Pokud budeme důvěřovat průzkumům veřejného mínění, tak jednou z dalších zemí, která bude nejpravděpodobněji následovat britský příklad a vystoupí z Evropské unie, je Česká republika. V roce 2016, po referendu o Brexitu, pouhých 25 % české veřejnosti uvedlo, že je spokojeno s členstvím v EU. Existují tři hlavní důvody této nespokojenosti.
Prvním důvodem je dlouhodobá neudržitelnost politického a ekonomického fungování současného systému, jak popisuje, mezi jinými, ekonom Petr Kostka:
"Evropu nyní ochromují systémové krize dvou dominantních poválečných politických projektů. A to jednak sociálně demokratického intervencionismu, jehož důsledkem jsou deformované trhy, iluzorní hodnoty aktiv a zadlužený sociální stát, jednak projekt Evropské unie, oportunisticky nedodržující svá vlastní pravidla a stahovaný měnovým konstruktem eurozóny, který je od svého vzniku zatížen strukturální vadou. Tak heterogenní prostředí, jakým starý kontinent je, nemůže být svázáno jednotnou měnou."
V lednu 2018 uvedl během předvolební prezidentské kampaně, nakonec znovuzvolený český prezident Miloš Zeman, který je euro-federalista, že: "...jsem jasně řekl, že jsem zastáncem eura, ale že nechci, aby český daňový poplatník platil řecké dluhy, protože každý prezident má hájit české národní zájmy."
Druhým důvodem české nespokojenosti s EU je neztotožňování se s novou "euro-unijní" identitou na úkor dosavadní identity národní, připomínající již českou společností nedávno zažívanou situaci, kterou reflektovalo absurdní drama Zahradní slavnost (1963) od anti-komunistického disidenta a pozdějšího prvního českého prezidenta Václava Havla, kritizujícího obsahově vyprázdněné fráze tehdejšího Československého socialistického režimu, kdy věty a obraty, které dříve měly ideový a revoluční náboj začaly sloužit už jen pro dokazování konformity s vládnoucím režimem a vyhnutí se skutečné zodpovědnosti a kdy při současném popisu "euro-unijní vs. národní identity" zní obdobné:
"...všichni vůbec pořád tak trochu jsme a pořád tak trochu nejsme; někdo víc jsme a někdo víc nejsme; někdo jenom jsme, někdo jsme jenom a někdo jenom nejsme; takže žádný z nás úplně není a každý zároveň není úplně; a jde jen o to, kdy je lépe víc být a míň nebýt a kdy je naopak lépe míň být a víc nebýt; ostatně ten, kdo příliš je, může brzy vůbec nebýt, a ten, kdo za určité situace umí do jisté míry nebýt, může zas o to lépe za jiné situace být. Nevím, jestli vy chcete víc být nebo víc nebýt, a kdy chcete být a kdy nebýt, ale já chci být pořád, a proto musím pořád tak trochu nebýt..."
Třetím důvodem, který rezonuje stále více, je, že cílem EU možná původně byla inter-evropská integrace, se vzájemnou tolerancí a respektem, s neuzavřením se ani vůči neevropským kulturám, ale že nyní už je stále očividnější, že imigranti z muslimských zemí se samovolně neintegrují. A naopak dochází k řízené islamizaci integrace. Češi se obávají, že tento trend za pár dekád povede k nebezpečné demografické proměně s výslednou teokratickou totalitou v Evropě, tak jako proběhla na Blízkém východě.
Tyto obavy vyjádřil, mezi jinými, Tomio Okamura, lídr české strany Svoboda a přímá demokracie, jejíž slogan, před parlamentními volbami v roce 2017, byl: "Ne islámu, ne teroristům." A dokonce i bývalý sociálně-demokratický premiér Bohuslav Sobotka prohlásil: "Když pozorujeme problémy v jiných evropských zemích, tak v Česku už muslimy nechceme."
 Na snímku: Evropští populističtí politici na konferenci "Za Evropu suverénních národů" v Praze v prosinci 2017, včetně česko-japonského Tomia Okamury, Geerta Wilderse z Nizozemska a Marine Le Pen z Francie. (Zdroj obrázku: Josef Zbořil) |
Zmíněnou řízenou islamizaci integrace dokazuje dokument Organizace islámské spolupráce, z listopadu 2000, nazvaný Strategie islámské kulturní akce mimo islámský svět, který uvádí:
"Demografické složení zemí Západu definuje jejich obecné vlastnosti a specifika. Jejich obyvatelstvo se mění a restrukturalizuje se do multietnické a multikulturní společnosti. Tím, země Západu nebudou nadále zůstávat harmonickými a monolitickými společnostmi definující se na základě konkrétní historické, hospodářské, sociální a kulturní linie..."
"Z důvodu zjištění důležitosti islámských komunit a menšin na západě... je potřeba imunizovat druhé, třetí a dokonce i čtvrté generace těchto komunit a menšin, které se usadily mimo islámský svět, aby u nich nedošlo ke kulturní asimilaci a ztrátě jejich islámské identity."
Zatímco vše výše uvedené pomáhá vysvětlit tlak pro "Czexit", existují způsoby, jak se mu vyhnout. První je v redefinování motta Evropské unie - "Jednotná v rozmanitosti" (které začalo být chápáno jako morální podpora pro federativní multikulturalismus a neomezenou islamizaci) - a nahradit jej např. českým národním mottem: "Pravda vítězí."
Druhým je zakázat politický islám a právo šaría v Evropě, protože jsou neslučitelné se západními hodnotami a právním řádem.
Třetím ze způsobů, je napodobit Singapur, který je jediným státem, kde zůstala míra muslimské populace v posledních padesáti letech na původní hodnotě – 15 %. Toho bylo dosaženo, jak díky přísné imigrační politice, tak také paradoxně díky zřízení tří státních šaría institucí – náboženské islámské radě, soudu šaría a registru muslimských manželství. Singapurská vláda tak má pod kontrolou výklad islámu i finance muslimů, takže nemohou směřovat na násilný a teroristický džihád. A tato cesta i umožňuje, aby se neextremistická muslimka stala prezidentkou, jako se to podařilo Halimah Yacob v září 2017.
Má-li evropská integrace uspět bez podrobení se islamizaci, musí si Evropané zvolit cestu svobody a nahradit prázdné fráze praktickými kroky. Slovy zesnulého českého podnikatele Tomáše Bati (1876-1932):
"Duševní práce je řešení problémů, rozhodování, tvůrčí vynalézavost a koncepční realizace, ne intelektuální rozjímání v kavárně Slavia... Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic."
Josef Zbořil, Ph.D., je český bloger obhajující "SMART trvale udržitelný svobodný rozvoj společnosti s občanstvím 4.0".