Strategická architektura Blízkého východu se během 48 hodin změnila rychlostí, kterou mohl předvídat jen málokdo. Utajená a s chirurgickou přesností provedená izraelsko-americká operace byla zahájena útokem na íránské klíčové velitelské uzly, vrcholné představitele režimu, zařízení pro obohacování uranu a výrobu balistických raket, a vyvrcholila eliminací nejvyššího vůdce ájatolláha Alího Chámeneího.
Operace byla prezentována jako rozhodující snaha o svržení téměř půl století trvajícího režimu, jehož doktrína spočívá v trvalé destabilizaci sousedních zemí a v zatýkání, mučení a vraždění desítek tisíc vlastních občanů. Teherán reagoval odpálením balistických raket a dronů nejen na Izrael, ale i na státy Perského zálivu, v nichž jsou umístěny americké vojenské základny – včetně Spojených arabských emirátů a Bahrajnu – čímž potvrdil, že konfrontace s USA nebyla nikdy jen bilaterálním sporem.
Íránští představitelé a vojenští velitelé varovali, že americké základny v celém regionu budou považovány za vojenské cíle.
V této situaci byly reakce evropských lídrů a Organizace spojených národů rychlé – a odhalující. Během několika hodin vydal generální tajemník OSN António Guterres prohlášení, jemuž udala tón již úvodní věta: "Odsuzuji dnešní vojenskou eskalaci na Blízkém východě." Pokračoval formulací, která se stala pro postoj OSN v krizových momentech tak charakteristickou:
"Použití síly Spojenými státy a Izraelem proti Íránu a následná odplata Íránu v celém regionu podkopávají mezinárodní mír a bezpečnost." Prohlášení ukončil bodem, který umožnil OSN vypadat zásadově s zároveň zůstat nečinnou: "Všechny členské státy OSN musí dodržovat své závazky podle mezinárodního práva, včetně Charty Organizace spojených národů."
Jazyk tohoto prohlášení byl vyvážený, procedurální a formální. Ideologickému fanatismu a desetiletím destabilizujícího chování íránského režimu se ovšem vyhnul obloukem. Rada bezpečnosti OSN svolala mimořádné zasedání, na němž Rusko a Čína odsoudily útok na Írán jako porušení íránské suverenity. K okamžitému zastavení nepřátelských akcí a návrat k jednacímu stolu vyzvalo také několik evropských vlád.
Francie, Německo a Spojené království sice odsoudily útoky Teheránu na sousední státy, ale od vojenské operace proti Íránu se rychle distancovaly. Jejich společné prohlášení bylo pro Evropu velmi charakteristické: "Vyzýváme k obnovení jednání a naléhavě žádáme íránské vedení, aby hledalo řešení prostřednictvím jednání."
Francouzský prezident Emmanuel Macron ve svém veřejném vystoupení i v sociálních médiích prohlásil:
"Současná eskalace je nebezpečná pro všechny. Musí to přestat... Íránský režim musí pochopit, že nyní nemá jinou možnost než se zapojit do jednání v dobré víře s cílem ukončit svůj jaderný a raketový program, jakož i své akce destabilizující celý region."
Postoje Británie a Německa se nesly ve stejném povýšeneckém duchu: zdůrazňování toho, že se na útoku nepodílely, odsuzování útoků Íránu proti zemím Perského zálivu a vyzývání k okamžitému návratu k jednání jako legitimnímu prostředku diplomacie. Na platformě X byly příspěvky ministrů a ministerstev konzistentní: obrana "mezinárodního práva", obavy z rozšíření konfliktu do dalších regionů a opakovaný důraz na ochranu civilistů a námořních koridorů.
Tyto reakce nebyly nikdy spontánní a odrážejí dlouholetý konzistentní postoj Evropy – Evropské země dávají přednost řízenému "zadržování" problému před nepohodlím jeho skutečného řešení a diplomatickým procesům před rozhodnými činy. Názor Evropské unie se zhmotnil v oficiálním prohlášení vysoké představitelky Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Kaji Kallasové a měl by být chápán jako explicitní doktrinální šablona:
"Vyzýváme k maximální zdrženlivosti, ochraně civilistů a plnému dodržování mezinárodního práva, včetně zásad Charty Organizace spojených národů a mezinárodního humanitárního práva."
