 Ti, kteří si myslí, že se Putin snaží obnovit postavení Ruska jako velmoci, říkají, že jakmile získá kontrolu nad Ukrajinou, tak se zaměří na ostatní bývalé sovětské republiky, včetně pobaltských zemí Estonska, Lotyšska a Litvy a nakonec i na Bulharsko, Rumunsko a dokonce i Polsko. (Foto: Mihail Klimentyev / Sputnik / AFP prostřednictvím Getty Images) |
Od chvíle, kdy ruský prezident Vladimir Putin zahájil invazi na Ukrajinu, uplynuly již tři týdny, ale stále není jasné, proč tak učinil a čeho chce dosáhnout. Ve snaze vysvětlit Putinovy činy, motivy a cíle předložili západní analytici, komentátoři a vládní úředníci již více než tucet teorií.
Někteří analytici nám předkládají teorii, že Putin touží obnovit Ruské impérium. Jiní říkají, že je posedlý přivedením Ukrajiny zpět do ruské sféry vlivu. Další věří, že Putin chce ovládnout obrovská ložiska energetických surovin v ukrajinských pobřežních vodách. A jsou i takoví, kteří spekulují, že stárnoucí autokrat Putin se jen snaží udržet si svoji moc.
Někteří analytici tvrdí, že Putin má dlouhodobou proaktivní strategii zaměřenou na obnovení ruského vlivu v Evropě, jiní se zase domnívají, že jen reaguje na nedávný vývoj a mermomocí se snaží zachovat to, co ještě zbývá ze slábnoucí pozice Ruska na světové scéně.
Dále následuje kompilace osmi různých, ale vzájemně se doplňujících teorií, které se snaží vysvětlit, proč Putin napadl Ukrajinu.
1. Budování impéria
Nejběžnějším vysvětlením ruské invaze na Ukrajinu je, že Putinovo vroucí rozhořčení nad zánikem sovětského impéria, je hnacím motorem jeho odhodlání obnovit postavení Ruska – obecně nyní považovaného jen za regionální mocnost – jako globální velmoci.
Podle této teorie chce Putin znovu získat kontrolu nad 14 postsovětskými státy – často označovanými jako "blízké zahraničí" Ruska – které se staly nezávislými po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Jde o součást širšího plánu na obnovu Ruského impéria, které bylo územně ještě rozsáhlejší než Sovětský svaz.
Teorie Ruského impéria tvrdí, že Putinova invaze do Gruzie v roce 2008 a na Krym v roce 2014, stejně jako jeho rozhodnutí v roce 2015 vojensky zasáhnout v Sýrii, byly součástí strategie k obnovení geopolitické pozice Ruska – a podkopání mezinárodního řádu založeného na pravidlech určovaných USA.
Ti, kteří si myslí, že se Putin snaží obnovit velmocenské postavení Ruska, říkají, že jakmile získá kontrolu nad Ukrajinou, tak se zaměří na ostatní bývalé sovětské republiky, včetně pobaltských zemí Estonska, Lotyšska a Litvy a nakonec i na Bulharsko, Rumunsko a dokonce i Polsko.
Konečným Putinovým cílem je podle nich vyhnat USA z Evropy, vytvořit na evropském kontinentu exklusivní sféru vlivu Ruska a ovládnout evropský bezpečnostní řád.
Ruská literatura tento názor podporuje. Například v roce 1997 ruský stratég a Putinův přítel Aleksandr Dugin vydal velmi vlivnou knihu — "Základy geopolitiky: Geopolitická budoucnost Ruska" — v níž tvrdil, že dlouhodobým cílem Ruska by nemělo být obnovení Ruského impéria, dlouhodobým cílem by podle něj mělo být vytvoření impéria Euroasijského.
Dugin ve své knize, která je na ruských vojenských akademiích povinnou četbou, uvádí, že pokud chce být Rusko opět skutečně veliké, tak by mělo rozbít Gruzii, mělo by anektovat Finsko a Ukrajina by měla přestat existovat: "Ukrajina jako nezávislý stát s určitými územními ambicemi představuje pro celou Eurasii obrovské nebezpečí." Dugin, který bývá označován jako "Putinův Rasputin," dodal:
"Euroasijské impérium bude vybudováno na základním principu společného nepřítele: odmítnutí atlanticismu, strategické kontroly USA a zamítnutí tzv. liberálních hodnot."
