Očekává se, že americký prezident Donald J. Trump oznámí vytvoření "Rady míru", která bude dočasně dohlížet na správu Pásma Gazy a řídit jeho obnovu. Na základě mnoha zpráv jsou mezi zeměmi pozvanými do Rady míru také Katar a Turecko.
Obě země jsou dobře známé jako významní mezinárodní podporovatelé politického islámu, zejména díky své historické a pokračující podpoře teroristických skupin a skupin hlásících se k Muslimskému bratrstvu – včetně Hamásu, který v současné době vládne v Pásmu Gazy a nezdá se, že by nějak slevil ze svých cílů. S takovými zeměmi je upřímně řečeno těžké si představit, jak by nová rada mohla na Blízký východ přinést mír, bezpečnost a stabilitu.
Předpoklad, že by se Katar a Turecko mohly podílet na jakémkoliv úsilí o odzbrojení Hamásu a dalších palestinských teroristických skupin v Pásmu Gazy, je možná dobře míněný, ale naprosto mylný. Katar i Turecko vždy Hamás bránily a jeho vůdcům i čelným představitelům vždy v Dauhá i v Ankaře poskytovaly bezpečné zázemí.
Umístění Pásma Gazy pod jurisdikci mezinárodního orgánu, jehož členy by byli i dlouhodobí příznivci Hamásu a dalších teroristických skupin, bude bohužel ještě katastrofálnější než dohoda z Osla z roku 1993 podepsaná mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny (OOP).
Dohody z Osla byly založeny na dobře míněném, ale mylném předpokladu, že OOP a její vůdce Jásir Arafat budou skutečnými partnery v mírovém procesu a budou bojovat proti terorismu na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Jásir Arafat izraelskému premiérovi Jicchaku Rabinovi 9. září 1993 napsal:
"Podpis Deklarace znamená novou éru v historii Blízkého východu. V pevném přesvědčení bych rád potvrdil následující závazky OOP:"
"OOP uznává právo Státu Izrael na existenci v míru a v bezpečí."
"OOP přijímá rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 a 338."
"OOP se zavazuje k mírovému procesu na Blízkém východě a k mírovému řešení konfliktu mezi oběma stranami a prohlašuje, že všechny nevyřešené otázky týkající se trvalého statusu budou vyřešeny prostřednictvím jednání."
"OOP považuje podpis Deklarace zásad za historickou událost, která zahajuje novou éru mírového soužití bez násilí a činů ohrožujících mír a stabilitu. V souladu s tím se OOP zříká používání terorismu a jiných aktů násilí a převezme odpovědnost za všechny složky a personál OOP, aby zajistila dodržování dohodnutých podmínek, zabránila jejich porušování a potrestala narušitele..."
Krátce před podpisem první dohody z Osla však Arafat přirovnal tuto dohodu ke smlouvě z al-Hudajbíje, v níž se islámský prorok Mohamed zavázal, že po dobu deseti let nezaútočí na kmen Kurajšovců v Mekce. Nicméně během dvou let Mohamed shromáždil armádu 10 000 vojáků, vpochodoval do Mekky a dobyl ji.
Krátce po podpisu dohody z Osla byl Arafat přistižen při pokusu propašovat do Izraele ve svém oficiálním konvoji čtyři teroristy: "Tři teroristé byli schovaní v kufrech tří mercedesů a čtvrtý Džihád al-Amarin ležel na zadním sedadle a Arafat seděl na něm," uvedl bývalý šéf izraelské bezpečnostní služby Šin Bet Avi Dichter.
Více než 30 let poté je jasné, že experiment z Osla zcela selhal. Pod Arafatovou nově vytvořenou Palestinskou samosprávou, vládním orgánem ovládaným jeho loajalisty z vládnoucí frakce Fatah, palestinské teroristické skupiny včetně Hamásu ve skutečnosti vzkvétaly. Pomáhaly jim štědré bezpodmínečné dary z Evropy – "téměř 30 miliard eur od roku 1994" – které palestinským vůdcům ušetřily námahu s rozvojem ekonomiky. Tyto finanční prostředky mohly být volně použity na terorismus a korupci. Velkoryse tehdy přispívaly také arabské země včetně Kataru, Saúdské Arábie a Kuvajtu. Od té doby, co Izrael přivedl OOP na Západní břeh a do Pásma Gazy, byly při nepřetržitých teroristických útocích zabity tisíce Izraelců.
