 Vítězství, kterého Erdogan dosáhl proti Arménii, může povzbudit jeho chuť k dalším výbojům. Provládní turecký tisk oslavuje "vítězství na Kavkaze" jako první vítězství od konce Osmanské říše, při němž se Turkům podařilo "osvobodit" kus historického islámského území od vlády "nevěřících". Na snímku: Erdogan (vpravo) s ázerbájdžánským prezidentem Ilhamem Alijevem. (Foto: Tisková kancelář tureckého prezidenta prostřednictvím Getty Images) |
Jakmile se po posledních bojích v Zakavkazsku usadí prach, můžeme se stát svědky ještě daleko horšího neštěstí, které by mohlo zasáhnout další regiony západoasijského oblouku nestability rozprostírajícího se od oblasti Kaspického moře až po Středomoří.
Nejdříve si krátce připomeňme, co se vlastně stalo.
Někdy v roce 2018 nabídl turecký prezident Recep Tayyip Erdogan pomoc svému ázerbájdžánskému protějšku Ilhamovi Alijevovi, který se rozhodl znovu připojit k Ázerbájdžánu Náhorní Karabach, který na počátku 90. let krátce po rozpadu sovětského impéria obsadila sousední Arménie. Zrychlený program výcviku a vyzbrojení nově vytvořené ázerbájdžánské armády zajistila Ankara a Ázerbájdžán vše financoval ze svých narůstajících výnosů z prodeje ropy. Skutečnost, že takzvaná Minská skupina, tvořená Spojenými státy, Francií a Ruskem, která garantovala v regionu status quo, ztratila o celou věc zájem, umožnila Erdoganovi podpořit novou a dosud křehkou Ázerbájdžánskou republiku v jejím válečném postoji a posílit její armádu více než 100 tureckými vojenskými poradci a asi 300 syrskými džihádisty z Turecké cizinecké legie.
Řada po sobě jdoucích arménských vlád spoléhala na Rusko, které chrání Arménii již od 18. století, a zanedbávala obranné potřeby svého nově nezávislého národa. Nedávné boje trvaly jen něco přes měsíc a Arméni byli přesto zahnáni do defenzívy a na mnoha místech byli poraženi. Když už se Ázerbájdžán a Turecko blížily k celkovému vítězství, tak Rusko diplomaticky využilo sestřelení svého vojenského vrtulníku v Arménii ázerbájdžánskou armádou a povolalo do Moskvy vůdce Baku a Jerevanu, a přinutilo je k uzavření příměří. Hluboké příčiny konfliktu však zůstaly nevyřešené. Jako typický oportunista využilo Rusko tuto příležitost k rozšíření své vojenské přítomnosti, již rozsáhlé v Arménii, také do Ázerbájdžánu. Podle moskevské dohody zaujmou ruské "mírové" síly pozice podél linie příměří a podél hranic s Íránem.
Když se to tak vezme, tak Ázerbájdžánci toho zase tak moc nezískali. Většina sporné enklávy, zejména její hlavní město Stěpanakert, zůstává mimo jejich kontrolu a část jejich vlastního území, zejména pozemní trasa mezi Ázerbájdžánem a Nachičevanskou autonomní republikou, se dostala pod kontrolu Ruska.
Arménie ztratila šest osad. Nejméně polovina Arménů žijících v Náhorním Karabachu se rozhodla uprchnout a mnoho z nich při odchodu podpálilo své domy. A co je ještě horší – Jerevan nyní bude muset vše s Moskvou konzultovat, což de facto znamená, že bude Moskvu poslouchat. Odveta bude muset nějakou dobu počkat. Poučení ze situace je jasné: Zakavkazsko bylo po dvě století ruským protektorátem a Rusko v něm znovu vztyčuje svoji vlajku.
To vše vyvolává vzpomínky na to, co Putin v minulosti udělal ostatním takzvaným "blízkým sousedům" Ruska. Připojil k Rusku Krymský poloostrov a na východní Ukrajině vybojoval léno v Doněcku. Anektoval Jižní Osetii a vytvořil další léno v Abcházii. Jižní Osetie i Abcházie přitom byly součástí Gruzie. Další podobné léno je pod ruskou ochranou ve východním Moldavsku. A na mušce má také Lotyšsko.
A přesto se Putin může v této smrtící hře stát jedním z poražených.