V dubnu 2005 Putin ve svém každoročním projevu o stavu národa označil kolaps Sovětského svazu jako "největší geopolitickou katastrofu 20. století". Od té doby Putin opakovaně kritizoval světový řád vedený USA, v němž Rusku náleží podřízené postavení.
V únoru 2007 Putin během svého projevu na Mnichovské konferenci o bezpečnostní politice napadl myšlenku "unipolárního" světového řádu, v němž by USA jako jediná supervelmoc mohly šířit své liberálně demokratické hodnoty do ostatních částí světa, včetně Ruska.
V říjnu 2014 Putin ve svém projevu na Valdajském fóru kritizoval liberální mezinárodní řád ustavený po 2. světové válce, jehož zásady a normy – včetně dodržování zásad právního státu, dodržování lidských práv a podpora liberální demokracie, jakož i zachování posvátnosti územní suverenity a stávajících hranic – regulují mezinárodní vztahy již téměř 80 let. Putin vyzval k vytvoření nového multipolárního světového řádu, který by byl vstřícnější k zájmům autokratického Ruska.
Již zesnulý bývalý poradce prezidenta USA Jimmyho Cartera pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski ve své knize "Velká šachovnice: K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha" (The Grand Chessboard) z roku 1997 napsal, že Ukrajina je pro imperiální ambice Ruska zásadní:
"Bez Ukrajiny Rusko přestává být euroasijskou říší.... Pokud však Moskva znovu získá kontrolu nad Ukrajinou s 52 miliony obyvateli, velkými přírodními zdroji a také s přístupem k Černému moři, Rusko se automaticky stane mocným imperiálním státem, rozkládajícím se v Evropě i v Asii."
Německý historik Jan Behrends na Twitteru uvedl:
"Nenechte se mýlit: Putinovi nejde o EU a NATO, jeho misí je obnovit Ruské impérium. Nejde mu o nic více, ani o nic méně. Ukrajina je jen jeviště a NATO je jen jedna záminka. Konečným cílem je hegemonie Ruska v Evropě."
Expert na Ukrajinu Peter Dickinson píšící pro think tank Atlantic Council poznamenal:
"Putinovo extrémní nepřátelství vůči Ukrajině je utvářeno jeho imperialistickými instinkty. Často se uvádí, že Putin si přeje znovu obnovit Sovětský svaz, ale ve skutečnosti je to úplně jinak. Ve skutečnosti je to ruský imperialista, který sní o obrození Carského impéria a viní rané sovětské představitele z předání dědičných ruských území Ukrajině a dalším sovětským republikám."
Bulharský politolog Ivan Krastev na to má stejný názor:
"Amerika a Evropa nejsou rozdělené v tom, co pan Putin chce. Přes všechny spekulace o motivech je jedna věc jasná: Kreml se chce symbolicky distancovat od 90. let a chce pohřbít světový řád ustavený po studené válce. Nová evropská bezpečnostní architektura by podle Kremlu měla uznávat postsovětský prostor jako sféru vlivu Ruska a odmítnout univerzálnost západních hodnot. Spíše než obnovení Sovětského svazu je cílem obnovení toho, co pan Putin považuje za historické Rusko."
Bezpečnostní analytik Andrew Michta dodal, že Putinova invaze na Ukrajinu představuje:
"Vyvrcholení téměř dvou desetiletí politiky zaměřené na rekonstrukci Ruského impéria a přivedení Ruska zpět do evropské politiky jako jednoho z hlavních hráčů, kteří mají moc utvářet budoucnost kontinentu."
Podrobněji se tomuto tématu Michta věnoval ve svém příspěvku pro blog 19fortyfive.com věnující se otázkám národní bezpečnosti:
"Z pohledu Moskvy je válka s Ukrajinou ve skutečnosti závěrečnou bitvou studené války – pro Rusko nastal čas, aby na evropské šachovnici znovu zaujalo své místo jako velké impérium, které má moc utvářet budoucí osud kontinentu. Západ musí pochopit a přijmout, že skutečné finální urovnání po studené válce bude možné pouze tehdy, když bude Rusko na Ukrajině jednoznačně poraženo."
2. Nárazníková zóna
Mnoho analytiků vysvětluje ruskou invazi na Ukrajinu optikou geopolitiky, která se snaží vysvětlit chování států z pohledu geografie.