Poslední věc, kterou Izrael a USA v Pásmu Gazy potřebují, je další falešná dohoda ve stylu dohody z Osla. V Pásmu Gazy již působí příliš mnoho islamistických teroristických skupin. Stejně jako americké ministerstvo obrany – nyní ministerstvo války – potřebuje i Pásmo Gazy k dosažení skutečného míru "válečnou radu", která bude bojovat proti terorismu a jednou provždy zničí vojenskou a politickou infrastrukturu teroristů.
Ve skutečnosti jsou pouze dvě země, které jsou schopny tento úkol splnit: USA a Izrael. Ostatní země – nejen arabské a muslimské, jak varoval jordánský král Abdalláh II., ale také západní, včetně Německa, Itálie, Velké Británie a Kanady – zjevně nemají vůbec žádný zájem aktivně bojovat proti terorismu v Pásmu Gazy.
Proto musí Trumpova administrativa opravdu zvážit, zda nepřevzít Pásmo Gazy pod výlučnou kontrolu USA a Izraele – alespoň tak, jako to Trump řekl o Venezuele.
"Budeme tu zemi řídit, dokud nebudeme schopni zajistit bezpečný a řádný přechod... Nemůžeme riskovat, že se moci chopí někdo jiný... kdo nemá na srdci blaho... lidí."
Pokud USA mohou spravovat Venezuelu nebo Grónsko a zajistit "bezpečnost" Ukrajiny prostřednictvím amerických podniků, proč by to nemohly udělat i v Pásmu Gazy, které je sice menší, ale z geopolitického hlediska pro USA stejně důležité?
Kontrola Pásma Gazy ze strany USA a Izraele by paradoxně představovala nejmenší riziko pro všechny zúčastněné strany, především pro Palestince v Pásmu Gazy. Takové uspořádání se jeví jako jediné realistické řešení, které by mohlo vést ke snížení násilí a dlouhodobé stabilitě v regionu.
V uplynulých desetiletích byly USA a Izrael jedinými zeměmi, které vedly boj proti islamistickým teroristickým skupinám a jednotlivcům – včetně Al-Káidy, Islámského státu (ISIS), Hizballáhu, Hamásu a Palestinského islámského džihádu.
Kontrola Pásma Gazy ze strany USA a Izraele by také umožnila mírumilovným obyvatelům získat převahu nad radikály. Většina tam žijících Palestinců se vždy bála otevřeně vystupovat proti Hamásu. Ti, kteří se tuto teroristickou skupinu odvážili kritizovat nebo se odvážili nesouhlasit s její politikou či činy, byli zabiti, mučeni, zatčeni nebo donuceni uprchnout.
Společná bezpečnostní a obchodní přítomnost USA a Izraele v Pásmu Gazy by mohla konečně vést k nástupu umírněných, pragmatických Palestinců. K takovému výsledku rozhodně nedojde, pokud budou do Pásma Gazy vpuštěny země jako Katar, Turecko, Pákistán a Palestinská samospráva. Při zapojení těchto zemí dojde po odchodu Trumpa z úřadu mnohem pravděpodobněji k porušení dohod a vypuknutí nové války.
Americká a izraelská kontrola nad Pásmem Gazy by nejen zabránila palestinským teroristům získat větší moc a znovu zahájit útoky, ale také by vyslala uklidňující signál sousedním arabským a islámským státům, že se mohou spolehnout na USA, pokud jde o boj proti islamistickému terorismu namířenému proti jejich vlastním režimům. Je třeba poznamenat, že arabské země jako Egypt, Jordánsko, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Bahrajn se již léta cítí ohroženy a jsou častým terčem útoků Muslimského bratrstva, Hamásu, Hizballáhu a Jemenu.