S jídlem roste chuť a vítězství, kterého Erdogan dosáhl proti Arménii, může povzbudit jeho chuť k dalším výbojům. Provládní turecký tisk oslavuje "vítězství na Kavkaze" jako první vítězství od konce Osmanské říše, při němž se Turkům podařilo "osvobodit" kus historického islámského území od vlády "nevěřících". Čtyřicet osm hodin po uzavření příměří požádal Erdogan turecký parlament o povolení vyslat do Ázerbájdžánu expediční síly. Turecká vojenská přítomnost v Zakavkazsku zvýší riziko přímé konfrontace mezi Moskvou a Ankarou, které jsou již v konfliktu na mnoha dalších místech, zejména v Sýrii, Libyi a Kosovu.
Ještě horší pro Putina je to, že Erdogan již naznačil, že chce do ochrany "muslimských zemí" zapojit svou cizineckou legii džihádistů. Moskevský deník Nezavisimaja Gazeta cituje ruské vojenské odborníky, kteří varují, že Erdogan by se mohl zaměřit na krymské Tatary, kteří jsou nespokojeni s ruskou anexí. Návštěvě údajného následníka krymského trůnu a potomka krymského chána Devleta I. Giraye, který ve středověku vládl Krymskému chanátu, byla v Ankaře věnována velká mediální pozornost. (Stalin hromadně deportoval Krymské Tatary na Sibiř, ale po jeho smrti jim v 50. letech Chruščov dovolil se vrátit.)
Tento region je plný muslimských zemí, které "potřebují osvobodit" od jha a kontroly "nevěřících" Rusů – jedná se zejména o Dagestán, Čečensko, Ingušsko, Karačajevsko-Čerkesko a o autonomní republiky Tatarstán a Baškirsko.
Erdoganovy ambice mohou bezprostředně ohrozit i samotnou existenci Arménie. Turci obviňují Armény z toho, že se v 1. světové válce postavili na stranu Ruska a vrazili tak Osmanské říši kudlu do zad. Není náhodou, že Ankara oživila vzpomínku na takzvaný Jerevanský chanát – ministát pod samozvaným turkickým chánem – který krátce existoval během období íránského úpadku za vlády dynastie Kadžárovců.
Několik moskevských novin tvrdí, že Erdoganovy rostoucí ambice jsou nebezpečné jak pro Arménii, tak i pro Rusko.
Erdogan doufá, že kombinací džihádismu Muslimského bratrstva s panturkickými tématy, které jsou inspirovány Enverem Pašou, nahradí Atatürkův pokrokový narativ náboženským nacionalismem. Není náhodou, že také vyostřuje svoji protizápadní rétoriku a utužuje své vztahy s Šedými vlky – pantureckou organizací, kterou Evropská unie zakázala jako "teroristickou organizaci". Šedí vlci sní o turkické říši, která by se rozprostírala od Balkánu až do Střední Asie. V jimi nejvíce ceněné knize "Země bílých lilií" (Land of White Lilies) je dokonce napsáno, že Finové a Maďaři rovněž patří mezi Turky a stali by se součástí turkické říše.
Chaos vytvořený Putinem a Erdoganem v Zakavkazsku může také oživit bojovnost Arménů. Na celém světě žije asi 12 milionů Arménů, z toho jen v Rusku žijí více než 3 miliony Arménů. V posledních dnech se objevovaly zprávy o "dobrovolnících" z různých částí Evropy a Severní Ameriky, kteří by mohli jít do regionu bojovat proti "tureckému nepříteli".
Před dvěma desetiletími se podobně zachovala řada Srbů a Chorvatů žijících v diaspoře, kteří se vrátili na Balkán, aby bojovali za svoji zemi. Arménská tajná armáda pro osvobození Arménie (ASALA) byla téměř tři desetiletí trnem v oku Turecku i Rusku až do rozpadu Sovětského svazu.
A co Írán? Ztratil hranici s Arménií a za souseda má opět Rusko. Poslední epizoda odhalila Islámskou republiku jako zemi bez řádné vlády v normálním smyslu tohoto slova. Írán je nyní v pozici nečinného diváka sledujícího souboj "těžkých vah".
Amir Taheri byl v letech 1972 až 1979 výkonným šéfredaktorem íránského deníku Kayhan. Publikoval jedenáct knih a na řadě publikací spolupracoval. Od roku 1987 je sloupkařem deníku Asharq Al-Awsat.