22. dubna 2018 se odpálil terorista ISIS v kanceláři pro evidenci voličů v hlavním městě Afghánistánu Kábulu a zabil nejméně 60 nevinných lidí a dalších 100 lidí zranil. Následující den Spojené státy odsoudily sebevražedný bombový útok a pokračovaly ve své politice boje proti povstalcům a budování státu v Afghánistánu.
"Tento útok na volební místnost znovu potvrzuje náš závazek vůči našim afghánským partnerům a potvrzuje, proč se musíme soustředit na vykořeňování násilného extremismu," řekl mluvčí Pentagonu americký plukovník Robert Manning. "Když občané nemohou jít a registrovat se a uplatňovat své demokratické právo volit, je to problém. Určitě si jej zaslouží, a proto tam zůstaneme, abychom se ujistili, že jim toto právo ve spolupráci s našimi afghánskými partnery zajistíme."
Ve svém každodenním brífinku s novináři vydala mluvčí Bílého domu Sarah Huckabee Sanders podobné prohlášení o tom, že americká administrativa "pokračuje v pokroku" ve své současné strategii v jižní Asii.
Zatímco političtí činitelé USA zoufale usilují o stabilizaci Afghánistánu, otěže v něm přebírá Čína, která usiluje o získání toho, co afghánský autor Mushtaq Rahim nedávno označil za pekingskou "agendu ekonomického rozvoje".
Čína, jak uvádí, "se dívá na události v Afghánistánu s přístupem 'počkej a uvidíš' a v diskusích o budoucnosti Afghánistánu většinu času hibernuje."
"Zatímco lze tvrdit, že velikost a rozsah čínské ekonomiky nemusí Afghánistán potřebovat pro svůj růst a expanzi... roztříštěný nebo zhroucený Afghánistán bude představovat významné bezpečnostní hrozby pro Čínu... ohrožující hlavní část Nové hedvábné stezky (Belt and Road Initiative, BRI), tj. čínsko-pákistánský hospodářský koridor (China-Pakistan Economic Corridor, CPEC)..."
"Stabilní a silný Afghánistán může být dobrým regionálním přispěvatelem do agendy čínského propojování a hospodářské integrace. Afghánistán má podle odhadů nevyužité zdroje nerostných surovin v hodnotě tří bilionů amerických dolarů. Ty zahrnují kvalitní zásoby lithia a mědi, které by měly být pro pekingské ekonomy velkým lákadlem, protože tyto chemické prvky čínský průmysl velmi potřebuje. Afghánistán s Čínou navíc podepsal Memorandum o porozumění (MoU), o připojení se k CPEC."
"Čína může být jak pro Kábul, tak i pro Taliban velice přijatelnou možností, která současně nabízí záruky v případě možného průlomu ve formálním mírovém procesu. Kromě toho by také mohla rozšířit svou vojenskou podporu afghánským bezpečnostním silám... Čína bude muset zvýšit svou politickou angažovanost na místní, regionální i globální úrovni na podporu silného Afghánistánu, aby pomohla celému regionu přežít výzvy, které představují nestátní aktéři, kteří vyhledávají a využívají Afghánistán jako své operační základny."
Číňané evidentně vidí svoji roli v Afghánistánu jako být tím "dobrým policajtem" oproti roli USA, kterou je být "zlým policajtem". Čína se stejně jako Pákistán dívá na Taliban jako na politickou opozici, nikoli jako na teroristickou organizaci a nabídla se mu jako zprostředkovatel pro vyjednávání s USA a tudíž je v pozici, kdy je schopna využít hospodářských a geopolitických výhod Afghánistánu jako partnerského státu v čínsko-pákistánském spojenectví.
Jinými slovy, Američané dělají práci, kterou Číňané dělat nebudou, ale z níž mohou Číňané nejvíce profitovat.
Čínskou strategií je zjevně propojit Asii prostřednictvím pozemních a námořních hospodářských zón. CPEC je infrastrukturní projekt, jehož páteří je dopravní síť spojující Čínu s pákistánskými námořními přístavy Gwádar v provincii Balúčistán a Karáčí v provincii Sindh, které se nacházejí u Arabského moře.
Kontrola Afghánistánu prostřednictvím svého zástupce, Pákistánu, umožní Číně dokončit dopravní koridory, elektrické rozvodné sítě, ropovody a plynovody v celé střední a jižní Asii. Čína pak v Afghánistánu může začít využívat nevyužitá ložiska nerostných surovin v odhadované ceně 3 bilionů amerických dolarů. V Balúčistánu jsou navíc ložiska zlata, mědi, ropy, drahých kamenů, uhlí, chromitu a zemního plynu v ceně 1 bilionu amerických dolarů.
Válka v Afghánistánu může skončit "s brekem", kdy se politicky prosadí varianta, jejíž hlavním účelem bude umožnit elegantní odchod, který zdvořile zdrží ohlášení Talibansko-Pákistánského vítězství a porážku USA a NATO, vše v choreografii Číny, která by pak mohla zahájit obchodování jako dominantní regionální mocnost.
USA budou mít potíže vyhrát válku ve vnitrozemské zemi, kde čínský spojenec, Pákistán, řídí dodávky pěšákům a reguluje operační tempo prostřednictvím podpory Talibanu a Sítě Hakkání (Haqqani Network). Zdá se, že USA doufají, že stabilizují region vzdálený tisíce kilometrů daleko, v němž je nekonečná zásoba islámských extremistů podněcovaných a podporovaných Íránem, Pákistánem a Saúdskou Arábií. Místo toho, nebo nejlépe současně, by se USA měly snažit této nestability využít a rovněž se připravovat na to, jak v budoucnosti čelit čínské hegemonii.
Jak se Čína pokouší expandovat, vyvstávají příležitosti k využívání geopolitické zranitelnosti a k maření čínského úsilí o regionální nadvládu, zahrnující tradiční konflikty národních států, vyplývající ze sunnitsko-šíitského rozdělení a z etnického nacionalismu, stejně jako další způsoby.
Americký odchod z Afghánistánu by nepředstavoval porážku, pokud by USA nebyly nuceny k strategickému ústupu kvůli absenci plánu, který by byl schopen reagovat na měnící se regionální situaci, která je z větší části diktovaná Čínou.
 Vojáci americké armády v Afghánistánu. (Fotografie Ministerstva obrany od štábního seržanta Williama Tremblaye, uvolněná armádou USA) |
Lawrence Sellin, Ph.D. je plukovník armády USA v záloze, odborník na oblast IT velení a řízení, vyškolený v arabštině a kurdštině, veterán z Afghánistánu, ze severního Iráku a z humanitární mise do západní Afriky. lawrence.sellin@gmail.com