Většina západní části Ruska leží v Ruské nížině (Východoevropská rovina), rozsáhlé planině, která se rozprostírá na více než 4 000 000 kilometrech čtverečních. Tato rozlehlá rovina představuje pro Rusko akutní bezpečnostní problém – nepřátelská armáda útočící na srdce Ruska ze střední nebo východní Evropy by cestou musela překonat jen několik málo geografických překážek. Jinými slovy, Rusko je kvůli jeho geografii obzvláště obtížné bránit.
Zkušený geopolitický analytik Robert Kaplan napsal, že geografie je v souvislosti s Ruskem výchozím bodem pro pochopení všeho ostatního:
"Rusko zůstává neliberální a autokratické, protože na rozdíl od Británie a Ameriky není ostrovním státem, ale obrovským kontinentem jen s několika málo geografickými rysy, které ho chrání před invazí. Putinova agrese v podstatě pramení z této základní geografické nejistoty."
Ruští vůdci se historicky snažili získat strategickou hloubku pronikáním ven a vytvářeli tak nárazníkové zóny – územní bariéry, které prodlužovaly vzdálenost, kterou by útočník musel překonat, aby se dostal do Moskvy.
Ruské impérium ovládalo Pobaltí, Finsko a Polsko – všechny tyto země mu sloužily jako nárazníky. Sovětský svaz vytvořil Varšavskou smlouvu – která zahrnovala Albánii, Bulharsko, Československo, Německou demokratickou republiku, Maďarsko, Polsko a Rumunsko – jako obrovský nárazník na ochranu před potenciálními útočníky.
Většina zemí bývalé Varšavské smlouvy je nyní členy NATO. To znamená, že jedinými východoevropskými zeměmi, které mohou Rusku sloužit jako nárazníkové pásmo, jsou Bělorusko, Moldavsko a Ukrajina, díky své strategické poloze mezi Ruskem a Západem. Někteří analytici tvrdí, že hlavním faktorem Putinova rozhodnutí o invazi na Ukrajinu je zažitá ruská potřeba nárazníkového pásma.
Mark Galeotti, přední britský odborník na ruskou mocenskou politiku, poznamenal, že nárazníkové zóny jsou nedílnou součástí ruského chápání statusu velmoci:
"Putin postavil velkou část své politické identity na budování velmocenského postavení Ruska a snaze zajistit, aby bylo Rusko jako velmoc uznáváno. Je to v podstatě geopolitik 19. století. Není to o síle konektivity a technologických inovací, natož o měkké síle. Ne. Velmoc, řečeno postaru, má svoji sféru vlivu a země, jejichž suverenita je této velmoci podřízena."
Jiní se domnívají, že koncept nárazníkových států je zastaralý. Například odborník na mezinárodní bezpečnost Benjamin Denison napsal, že Rusko nemůže potřebu nárazníkové zóny legitimně ospravedlnit:
"Jakmile byly vynalezeny jaderné zbraně... přestaly být nárazníkové státy bez ohledu na jejich geografickou polohu považovány za nezbytné, protože jaderné odstrašování zajistilo územní celistvost velmocí s jadernými schopnostmi... Užitečnost nárazníkových států a geografie se po jaderné revoluci navždy změnily. Když jednou odpadnou obavy z toho, že soupeřící velmoc provede rychlou invazi do vnitrozemí vlasti, ztrácejí nárazníkové státy svou užitečnost bez ohledu na geografii území...."
"Úzké vymezení národních zájmů na geografii a tvrzení, že geografie tlačí státy k tomu, aby v průběhu dějin opakovaly své minulé činy, pouze podporuje nepřesné myšlení a uznává ruské zábory území jako přirozené."
3. Ukrajinská nezávislost
S teoriemi o budování impéria a geopolitikou úzce souvisí Putinova posedlost omezit ukrajinskou suverenitu. Putin tvrdí, že Ukrajina byla po staletí součástí Ruska a že vznik nezávislé Ukrajiny v srpnu 1991 byl historickou chybou. Putin tvrdí, že Ukrajina nemá právo na existenci.
Putin právo Ukrajiny na vlastní státnost a suverenitu opakovaně bagatelizoval a negoval:
V roce 2008 Putin tehdejšímu americkému velvyslanci v Rusku a současnému řediteli CIA Williamu Burnsovi řekl: "Copak nevíte, že Ukrajina není dokonce ani skutečná země? Jedna část Ukrajiny patří fakticky k východní Evropě a druhá část patří fakticky k Rusku."
