Pokud se nestane něco překvapivého, tak se nadcházející souboj o Bílý dům odehraje mezi bývalým prezidentem Donaldem Trumpem a viceprezidentkou Kamalou Harrisovou.
Tento souboj, pokud se uskuteční, bude mít řadu nových rysů.
Harrisová je teprve druhou ženou, která se dostala do finále prezidentského klání v USA. Je také první "černou" ženou indického a jamajského původu, která dosáhla na tuto předposlední příčku žebříčku.
Několik novinek je i na Trumpově straně.
Je druhým bývalým prezidentem po Theodoru Rooseveltovi, který usiluje o návrat do Bílého domu, tváří v tvář odporu tradičních elit své strany. Ale na rozdíl od Roosevelta, který Republikánskou stranu opustil a založil k záhubě předurčenou Progresivní stranu, Trump z Republikánské strany neodešel a sjednotil ji pod svou vlajkou.
Jedním z paradoxů těchto voleb je, že republikáni vstupují do závěrečného kola prezidentské kampaně nečekaně jednotní, zatímco demokraté, včetně některých členů krajně levicového křídla, Harrisové stále oponují, i když ji všeobecně přijímají jako svého vlajkonoše.
V amerických prezidentských volbách hraje často daleko větší úlohu osobnost než politika.
Ze všech 46 amerických prezidentů sloužilo 31 v armádě a někteří dosáhli vysokých vojenských hodností. Pouze Bill Clinton si udělal ze svého odmítnutí narukovat během války ve Vietnamu čestný odznak.
Barack Obama, který rovněž neměl za sebou žádnou službu v armádě, si nárokoval uznání jménem svého dědečka z matčiny strany, který v armádě sloužil. Fotografie jeho dědečka je na obálce Obamovy knihy Sny mého otce (Dreams from My Father).
Tentokrát se ani jeden z prezidentských finalistů nemůže pochlubit vojenskými zásluhami, a to ani prostřednictvím jejich dědečků.
A co další ingredience v americkém prezidentském vyprávění?
Standardní bajka představuje prezidentského aspiranta jako člověka pocházejícího ze skromné, někdy i velmi chudé rodiny, která žila v malém srubu, ale vyšplhala se po společenském žebříčku díky tvrdé práci a osobním zásluhám. Bill Clinton se často oháněl tvrzením, že byl polovičním sirotkem vychovaným matkou, která jeho výchově obětovala vše, a toto téma mu pomohlo získat hlasy svobodných matek.
Taková témata tentokrát nefungují.
Trump sice v dětství nebydlel v luxusním penthousu v mrakodrapu Trump Tower, ale rozhodně také nevyrůstal v roubence. Postavení vzdělaných rodičů Kamaly Harrisové je řadilo do vyšší střední třídy díky tvrdé práci a štěstí, že žili v Kalifornii, kde se pozitivní diskriminace stala téměř náboženstvím.
Dalo by se tedy předpokládat, že pozornost v prezidentském klání se tentokrát přesune od osobností kandidátů k rozdílům v jejich politických programech.
Stal se opak.
Oba tábory si zvolily osobní útoky takového druhu a na úrovni, kterou jsme dosud neviděli. Seznam obvinění vznesených proti Trumpovi je pro tento článek příliš dlouhý. Je obviňován ze všech možných hříchů, včetně toho prvotního.
Pokud jde o Harrisovou, tak je karikována jako Jezábel s právnickým vzděláním a obviňována ze všech skutečných i domnělých průšvihů dvanáctileté vlády Obamy a Bidena.
Vzhledem k tomu, že ani jedna strana neuspořádala otevřený stranický sjezd, tak se o klíčových politických otázkách nediskutovalo ani na stranické úrovni.
Jaké politické otázky mám na mysli?
První z nich je, že v USA již více než deset let zuří kulturní občanská válka.
Tradiční vize USA jako tavícího kotlíku kulturních, náboženských a etnických identit je zpochybňována tím, co učedníci Samuela Huntingtona prezentují jako salátový bar, ve kterém je normální dvou etnická identita. Střet civilizací se odehrává uvnitř USA.
V něm každý tvrdí, že je často obětí a často se tak skutečně cítí.
Slogan "vezmeme si naši zemi zpět" znamená, že ji někdo ukradl.
Slogan "chraňme naše sociální práva" znamená, že se někdo snaží připravit Američany o veřejné dotace, pozitivní diskriminaci a výhody, které dostává téměř polovina populace.