Správa Pásma Gazy Spojenými státy a Izraelem by vedla k zahraničním investicím a hospodářskému rozvoji. Silná přítomnost amerických a zahraničních podniků, s vědomím, že tyto investice jsou bezpečně chráněny, by nejen vytvořila pracovní příležitosti a zlepšila životní podmínky místních obyvatel, ale mohla by také Pásmo Gazy transformovat v "Gaza Riviéru".
V současné době mnoho zemí s investicemi do Pásma Gazy nespěchá. Pokud by Pásmu Gazy vládly země spřízněné s Muslimským bratrstvem, nebylo by možné chránit jejich investice ani prosazovat zákon a pořádek.
A co je ještě horší, tito potenciální dárci vidí, že Hamás a další teroristické skupiny stále ovládají velké části Pásma Gazy a nemají v úmyslu se odzbrojit ani se vzdát vlády. Pokud si americká administrativa myslí, že arabská a muslimská "Rada míru" skutečně podnikne nějaké významné kroky k zajištění odzbrojení a rozpuštění Hamásu, tak ji čeká nepříjemné překvapení. V okamžiku, kdy padne první výstřel, bude prosazování "míru" poslední věcí, na kterou bude "Rada míru" myslet.
Po dvou letech smrti a ničení by mnoho Palestinců raději žilo pod americkou nebo dokonce – aniž by to samozřejmě přiznali – izraelskou kontrolou než pod teroristickou skupinou, která jim nepřinesla nic jiného než smrt, destrukci a novou nakbu (katastrofu).
To neznamená, že tito mírumilovní Palestinci přestoupí ke křesťanství nebo judaismu, ale mnozí z nich by byli tajně šťastní, kdyby mohli žít pod vládou demokracií, které respektují lidská práva, chrání jejich svobodu projevu, zlepšují jejich životní podmínky a konečně jim přinesou skutečný "mír a prosperitu".
Strategické partnerství, které by společná kontrola USA a Izraele nad Pásmem Gazy posílila, by mohlo mít na Blízký východ a jeho okolí pozitivní vliv a mohlo by urychlit splnění snu o normalizaci vztahů mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. Saúdská Arábie a další arabské a islámské země by se pravděpodobně rády přidaly na stranu silnějšího.
Jakkoliv se to může zdát podivné, tak Donald Trump a izraelský premiér Benjamin Netanjahu jsou mezi mnoha Araby a muslimy populární: jsou považováni za spolehlivé, pevné a nekompromisní vůdce, na které se lze spolehnout, že dodrží své slovo.
Kontrola Pásma Gazy Spojenými státy a Izraelem by také okamžitě usnadnila realizaci programů humanitární pomoci. USA a Izrael by mohly, tak jako dosud, zajistit, aby se potraviny a léky dostaly do rukou těch, kteří je skutečně potřebují, a zabránit Hamásu a dalším teroristickým skupinám v krádežích humanitární pomoci vstupující do Pásma Gazy. Organizace spojených národů, Palestinská samospráva a další mezinárodní organizace selhaly jak v dodávkách humanitární pomoci, tak i v zabránění jejím krádežím a prodeji Hamásem za účelem financování jeho teroristických aktivit. Jedinými zeměmi, které zjevně mají vůli a schopnost zajistit, aby se infrastruktura a životní podmínky obyvatel Pásma Gazy rychle a výrazně zlepšily, jsou Izrael a USA.
Trumpova administrativa může tuto možnost stále ještě zvážit. Je to skutečně nejlepší způsob, jak přinést do Pásma Gazy i do celého regionu bezpečnost, stabilitu a prosperitu. Pokud s tím arabské a muslimské státy nebudou souhlasit, tak mohou zůstat stát a sledovat, jak jim vlak mizí v dáli. V opačném případě se stane Pásmo Gazy a "Rada míru" jen dalším neúspěšným experimentem.
Bassam Tawil je arabský muslim, který žije na Blízkém východě. Práce Bassama Tawila je umožněna díky štědré podpoře několika dárců, kteří si přejí zůstat v anonymitě. Gatestone je jim velmi vděčný.