V červenci 2021 napsal Putin esej o 7 000 slovech — "O historické jednotě Rusů a Ukrajinců" — ve které vyjádřil pohrdání ukrajinskou státností, zpochybnil legitimitu ukrajinských hranic a tvrdil, že současná Ukrajina okupuje "historická území Ruska". Na závěr dodal: "Jsem přesvědčen, že skutečná suverenita Ukrajiny je možná pouze v partnerství s Ruskem."
V únoru 2022, pouhé tři dny před zahájením invaze na Ukrajinu, Putin prohlásil, že Ukrajina je falešný stát vytvořený zakladatelem Sovětského svazu Vladimirem Iljičem Leninem:
"Moderní Ukrajina byla zcela vytvořena Ruskem, nebo přesněji ruskými bolševiky. Tento proces začal prakticky hned po revoluci v roce 1917 a Lenin a jeho spolupracovníci to udělali způsobem, který byl vůči Rusku extrémně tvrdý – odtržením historicky ruských území.... Sovětská Ukrajina je výsledkem politiky bolševiků a lze ji právem nazvat 'Ukrajinou Vladimíra Lenina'. Byl jejím tvůrcem a architektem."
Profesor politologie a odborník na Rusko Mark N. Katz v eseji "Vinu připište Leninovi: V čem se Putin ohledně Ukrajiny mýlí" – tvrdil, že Putin by se měl poučit z Leninova poznání, že vstřícnější přístup k ukrajinskému nacionalismu lépe poslouží dlouhodobým zájmům Ruska:
"Putin nemůže uniknout problému, s nímž se musel vypořádat také Lenin – jak smířit neruské obyvatelstvo s tím, že bude pod vládou Ruska. Násilné vnucení ruské vlády části Ukrajiny – natož celé Ukrajině – takové usmíření nepřinese. I když Ukrajinci nyní násilnému zabrání části Ukrajiny nebo celé Ukrajiny nezabrání, tak případný Putinův úspěch pravděpodobně jen posílí ukrajinský nacionalismus a ten znovu propukne, kdykoliv se mu k tomu v budoucnu naskytne příležitost."
Politickou nezávislost Ukrajiny provází dlouhodobý spor s Ruskem kvůli náboženské loajalitě. V lednu 2019 se pravoslavná církev na Ukrajině odtrhla od Ruské pravoslavné církve a od Moskevského patriarchátu a stala se organizačně i právně nezávislou, autokefální církví. Tento krok byl nazván "největší trhlinou v křesťanství za celá staletí". Ukrajinská pravoslavná církev byla pod jurisdikcí Moskevského patriarchátu od roku 1686. Její autonomie zasadila Ruské pravoslavné církvi velkou ránu – ztratila tak asi pětinu ze 150 milionů pravoslavných křesťanů pod svojí autoritou.
Ukrajinská vláda tvrdila, že Moskvou podporované kostely na Ukrajině využívá Kreml k šíření propagandy a k podpoře ruských separatistů v Donbasu. Putin chce, aby se ukrajinská pravoslavná církev vrátila na oběžnou dráhu Moskvy, a varoval před "těžkým sporem, ne-li krveprolitím" ohledně jakýchkoliv pokusů o převod vlastnictví církevního majetku.
Hlava Ruské pravoslavné církve moskevský patriarcha Kirill prohlásil, že Kyjev, kde pravoslavné náboženství vzniklo, je z hlediska svého historického významu srovnatelný s Jeruzalémem:
"Ukrajina není z hlediska naší církve na periferii. Kyjevu říkáme 'matka všech ruských měst'. Pro nás je Kyjev tím, čím je pro mnohé Jeruzalém. Vzniklo tam ruské pravoslaví, takže tento historický a duchovní vztah nemůžeme za žádných okolností opustit. Na těchto duchovních vazbách je založena jednota naší církve."
6. března 2022 Kirill – bývalý agent KGB, který je díky své podřízenosti ruskému vůdci známý jako "Putinův ministrant" – veřejně podpořil invazi na Ukrajinu. Ve svém kázání zopakoval Putinovo tvrzení, že ukrajinská vláda provádí na Ukrajině "genocidu" Rusů: "V Donbasu již osm let probíhá potlačování a vyhlazování lidí. Osm let utrpení a celý svět mlčí."