Prohlášení se poté přesunulo k regionálnímu přiřazení viny – v pro Brusel neobvykle přímém jazyce: "Útoky Íránu a porušování suverenity řady zemí v regionu jsou neomluvitelné. Írán se musí zdržet bezohledných vojenských úderů." Tentýž dokument poté znovu potvrdil nejhlubší instinkt EU – upřednostňování "diplomacie" jako preferované politiky:
"Evropská unie se bude i nadále podílet na všech diplomatických snahách o zmírnění napětí a nalezení trvalého řešení, které zabrání Íránu získat jaderné zbraně."
I když íránské rakety a drony dopadaly na státy, v nichž byly dislokovány jednotky NATO, tak evropské instituce zdůrazňovaly obavy z narušení energetických trhů a bezpečnosti námořních tras – a varovaly, že "je třeba zabránit narušení kritických vodních cest, jako je Hormuzský průliv." Jediným cílem EU byla zjevně "stabilita" – bez ohledu na to, jak morálně prázdná – ale evidentně je to pro EU lepší varianta než něco skutečně dělat, kromě poučování všech ostatních.
Institucionální reflex OSN je v souladu se zavedeným vzorem. Rezoluce Valného shromáždění OSN se po desetiletí nepřiměřeně zaměřovaly na Izrael a počet protiizraelských rezolucí zastínil rezoluce odsuzující řadu nebezpečných režimů. Rada OSN pro lidská práva se vícekrát věnovala hanobení Izraele než mnohem horšímu porušování lidských práv v autoritářských státech. Obvykle je v krizích – od občanské války v Sýrii po represe íránského režimu proti disidentům – jazyk OSN zmírněn vyjednaným kompromisem a disciplínou hlasovacích bloků. Současná krize se rozvinula ve stejném duchu: OSN se důrazně zasazovala o omezení eskalace a obnovení "mezinárodního míru a bezpečnosti", i když předmětem jednání byla nutnost rozložit režim, který se neustále snažil o konfrontaci se Západem.
Minulé činy Íránské islámské republiky jsou jednoznačné. Od islámské revoluce v roce 1979 íránský režim vyjadřuje jedovaté ideologické nepřátelství vůči západnímu liberalismu a demokracii a vykresluje je jako dekadentní a duchovně zhoubné konkurenty a nepřátele jeho revolučního projektu. Pod vedením ájatolláha Alího Chameneího se tento světový názor přetavil do státní doktríny: "export revoluce", sakralizace "odporu" a normalizace proxy válek.
Hizballáh v Libanonu, režim Bašára Asada v Sýrii, milice v Iráku a Hútíové v Jemenu nebyli nástroji okrajového významu, ale pilíři regionální strategie, jejímž cílem bylo obklíčit Izrael, oslabit vliv Spojených států a rozvrátit suverénní státy prostřednictvím trvalých konfliktů nízké intenzity.
V domácí politice nejsou potlačování práv žen, pronásledování náboženských menšin a potlačování opozice ojedinělými excesy, ale mechanismem přežití režimu. V zahraničí byl terorismus používán jako nástroj nátlaku – jeho úspěch přitom až příliš často umožňovaly samy postižené národy. Íránský jaderný program pokročil pod rouškou neustálých jednání, vývoj a výroba balistických raket zatím dále běžely. Nepřátelství režimu bylo zakotveno přímo v jeho doktríně.
Prohlášení evropských politiků jen málokdy s morální jasností zmiňují minulé činy íránského režimu. Místo toho zdůrazňují obavy z precedentu, že změna režimu silou by mohla normalizovat jednostrannou intervenci. Tato obava není bezvýznamná, ale bez kontextu je analyticky neúplná. Normy, které nyní uvádí na svou obranu, Írán po desetiletí sám porušoval: jeho proxy spojenci hranice běžně narušovali; íránské balistické rakety ohrožovaly několik zemí; jaderné ambice Íránu zpochybňovaly řád nešíření jaderných zbraní; diplomacie založená na rukojmích a extrateritoriální zastrašování se staly rutinou. Bazírování Evropy na dodržování procesních pravidel v době krize odhaluje její dlouhodobou snahu o upřednostňování managementu hrozeb ze strany Íránu místo jejich skutečného vyřešení.
Vzájemná ekonomická závislost není náhodná. Několik evropských států udržovalo obchodní vztahy s Íránem i v době sankcí. Obavy Evropy o stabilitu v Perském zálivu zesílila i nefunkční strategie diverzifikace energetických zdrojů.
