 Zdá se však, že nová tajná dohoda dá Číně nad Íránem vysokou míru kontroly. Vládnoucí mulláhové prodávají svoji zemi Číně, tak jak to udělali vlády mnoha afrických zemí. Zdá se, že k uskutečnění svých plánů na globální hegemonii Peking využije cokoliv včetně dohod s diktátory a nečiní mu problém ignorovat to, že porušují lidská práva, jen proto, aby dostal příležitost k vydrancování jejich zemí. Na snímku: Íránský prezident Hasan Rúhání (vpravo) a čínský prezident Si Ťin-pching během jejich setkání 23. ledna 2016. (Foto: STR / AFP prostřednictvím Getty Images) |
Od roku 1979 kdy se íránští vládnoucí mulláhové dostali k moci, hrdě opakují heslo: "Ani Východ, ani Západ." Íránský režim se pořád chlubí svou nezávislostí na západních i východních mocnostech. Zdá se však, že nová tajná dohoda dá Číně nad Íránem vysokou míru kontroly.
Tajná dohoda uzavřená na 25 let, která má všechny atributy koloniální dohody, uděluje Číně významná práva na využívání íránských přírodních zdrojů. Uniklé informace prozrazují, že podle jednoho článku této dohody Čína investuje téměř 400 miliard dolarů do íránského ropného, plynárenského a petrochemického průmyslu. Na oplátku budou v nových íránských projektech v těchto sektorech upřednostněny čínské nabídky. Čína dále získá 12% slevu a bude moci odložit příslušné platby až o dva roky. Čína bude Íránu také moci platit v měně, kterou si sama zvolí. Odhaduje se, že díky této dohodě získá Čína slevy v celkové výši téměř 32 %.
Další tajná část dohody má vojenský rozměr: Čína na území Íránu rozmístí 5 000 příslušníků svých bezpečnostních sil. Takový ústupek je v historii Islámské republiky bezprecedentní. Dohoda je pro Čínu jasnou výhrou; 400 miliard dolarů, které Čína v Íránu investuje během následujících 25 let, je pro druhou největší světovou ekonomiku malá částka. Čína získá také plnou kontrolu nad íránskými ostrovy, získá přístup k íránské ropě za velmi výhodnou sazbu a zvýší svůj vliv a přítomnost téměř ve všech odvětvích íránského průmyslu, včetně telekomunikací, energetiky, přístavů, železnic a bankovnictví. Čína je mimochodem největším dovozcem ropy na světě.
Dohodu začali kritizovat dokonce i někteří íránští politici a vládní noviny. Vládu překvapivě kritizoval například článek v íránských reformistických novinách Arman-e Melli: "Írán není ani Keňa ani Srí Lanka (aby byl Čínou kolonizován)."
Ministr zahraničí USA Mike Pompeo varoval v únoru 2020 v projevu k diplomatům a významným podnikatelům proneseném na zasedání Hospodářské komise OSN pro Afriku v hlavním městě Etiopie Addis Abebě, že všechny země by "měly být opatrné před autoritářskými režimy, které přinášejí prázdné sliby hospodářské spolupráce, jež ovšem vede ke korupci a závislosti." V íránských novinách Hamdeli byl zveřejněn článek íránského novináře Širzáda Abdollahího nazvaný "Stane se Írán čínskou kolonií?", který varoval vedoucí představitele Íránu:
"Úsměvy Číňanů a Rusů jsou pro Írán stejně škodlivé a destruktivní jako Trumpův zamračený pohled. Američané vyjadřují své názory otevřeně, ale Číňané a Rusové sledují své vlastní zájmy pod pláštíkem diplomatických lichotek. Čína, Rusko, Spojené státy americké, Evropa i všechny ostatní země sledují ve vztahu k Íránu své vlastní národní zájmy."
Poslanec íránského parlamentu a člen strany Radikálních konzervativců Mahmúd Ahmadi Bighaš ve státní televizi řekl, že se domnívá, že navrhovaná dohoda zahrnuje i "předání plné kontroly nad íránskými ostrovy Číně".
Na nebezpečí této dohody upozornil dokonce i bývalý íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád:
"Tajná dohoda uzavřená se zahraničními partnery proti zájmům země a bez toho, že by byla vzata v úvahu vůle íránského národa, není platná, a íránský národ ji neuzná."
Ahmadínežád vládnoucím mulláhům vzkázal:
"Vám tato země patří, že ji dáváte do dražby bez vědomí jejích občanů? Revoluci jsme provedli proto, aby před národem nebylo nic skryto a aby si nikdo nemohl tuto zemi přivlastňovat."
Rozhořčené reakce na uzavření této dohody se ozývají z celého Íránu. Někteří Íránci přirovnávají tuto dohodu s Čínou k ponižujícím koloniálním dohodám uzavřeným před Islámskou revolucí. Například v roce 1872 poskytl íránský vládce Násir Al-Din Šáh britskému bankéři baronovi Paulovi Juliovi von Reuterovi významnou kontrolu nad perskými silnicemi, továrnami, těžbou nerostných surovin, telegrafy, mlýny a dalšími veřejnými podniky a zdroji výměnou za část příjmů po dobu 20 let. Koncese poskytnutá baronovi von Reuterovi byla tak rozsáhlá, že ji dokonce i slavný imperialista lord Curzon nazval "nejúplnější kontrolou zdrojů získanou cizincem v jakékoliv zemi."
Vládnoucí mulláhové prodávají svoji zemi Číně, tak jak to udělali vlády mnoha afrických zemí. Zdá se, že k uskutečnění svých plánů na globální hegemonii Peking využije cokoliv včetně dohod s diktátory, a nečiní mu problém ignorovat to, že porušují lidská práva, jen proto, aby dostal příležitost k vydrancování jejich zemí.
Dr. Majid Rafizadeh vystudoval Harvard, je obchodní stratég a poradce, politolog, člen správní rady Harvard International Review a prezident International American Council on the Middle East (Mezinárodní americké rady pro Blízký východ). Je autorem několika knih o islámu a americké zahraniční politice. Můžete mu napsat na Dr.rafizadeh@post.harvard.edu.