Německý geopolitický analytik Ulrich Speck napsal:
"Pro Putina se zničení nezávislosti Ukrajiny stalo posedlostí.... Putin mnohokrát řekl, a dokonce i napsal, že Ukrajina není samostatnou zemí a neměla by jako suverénní stát existovat. Právě toto zásadní popírání přivedlo Putina k rozpoutání této naprosto nesmyslné války, kterou nemůže vyhrát. A to nás vede k problému uzavření míru: Buď má Ukrajina právo na existenci jako země a suverénní stát, nebo toto právo nemá. Suverenita je nedělitelná. Putin to popírá, Ukrajina své právo brání. Jak můžete udělat kompromis ohledně existence Ukrajiny jako suverénního státu? To je nemožné. Proto musí obě strany bojovat tak dlouho, dokud nevyhrají."
"Normálně jsou války mezi státy o jejich vzájemných sporech. Tato válka se však vede o existenci jednoho státu, jehož existence je agresorem popírána. Proto v této válce obvyklé koncepty mírotvorby — hledání kompromisu — neplatí. Pokud bude Ukrajina nadále existovat jako suverénní stát, tak Putin prohraje. Nejde mu o územní zisk jako takový – je to pro něj spíše zátěž. Jde mu pouze o ovládnutí celé země. Vše ostatní je pro něj porážka."
Expert na Ukrajinu Taras Kuzio dodal:
"Skutečnou příčinou dnešní krize je Putinova snaha vrátit Ukrajinu na ruskou oběžnou dráhu. Posledních osm let se snažil pomocí přímé vojenské intervence, kybernetických útoků, dezinformačních kampaní, ekonomického nátlaku a nátlakové diplomacie, donutit Ukrajinu, aby opustila své euroatlantické ambice...."
"Putinovým konečným cílem je kapitulace Ukrajiny a její zařazení do ruské sféry vlivu. Jeho obsedantní prosazování tohoto cíle již uvrhlo svět do nové studené války...."
"Putina neuspokojí a ani nezmírní jeho obavy z dalšího rozpadu ruského imperiálního dědictví nic menšího než návrat Ukrajiny na oběžnou dráhu Kremlu. Nezastaví se, dokud nebude zastaven. Aby toho bylo dosaženo, musí Západ na ruskou imperiální agresi reagovat mnohem robustněji a zároveň musí urychlit integraci Ukrajiny do euroatlantického společenství."
4. NATO
Tato teorie tvrdí, že Putin napadl Ukrajinu, aby jí zabránil vstoupit do NATO. Ruský prezident opakovaně požadoval, aby Západ "okamžitě" zaručil, že Ukrajině nebude umožněn vstup do NATO a do Evropské unie.
Hlasitým zastáncem tohoto pohledu je americký teoretik mezinárodních vztahů John Mearsheimer, který ve své kontroverzní eseji "Proč může za ukrajinskou krizi Západ" obhajuje tezi, že expanze NATO na východ vyprovokovala Putina k vojenskému napadení Ukrajiny:
"Za tuto krizi nesou největší odpovědnost Spojené státy a jejich evropští spojenci. Základem problému je rozšiřování NATO, ústřední prvek širší strategie, jejímž cílem je vymanit Ukrajinu z ruského vlivu a začlenit ji do Západu...."
"Od poloviny 90. let 20. století se ruští lídři neústupně stavěli proti rozšiřování NATO a v posledních letech dávali jasně najevo, že nebudou stát klidně stranou, zatímco se jejich strategicky důležitý soused změní v baštu Západu."
V nedávném rozhovoru pro americký časopis The New Yorker John Mearsheimer obvinil ze současného konfliktu Spojené státy a jejich evropské spojence:
"Myslím, že všechny potíže v tomto případě ve skutečnosti začaly v dubnu 2008 na summitu NATO v Bukurešti, na němž NATO vydalo prohlášení, že Ukrajina a Gruzie budou přijaty do NATO."
Putin nebyl vždy proti rozšiřování NATO. Několikrát zašel tak daleko, že prohlásil, že rozšiřování NATO na východ není záležitostí Ruska.
Například v březnu 2000 byl Putin v rozhovoru se zesnulým televizním moderátorem BBC Davidem Frostem dotázán, zda považuje NATO za potenciálního partnera, soupeře nebo nepřítele. Putin tehdy odpověděl:
"Rusko je součástí evropské kultury. A já si neumím představit svou vlastní zemi izolovanou od Evropy a toho, co často nazýváme civilizovaným světem. Takže je pro mě těžké představit si NATO jako nepřítele."
V listopadu 2001 byl Putin v rozhovoru pro National Public Radio dotázán, zda je proti přijetí tří pobaltských států – Litvy, Lotyšska a Estonska – do NATO. Odpověděl:
"Samozřejmě nejsme v pozici, abychom lidem říkali, co mají dělat. Nemůžeme lidem zakazovat určitá rozhodnutí, pokud chtějí zvýšit bezpečnost svých zemí."