"Black Lives Matter" znamená systém hodnot založený na barvě pleti.
Další klíčovou otázkou je otázka etnodemografické podstaty národa, která byla zredukována na žvásty o tom, kolik nelegálních přistěhovalců je třeba shromáždit a vyhostit, spíše než jak využít řízenou imigraci jako zdroj síly, jak tomu bylo v USA od jejich vzniku.
Jedním z nebezpečí, kterým demokracie čelí, je vládní mašinérie přeměněná v politickou stranu s vlastní kulturou, tradicemi, metodami a netřeba dodávat, že i s vlastními zájmy – především s upevňováním vlastního postavení. USA tedy vedle Republikánské a Demokratické strany mají ještě třetí politickou stranu.
Federální vláda zaměstnává téměř tři miliony lidí. Když se v Bílém domě změní nájemník, tak se z toho vymění jen cca 5 až 7 000 lidí.
Definitiva zaměstnání, někdy i celoživotní, pomáhá udržet tento "mandarinát", který za svůj úkol považuje udržování státu na kurzu, který sám nastavil.
Tento "mandarinát" je obzvláště dobře zakořeněn v ministerstvu zahraničí, Pentagonu, ministerstvu financí a, což je nejdůležitější, v soudnictví.
Má také dobře zavedené, občas incestní vztahy s lobbisty, samostatnými aktivistickými skupinami, univerzitami a jejich akademiky a think-tanky, odkud lidé volně přecházejí do vládních ministerstev a médií a naopak.
Tento mandarinát udržuje úzké vazby s těmi členy Senátu a Sněmovny reprezentantů, kteří mají rovněž něco jako faktickou definitivu svých křesel.
Konspirační teoretici označují tento mandarinát jako "deep state".
Nicméně to, s čím máme co do činění, není produktem spiknutí kabaly v tajné černé komoře. Je to organický produkt systému, v němž je demokracie redukována na volby a volby na soutěž krásy, stejně jako je soubor rituálů prezentován lidem jako náboženství.
Vyhrát volby je umění – vládnutí je ovšem něco úplně jiného.
Další klíčovou otázkou je přerozdělení moci na federální a státní úrovni. V několika státech, zejména na jihu, přetrvává druh konfederačního myšlení. To je často nespravedlivě popisováno jako předsudky vidláků – tzv. "rednecks" – nebo dokonce otevřený rasismus. Faktem ale je, že čím blíže je rozhodovací proces lidem, kterých se rozhodnutí týkají, tím je demokracie silnější.
Trump tento názor podpořil, zároveň ale prosazoval opak voláním po posílení prezidentských pravomocí.
Elitní demokraté na druhé straně kážou staré federalistické evangelium o státech blízkých vodě – zejména oceánům na východě a na západě a Velkým jezerům.
To je důvod, proč demokraté vykreslují nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které umožnilo některým státům stanovit si vlastní pravidla pro potraty, jako útok na demokracii, a ne jako krok k decentralizaci, která by mohla být rozšířena na další otázky.
Obnovení rovnováhy moci mezi Washingtonem, D.C. a jednotlivými státy USA je problémem od konce občanské války.
Státy, které patřily do poražené Konfederace, byly 12 let okupovány armádou Unie, nemluvě o drancování a nájezdech tzv. "carpetbaggers". Po skončení okupace podepsaly státy bývalé Konfederace smlouvu, která vylučovala odbojné fantazírování a slibovala proces znovunastolení rovnováhy moci mezi jednotlivými státy a Washingtonem. K tomu ale nikdy nedošlo.
Zatímco si oba kandidáti navzájem okopávají kotníky, volič není informován, co mají ve skutečnosti v úmyslu dělat s trhlinami ve strukturách světového řádu, válkou na Ukrajině, Čínou jako hrozbou a rivalem, exponenciálním nárůstem antisemitismu a prohlubováním vulgarity ve veřejném životě.
A 5. listopadu nebude mandarinát jako třetí politická strana figurovat na žádném volebním lístku.
Amir Taheri byl v letech 1972 až 1979 výkonným šéfredaktorem íránského deníku Kayhan. Publikoval jedenáct knih a na řadě publikací spolupracoval. Od roku 1987 je sloupkařem deníku Asharq Al-Awsat. Amir Taheri je předsedou Gatestone Europe.
Tento článek byl původně publikován v deníku Asharq Al-Awsat a je zde otištěn s laskavým svolením autora.