Tato válka odhalila pravdy, které příliš mnoho lidí ve Washingtonu odmítalo léta vyslovit nahlas.
Tato válka znovu ukázala, že Izrael nutně potřebuje jako spojence Spojené státy americké vedené prezidentem ochotným jednat, a nikoliv politiky oblečené podle poslední módy hrající diplomatické divadlo. Donald Trump to dal jasně najevo nikoliv rétorikou, ale silou, odhodláním a strategickou jasností.
Stejně důležité je i druhé zjištění: státy Perského zálivu se mohou skutečně spolehnout pouze na jednu velmoc, a tou velmocí jsou Spojené státy americké.
Jen se podívejte na chování jednotlivých velmocí. Amerika jednala. Rusko přihlíželo. Čína kalkulovala. Trump se rozhodl využít americkou sílu a důvěryhodnost k ochraně amerických regionálních partnerů. Mohl stejně jako Rusko s uspokojením sledovat konflikt, jak se šíří nestabilita a jak Írán útočí na americké spojence. Mohl se chovat jako Čína, mluvit jazykem rovnováhy a zároveň chránit pouze své vlastní zájmy. Ale neudělal to. Jednal.
Hodně velká část arabského a muslimského světa tuto válku sledovala zpoza postranní čáry. Muslimské země se ukázaly být rozdělené, oslabené a strategicky zmatené, řada z nich vydala prohlášení bez jakékoliv smysluplné logistické, vojenské a politické váhy. A co hůř, člověk z chování některých zemí mohl lehce nabýt dojmu, že z problémů úspěšných států Perského zálivu mají vlastně radost. Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Saúdská Arábie a Katar si vybudovaly vliv, bohatství a relativní stabilitu, zatímco jiné země jsou stále uvězněny v pasti křivd, stagnace a úpadku. Sledovat, jak tyto státy reagují na agresi íránského režimu vůči úspěšnějším a bohatším zemím pasivitou, závistí a cynickým mlčením, není jen zklamání, je to přímo ostuda.
Něco změnit
Jedním z politických důsledků této války může být přehodnocení spojeneckých aliancí v celém Perském zálivu. Státy v regionu budou pravděpodobně schopny mnohem lépe odlišit skutečné přátele od falešných. Nyní viděly, kdo jednal, kdo váhal, kdo se schovával za slogany a kdo si tiše užíval podívané. A také viděly, že Spojené státy – jen a pouze Spojené státy – zůstávají mocností schopnou něco skutečně změnit.
A na tom záleží, protože tato válka přispěla k objasnění další věci: režim v Teheránu již není jen obtížným partnerem pro vyjednávání a regionální mocností, ale také ústředním motorem organizované nestability na Blízkém východě.
Chaos jako metoda
Íránská islámská republika celá desetiletí vyzbrojovala své proxy zástupce, přiživovala sektářské konflikty, zastrašovala arabské vlády, vyhrožovala Izraeli, podkopávala regionální bezpečnost a teror pro ni nebyl výjimkou, ale nástrojem politiky. Chaos není náhodným vedlejším produktem íránského režimu, ale jeho metodou. Proto se nyní nemůžeme spokojit jen s dalším polovičatým opatřením.
Pokud íránský režim tuto válku přežije organizovaný a schopný obnovy, tak Teherán udělá to, co vždy: prohlásí své přežití za vítězství, vytrvalost přetaví v propagandu a vrátí se ještě nebezpečnější než dříve. Zraněný režim není reformovaný režim, často je to ještě pomstychtivější režim.
A neslo by to s sebou jak vnější, tak i vnitřní rizika. Pokud režim tuto válku přežije se zachovaným donucovacím aparátem, tak doma zpřísní represe, obnoví svoji legitimitu a zintenzivní pronásledování civilistů. Uvězní více disidentů, potlačí více protestů, umlčí více žen a brutálně zasáhne více studentů. Íránští občané nejsou v této konfrontaci partnerem režimu, ale jeho prvními oběťmi.
A právě zde mnoho evropských analytiků stále nechápe, co je v sázce. Otázkou není jen to, zda íránský režim dokáže absorbovat válečné škody, ale i to, zda mu bude dovoleno se politicky zotavit. Pokud ano, pak tato válka dosáhne mnohem méně, než by měla.
Proto musí být jasně stanoven cíl. Žádný další falešný diplomatický reset. Žádná další kosmetická dohoda, která Teheránu koupí čas. Žádná další pauza vydávaná za strategii. Cílem musí být tak důkladné potlačení represivních složek režimu, aby již nemohl ohrožovat Izrael, vydírat země Perského zálivu, terorizovat Íránce a držet jako rukojmí celý region a globální ekonomiku.
Toto není argument pro nekonečnou válku. Je to opak. Je to argument proti strategickému váhání.
Konflikt bez jasného politického cíle pouze odsune další krizi. Příměří, které ponechá režim strukturálně neporušený, není mír, ale jen přestávka. A také je to záruka toho, že se stejná hrozba vrátí v pozměněné podobě a její potlačení si později vyžádá ještě vyšší cenu. Samotný vojenský tlak ale nemůže napsat poslední kapitolu, tu může napsat jen íránský lid.
Dlouhá léta korupce, represí, ekonomické zkázy a ideologické brutality vyprázdnila íránský režim zevnitř. Ženy se bránily. Studenti se bránili. Dělníci se bránili. Rodiny se bránily. Tváří v tvář systému, který starobylému íránskému národu ukradl důstojnost, prosperitu a svobodu, prokázali obyčejní Íránci pozoruhodnou odvahu.
Zaslouží si víc než jen sympatie. Zaslouží si příležitost.
Jakmile budou represivní složky režimu dostatečně potlačeny, tak se pozornost musí přesunout dovnitř. Svobodný svět by neměl o Íránu jen mluvit, ale měl by promlouvat přímo k Íráncům – k ženám, které odmítly ponížení, k mládeži, která odmítla mlčet, k pracujícím, kteří odmítli strach, a ke všem, kteří vědí, že si jejich země zaslouží něco víc než násilí mulláhů a nesvobodu.
To by bylo skutečné vítězství.
Nejen poškozená vojenská zařízení. Nejen zničené odpalovací systémy. Nejen další dočasné obnovení odstrašování. Za skutečné vítězství by bylo možné považovat stav, kdy by režim nebyl schopen obnovit své dřívější postavení, posílila by se spolupráce odpovědných států regionu, obnovila by se schopnost odstrašování v Perském zálivu a íránský lid by konečně dostal šanci získat svou zemi zpět.
Donald Trump již pomohl zbořit mýtus o nedotknutelnosti Teheránu. Neměl by nyní dovolit, aby íránský režim tuto válku přežil, a mohl své přežití vydávat za projev své síly.
Měl by tuto práci dotáhnout do konce.
Musí to skončit porážkou íránského teroristického státu, posílením amerických spojenců, obnovením odstrašování a lepšími vyhlídkami do budoucnosti pro Írán i pro celý Blízký východ.
Ahmed Charai je vydavatelem magazínu Jerusalem Strategic Tribune a působí ve správních radách think-tanků Atlantic Council (Atlantická rada), International Crisis Group (Mezinárodní krizová skupina), Center for Strategic and International Studies (Centrum pro strategická a mezinárodní studia), Foreign Policy Research Institute (Institutu pro výzkum zahraniční politiky) a Center for the National Interest (Centra pro národní zájem).