Když byl Putin v květnu 2002 dotázán na budoucnost vztahů mezi NATO a Ukrajinou, tak jasně řekl, že to neřeší:
"Jsem naprosto přesvědčen, že Ukrajina se nebude vyhýbat rozšiřování interakce s NATO a západními spojenci. Ukrajina udržuje s NATO své vlastní vztahy, existuje například i Rada Ukrajina-NATO. Toto rozhodnutí musí učinit NATO a Ukrajina. Je to záležitost těchto dvou partnerů."
Putinův postoj k rozšiřování NATO se radikálně změnil po Oranžové revoluci v roce 2004, kterou odstartoval pokus Moskvy ovlivnit ukrajinské prezidentské volby. Masivní prodemokratické protesty nakonec vedly k porážce Putinova kandidáta Viktora Janukovyče, který se nakonec stal prezidentem Ukrajiny až v roce 2010, ale v roce 2014 byl svržen Euromajdanem.
Bývalý generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen v nedávném rozhovoru pro Radio Free Europe (Svobodná Evropa) hovořil o tom, jak se Putinovy názory na NATO změnily:
"Pan Putin se za ta léta změnil. Poprvé jsem se s ním setkal v roce 2002... a ke spolupráci mezi Ruskem a Západem se stavěl velmi pozitivně. Pak postupně změnil názor. A zhruba v letech 2005 až 2006 začal být vůči Západu stále negativnější. A v roce 2008 zaútočil na Gruzii.... V roce 2014 obsadil Krym a nyní jsme svědky totální invaze na Ukrajinu. Takže se za ta léta opravdu změnil."
"Myslím, že ke změně jeho smýšlení přispěly revoluce v Gruzii a na Ukrajině v letech 2004 a 2005. Neměli bychom zapomínat, že Vladimir Putin vyrostl v KGB. Jeho myšlení je tím velmi ovlivněno. Myslím si, že je paranoidní. Podle mě si myslel, že po barevných revolucích v Gruzii a na Ukrajině je cílem Západu iniciovat změnu režimu i v Kremlu — v Moskvě — a proto se obrátil proti Západu."
"Vinu svaluji výhradně na Putina a Rusko. Rusko není oběť. Během posledních let jsme Rusko oslovili několikrát.... Nejprve jsme v roce 1997 s Ruskem podepsali Zakládající akt vzájemných vztahů, spolupráce a bezpečnosti.... V roce 2002 jsme založili něco velmi speciálního, konkrétně Radu NATO-Rusko. A v roce 2010 jsme se na summitu NATO-Rusko dohodli, že mezi Ruskem a NATO rozvineme strategické partnerství. S Ruskem jsme tedy jednali opakovaně."
"Myslím, že jsme měli udělat víc, abychom Putina odradili. V roce 2008 zaútočil na Gruzii, vzal Gruzii de facto Abcházii a Jižní Osetii. Už v té době jsme měli reagovat mnohem odhodlaněji."
Putin v posledních letech opakovaně prohlásil, že rozšiřování NATO po studené válce představuje pro Rusko hrozbu a Rusku nezbývá nic jiného, než se bránit. Obvinil také Západ ze snahy Rusko obklíčit. Ze 14 zemí, které sousedí s Ruskem, je v NATO pouze pět zemí. Hranice těchto pěti zemí – Estonska, Lotyšska, Litvy, Norska a Polska – tvoří pouze 5 % celkových hranic Ruska.
Putin prohlásil, že NATO porušilo slavnostní sliby z 90. let, že se aliance nebude rozšiřovat na východ. "V 90. letech jste nám slíbili, že se NATO nepohne na východ ani o píď. Bezostyšně jste nás podvedli," řekl Vladimir Putin na tiskové konferenci v prosinci 2021. Michail Gorbačov mu oponoval, že takové sliby nebyly nikdy učiněny.
Putin nedávno zveřejnil tři naprosto nerealistické požadavky: 1) NATO musí stáhnout své síly za své hranice z roku 1997; 2) NATO nesmí nabízet členství dalším zemím, včetně Finska, Švédska, Moldavska a Gruzie; 3) NATO musí poskytnout písemné záruky, že Ukrajina nikdy nevstoupí do aliance.
