 Hidžáb je příznakem hlubšího problému: mnoho lidí ve Francii ho vnímá jako symbol invaze vnější kultury do své společnosti (veřejné sféry). Na snímku: Ženy v nikábu (se zahaleným obličejem) před francouzským velvyslanectvím 11. dubna 2011 v Londýně, v Anglii, protestují proti zákonu, který právě ten den ve Francii vstoupil v platnost, jenž zakazuje zahalování celého obličeje na veřejnosti. (Foto: Peter Macdiarmid / Getty Images) |
Francouzský ministr školství Jean-Michel Blanquer znovu otevřel živou debatu o šátku.
Od roku 2004 je ve Francii nezákonné nosit ve veřejných školách "nápadné" náboženské znaky a oblečení. Výklad zákona, tak jak jej používá ministerstvo školství, specifikuje "islámský závoj, bez ohledu na to, jak je nazýván, [židovskou] kippu (jarmulku) a příliš velký křesťanský kříž", jako věci, které mají ve francouzských školách studenti zakázáno nosit.
Ženy, které doprovázejí děti na školních výletech, však hidžáb mohou stále nosit. Jelikož toto praktikuje stále více muslimských žen, některé učitele a rodiče to pohoršuje. Domnívají se, že zákon zakazující nošení šátků ve školách tak není respektován.
Jean-Michel Blanquer nedávno vyvolal pobouření tím, že řekl, že ve francouzské společnosti "není závoj (zahalování) žádoucí". Dodal, že jeho osobním cílem je "posílení postavení žen" a že "nošení hidžábu na školních výletech by nemělo být podporováno."
V reakci na další incident, při kterém si (zvolený) poslanec ze strany Rassemblement National (Národní sdružení) stěžoval na ženu se šátkem na hlavě doprovázející děti na zasedání regionální rady regionu Burgundsko-Franche-Comté, někteří známí herci a akademici zveřejnili v deníku Le Monde otevřený dopis, ve kterém Blanquera obvinili ze "stigmatizace na nejvyšší státní úrovni".
Blanquerovo prohlášení hluboce rozdělilo nejen francouzskou společnost, ale také vládnoucí stranu prezidenta Macrona La République En Marche! (LREM). Christian Jacob, nově zvolený předseda pravicové strany Les Républicains (Republikáni), vyzval k přijetí nového zákona, který by zakázal nošení hidžábu i na školních výletech.
Poslanci z LREM Blanquerovo prohlášení odsoudili; dokonce i mluvčí prezidenta Emmanuela Macrona Sibeth Ndiaye uvedla, že "v nošení hidžábu na školních výletech nevidí problém."
Mnoho lidí nyní požaduje, aby Macron své stanovisko k této záležitosti vyjasnil. Už to měl dávno udělat. V mnoha otázkách, zejména tak citlivých, jako je islám nebo imigrace, Macron opakovaně odmítá zaujmout jasný postoj a vyjadřuje se mnohoznačně. Jeho časté používání výrazu "en même temps" (současně) při řešení závažného problému, je již příslovečné. Podle průzkumu 70 % Francouzů souhlasí se zákazem hidžábů na školních výletech, ale mnoho členů parlamentu z Macronovy strany LREM jsou původem levičáci (hlavně ze Socialistické strany) a ti takový zákon nikdy nepodpoří.
Zákon z roku 2004 byl přijat na základě zásady "sekularismu" (laïcité), která je zakotvena v článku I francouzské Ústavy.
Anglické slovo "sekulární" zcela neodráží význam francouzského slova "laïque", což je druh vynucené neutrality. Pro mnoho Francouzů toto slovo definuje samotnou podstatu toho, co to znamená být dnes Francouzem. Je to také ústřední slovo, vyjadřující postoj francouzského státu k náboženství. Znamená to jasné oddělení nejen náboženství od státu, ale také soukromého života občana a jeho náboženského vyznání na jedné straně od jeho veřejného života na straně druhé. Viditelnou přítomnost islámu v ulicích, školách, obchodech (halal zboží a halal restaurace) a ve veřejném životě obecně vidí mnozí jako agresi proti francouzskému způsobu života.
Na základě tohoto konceptu sekularismu byl v roce 2004 přijat zákon zakazující na základních a středních veřejných školách "nosit oblečení, jímž by studenti nápadně ['ostentativně'] projevovali náboženskou příslušnost." Toto se vztahovalo i na jiná náboženství než islám, zejména na katolicismus a judaismus, i když otázka, kterou měl zákon řešit, byla spojena výhradně s praktikováním islámu. Princip rovnosti před zákonem a nediskriminující zákony si však vynutily zavedení povinného uplatňování zákona pro všechny, ať už jejich náboženské praktiky způsobovaly problémy nebo ne.
Hidžáb je samozřejmě symptomem hlubšího problému. Mnoho lidí jej vnímá jako symbol otevřené invaze cizí kultury. V dnešní Evropě je podáváno stále více žádostí o výstavbu nových mešit a stále více žen, zejména mladých, nosí na veřejnosti hidžáb a odmítá podat ruku muži.
Postupující islamizace společnosti se promítá také do škol. Některé dívky nenavštěvují hodiny tělesné výchovy; v hodinách biologie je kritizována evoluční teorie a ve školách s převahou muslimských žáků je dokonce obtížné učit dějiny holocaustu.
V každodenním životě mnoha muslimů v Evropě se stalo ústřední otázkou rozlišování toho, co je halal (povolené) a haram (zakázané). Stále více mladých muslimů dodržuje v době ramadánu od východu do západu slunce půst. Kvůli tomu je pro ně obtížné se během vyučování soustředit a účastnit se hodin tělesné výchovy, která je podle školních osnov povinná.
Zdá se, že toto chování znepokojuje mnoho Francouzů, kteří to vidí jako přímý útok na svoji kulturu a identitu a vidí v něm symbol touhy muslimů žít odděleně od zbytku společnosti a podle jiných hodnot. Vidí za ním totiž vliv Muslimského bratrstva a náboženských ideologií, jejichž konečným cílem se zdá být propagace jejich hodnot a jejich vnucování zbytku společnosti. Podle výzkumného centra Pew Research Center by muslimská populace ve Francii, jejíž podíl je v současnosti asi 9 %, mohla v roce 2050 zvýšit svůj podíl až na 18 %.
Mnozí lidé se domnívají, že pokud se tyto problémy nevyřeší nyní, tak už může být (příliš) pozdě. Pak bude totiž dílo dokonáno (fait accompli) a Francie již nebude více jednotným národem, ale stane se fakticky multikulturním státem, ve kterém si bude každý žít podle svých vlastních hodnot, historie a kultury - což je vize popsaná v románu Michela Houellebecqa z roku 2015 "Submission" (Podvolení).
Rozruch vyvolaný všudypřítomností islámského šátku nakonec zastiňuje fundamentálnější záležitosti, jako je vypořádání se s rychlým vzestupem cizí kultury, která, zdá se, ukrajuje domácímu obyvatelstvu stále vice a vice prostoru. Proto by mnozí byli rádi, kdyby prezident Macron k této otázce zaujal stanovisko. Bohužel budou asi ještě dlouho muset poslouchat jeho oblíbené "en même temps".
Alain Destexhe je belgický honorární senátor a bývalý prezident nevládní neziskové organizace International Crisis Group (Mezinárodní krizová skupina).