Otevřené schválení rozhodných vojenských akcí dále zkomplikovaly vnitropolitické úvahy – včetně řízení migračních toků a vztahů s arabskými státy. Výsledkem je distancování se od operace Washingtonu a Jeruzaléma, zdůrazňování autonomie a vyhýbání se přímé konfrontaci – a téměř automatický návrat k jazyku vyjednávání jako morálnímu alibi strategické opatrnosti.
V OSN bylo širší geopolitické uspořádání stejně výmluvné. Rusko údery kategoricky odsoudilo a Írán rétoricky podpořilo. Čína vydala známé výzvy k respektování suverenity a zdrženlivosti, snažíc se zachovat pořádek a zároveň těžit z toho, že je na chvíli pozornost Západu upřena jinam. V této konstelaci se evropští politici postavili do role strážců multilateralismu. To vše vyústilo v opatrnost vůči aktérům snažícím se rozložit íránský režim – Izraeli a USA – místo zaměření se na dlouhou historii destabilizačních činů tohoto režimu – tento vzorec chování se stal tak běžným, že je často mylně považován za morální sofistikovanost.
Tato morální gymnastika není ničím novým. Také během studené války byla pro debaty v OSN důležitější spíše příslušnost k jednotlivým blokům než principy. Autoritářské režimy vždy těžily ze solidarity zakořeněné v ideologii, z transakčních aliancí a prosté aritmetiky hlasování. Současná situace se liší formou, ale nikoliv podstatou. Tón a obsah rezolucí ovlivňují koalice v rámci Valného shromáždění OSN, včetně částečně demokratických i nedemokratických států. V tomto prostředí je Izrael již dlouho hlavním terčem útoků, vhodným cílem, jehož prostřednictvím režimy a bloky nacvičují morální postoje a odvádějí pozornost od svých vlastních činů.
Také bychom se měli hlouběji zamyslet nad pojmem "stabilita". Evropská diplomacie často ztotožňuje stabilitu s absencí otevřené války, přestože je tato tzv. rovnováha spojena s nátlakem, zastrašováním a pomalým šířením a posilováním hrozby. Izraelsko-americká operace v Íránu tuto rovnováhu narušila. Pro politiky, kteří se zasazují o vyjednaná omezení, se reakce USA a Izraele jeví jako destabilizující. Pro jiné však představuje odstranění obrovského zdroje nestability – eliminaci režimu, který nepovažuje konflikt za selhání své politiky, ale za její podstatu. Tato divergence odráží rozdílné představy o tom, jak by měl být ve světě udržován pořádek a jaká cena je za jeho udržení přijatelná.
Evropské vlády nyní pravděpodobně přehodnocují svoji politiku, která byla po desetiletí formována jejich appeasementem vůči Íránu. Do středu pozornosti se znovu dostala nekonzistentnost postoje OSN vůči autoritářským režimům a demokratickým státům. Odstranění íránského teokratického vedení není pouze regionální událostí, ale je také zátěžovým testem pro multilaterální instituce, které často zaměňují procedurální jazyk za strategický přístup.
To, zda Evropa a OSN svoje pozice přehodnotí a uznají potřebu akce vůči destabilizujícímu aktérovi, nebo zda budou nadále zdůrazňovat škodlivost procesního porušení, zůstává nejisté. Již nyní je však patrné, že reflex "opatrnosti" — tak okamžitý, jednotný a instinktivní — odhalil přetrvávající napětí mezi právními nuancemi a naléhavou potřebou jednat.
Pierre Rehov je francouzský reportér, spisovatel a dokumentarista. Vystudoval práva na pařížské univerzitě Panthéon-Assas. Je autorem šesti románů, například "Beyond Red Lines" (Za červenými liniemi), "The Third Testament" (Třetí testament) a "Red Eden" (Rudý ráj). Jeho nejnovější esej o následcích masakru ze 7. října "7 octobre – La riposte" (7. říjen – Reakce) se ve Francii stal bestsellerem. Jako filmař produkoval a režíroval 17 dokumentárních filmů, z nichž mnohé byly natočeny ve válečných zónách Blízkého východu a zaměřují se na terorismus, zaujatost médií a pronásledování křesťanů. Jeho nejnovější dokumentární film "Pogrom(s)" [Pogromy(y)] zdůrazňuje kontext toho, že hlavní hnací silou stojící za masakrem ze 7. října je starodávná nenávist muslimů vůči židům.