Ruský historik Dmitri Trenin ve své eseji "Co Putin skutečně chce na Ukrajině" vydané v americkém časopisu Foreign Affairs hájí tezi, že Putin chce jen zastavit rozšiřování NATO a nechce anektovat další území:
"Putinovy činy naznačují, že jeho skutečným cílem není dobýt Ukrajinu a začlenit ji do Ruska, ale změnit uspořádání po studené válce na východě Evropy. Současné uspořádání znamená, že Rusko nemá na evropskou bezpečnost celkem vliv a o evropskou bezpečnost se nyní stará NATO. Putin si myslí, že pokud se mu podaří udržet NATO mimo Ukrajinu, Gruzii a Moldavsko a americké rakety středního doletu mimo Evropu, tak tím napraví část škod, které ruská bezpečnost utrpěla po skončení studené války. A samozřejmě mu to může dobře posloužit také v roce 2024, kdy bude usilovat o své znovuzvolení."
5. Demokracie
Další teorie tvrdí, že Ukrajina jako vzkvétající demokracie představuje pro Putinův autokratický model vládnutí existenční hrozbu. Existence prozápadní, suverénní, svobodné a demokratické Ukrajiny by mohla inspirovat ruský lid k tomu, aby požadoval totéž.
Bývalý americký velvyslanec v Rusku Michael McFaul a profesor Vojenské akademie Spojených států amerických Robert Person napsali, že Putin se děsí demokracie na Ukrajině:
"Během posledních třiceti let význam problému – rozšíření NATO – rostl a klesal nikoli primárně kvůli vlnám rozšiřování NATO, ale kvůli vlnám šíření demokracie v Eurasii. Stížnosti Moskvy na rozšiřování NATO jasně korelují s demokratickými převraty...."
"Tato hrozba by tedy s moratoriem na rozšiřování NATO magicky nezmizela, protože primární hrozbou je pro Putina a jeho autokratický režim demokracie, nikoliv NATO. I když by se NATO přestalo rozšiřovat, tak by Putin nepřestal usilovat o podkopání demokracie a suverenity na Ukrajině, v Gruzii i jinde v regionu. Dokud budou občané ve svobodných zemích uplatňovat svá demokratická práva zvolit si vlastní vůdce a určovat vlastní kurz v domácí i zahraniční politice, tak je bude mít Putin na mušce...."
"Nejzávažnější příčinou napětí byla řada demokratických převratů a lidových protestů za svobodu od roku 2000, které jsou označovány jako 'barevné revoluce'. Putin věří, že ruské národní zájmy byly těmito převraty ohroženy a tyto převraty považuje za iniciované ze strany USA. Po každém z nich – Srbsko v roce 2000, Gruzie v roce 2003, Ukrajina v roce 2004, Arabské jaro v roce 2011, Rusko v letech 2011–12 a Ukrajina v letech 2013–14 – se Putin začal chovat vůči Spojeným státům více nepřátelsky a zdůvodňoval to ohrožením ze strany NATO...."
"Ukrajinci, kteří povstali na obranu své svobody, byli podle Putinova názoru slovanští bratři s úzkými historickými, náboženskými a kulturními vazbami na Rusko. Když se to mohlo stát v Kyjevě, tak proč by se to nemohlo stát v Moskvě?"
Ukrajinský expert Taras Kuzio si myslí totéž:
"Putina vystrašila vlna prodemokratických povstání, která se přehnala východní Evropou na konci 80. let 20. století a připravila půdu pro následný kolaps Sovětského svazu. Novopečenou demokracii na Ukrajině považuje za přímé ohrožení svého vlastního autoritářskému režimu a myslí si, že vzhledem k historické blízkosti Ukrajiny k Rusku je tato hrozba obzvláště akutní."
6. Energie
Ukrajina má v Evropě po Rusku druhé největší známé zásoby zemního plynu – více než jeden bilion metrů krychlových. Tato naleziště zemního plynu se nacházejí okolo Krymského poloostrova v Černém moři. Kromě toho byla na východní Ukrajině v okolí Charkova a Doněcka objevena velká ložiska břidlicového plynu.
V lednu 2013 Ukrajina podepsala 50letou smlouvu v hodnotě 10 miliard USD s těžařskou společností Royal Dutch Shell na průzkum a těžbu zemního plynu na východní Ukrajině. Později téhož roku Kyjev podepsal s americkou energetickou společností Chevron 50letou dohodu o spolupráci na produkci břidlicového plynu v hodnotě 10 miliard dolarů. Poté, co Rusko anektovalo Krymský poloostrov, společnosti Shell a Chevron od těchto dohod odstoupily.
