knih o islámu a americké zahraniční politice. Dosažitelný je na adrese Dr.Rafizadeh@Post.Harvard.Edu