Někteří analytici se domnívají, že Putin anektoval Krym proto, aby zabránil Ukrajině stát se hlavním dodavatelem ropy a zemního plynu do Evropy, a ohrozit tak ruskou energetickou nadvládu. Rusko se také podle jejich názoru obávalo toho, že by Ukrajina byla díky svým zásobám ropy a zemního plynu rychle přijata do EU a NATO.
Podle této teorie je cílem ruské invaze na Ukrajinu přimět Kyjev, aby oficiálně uznal Krym jako ruský a uznal nezávislost separatistických republik v Doněcku a Luhansku, aby si Moskva mohla právně zajistit kontrolu nad přírodními zdroji v těchto oblastech.
7. Voda
24. února – první den ruské invaze na Ukrajinu – obnovily ruské jednotky přítok vody do strategicky důležitého kanálu spojujícího řeku Dněpr s Ruskem kontrolovaným Krymským poloostrovem. Ukrajina zablokovala Sověty postavený Severokrymský kanál, který na Krym dodával 85 % spotřeby vody, poté, co Rusko tento poloostrov v roce 2014 anektovalo. Následný nedostatek vody vedl k masivnímu snížení zemědělské produkce na poloostrově a donutil Rusko utratit každoročně miliardy rublů na dodávku vody z pevniny pro zásobování obyvatel Krymu.
Vodní krize byla hlavním zdrojem napětí mezi Ukrajinou a Ruskem. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj trval na tom, že dodávka vody nebude obnovena, dokud Rusko Krymský poloostrov nevrátí. Bezpečnostní analytička Polina Vynogradova poznamenala, že jakékoliv obnovení dodávky vody by de facto znamenalo uznání ruské autority na Krymu a podkopalo by nárok Ukrajiny na poloostrov a rovněž by oslabilo pozici Ukrajiny při jednání o Donbasu.
I kdyby se ruské jednotky nakonec z Ukrajiny stáhly, tak si Rusko pravděpodobně podrží trvalou kontrolu nad celým 400 kilometrů dlouhým Severokrymským kanálem, aby zajistilo, že již nedojde k přerušení dodávek vody na Krym.
8. Přežití režimu
Tato teorie tvrdí, že 69letý Putin, který je u moci od roku 2000, neustále vyhledává vojenský konflikt, aby si udržel svou oblíbenost u ruské veřejnosti. Někteří analytici se domnívají, že po nedávných nepokojích v Bělorusku a povstáních v Kazachstánu se Putin rozhodl napadnout Ukrajinu kvůli obavám ze ztráty své moci.
Americký byznysmena Bill Browder, který vede kampaň Global Magnitsky Justice Campaign, v rozhovoru pro web Politico řekl, že Putin cítí potřebu vypadat stále silně:
"Nemyslím si, že tato válka je o NATO; nemyslím si, že tato válka je o ukrajinském lidu, o EU nebo dokonce o Ukrajině; tato válka je o zahájení války, jen aby se udržel u moci. Putin je diktátor, jehož záměrem je zůstat u moci až do konce svého života. Řekl si, že už to má asi spočítané, pokud neudělá něco dramatického. Putin uvažuje jen krátkodobě... 'co musím udělat, abych zůstal tento týden u moci? A co příští týden'?"
Anders Åslund, přední odborník na hospodářskou politiku v Rusku a na Ukrajině, s tím souhlasil:
"Jak můžeme pochopit Putinovu válku proti Ukrajině? Nejde o NATO, EU, Sovětský svaz nebo dokonce o Ukrajinu. Putin potřebuje válku, aby ospravedlnil svou vládu a své rychle se zvyšující domácí represe.... Je to skutečně o Putinovi a není to o neoimperialismu, ruském nacionalismu a není to ani o KGB."
Ruská expertka Anna Borshchevskaya napsala, že invaze na Ukrajinu by mohla být začátkem Putinova konce:
"Ačkoliv není demokraticky zvolen, tak se obává veřejného mínění i domácích protestů a považuje je za hrozbu pro udržení se u moci.... I když Putin možná doufal, že invaze na Ukrajinu rychle rozšíří ruské území a pomůže obnovit slávu bývalého Ruského impéria, tak to vše ještě může dopadnout právě naopak."
Soeren Kern je významný spolupracovník Gatestone Institute se sídlem v New Yorku.