7. října 2023 nebyl Izrael jen napaden. Cílem útoku bylo Izrael zlomit.
Masakr měl za cíl nejen zabít nevinné lidi, ale také vyslat jasnou zprávu: teror může Izrael ponížit, traumatizovat, izolovat a donutit k ústupu. V následujících hodinách a dnech, uprostřed scén masakrů, únosů a celonárodního smutku, bylo možné zaslechnout návrat staré fantazie. Mnoho lidí, ať už otevřeně či potichu, naznačovalo, že masakr je začátkem konce Izraele. Mýlili se.
Izrael se nezhroutil. Izrael se z šoku vzpamatoval a postavil se problému čelem. Pohřbil své mrtvé, bojoval za své rukojmí a vstřebal šok, který by mnoho zemí roztrhal na kusy. Izrael však také pochopil něco zásadního: pokud má 7. říjen 2023 zůstat jen hrůznou vzpomínkou a nestát se vzorem, tak nestačí zasáhnout jen ruku, která masakr spáchala, ale je třeba čelit přímo zdroji.
Vliv budovaný prostřednictvím proxy zástupců
Původcem masakru nebylo jen Pásmo Gazy. Původcem byl systém stojící za Pásmem Gazy: režim v Teheránu, který desetiletí financoval, vyzbrojoval, cvičil a ideologicky živil regionální infrastrukturu teroru. Írán si nevybudoval vliv prostřednictvím diplomacie a rozvoje. Vybudoval si ho prostřednictvím svých proxy zástupců, milicí, vydírání, sektářských válek a záměrného oslabování suverénních států.
Proto nebylo rozhodnutí premiéra Netanjahua a prezidenta Trumpa postavit se Íránu projevem lehkomyslnosti, ale odvahy.
Lehkomyslností by bylo přijmout události ze 7. října, hovořit o odolnosti a proti původci masakru nic nedělat. Lehkomyslností by bylo potrestat katy a chránit architekty masakru. Lehkomyslností by bylo nechat Teherán nadále věřit, že může vyzbrojovat milice, terorizovat své sousedy, destabilizovat hlavní města a nenést za to žádné následky.
Netanjahu a Trump dokázali opak.
Stal se však pravý opak. Politické rozhodnutí bylo správné. Strategie byla jasná. A vojenské výsledky jsou hmatatelné. Izraelsko-americké letecké a raketové údery nebyly pouhým symbolickým gestem; oslabily bojové schopnosti, narušily velitelské struktury, oslabily dosah Islámských revolučních gard a rozbily iluzi, že je tento režim nedotknutelný. Íránští vládcové příliš dlouho předpokládali, že demokracie budou věčně váhat a vydávat strach za opatrnost. Netanjahu a Trump dokázali opak.
Toto vše je důležité, protože odvaha bývá v diplomacii často nepochopena. Odvaha není křiklavost. Odvaha není impulzivita. Odvaha není potěšení z eskalace. Odvaha je ochota jednat, když cena nečinnosti převyšuje riziko akce. Po 7. říjnu 2023 ten okamžik nastal.
Jakmile člověk tuto skutečnost pochopí, tak se do centra jeho pozornosti nevyhnutelně dostane hnutí Hizballáh.
Hizballáh není jen hrozbou pro severní hranici Izraele. Je to regionální nákaza. Hizballáh si vzal libanonský stát jako rukojmí, podřídil libanonskou suverenitu zájmům Íránu a odsoudil libanonský lid k tomu, aby nesl náklady válek, které si nevybral. Hrdou arabskou zemi proměnil na platformu pro ambice Teheránu. A moc Hizballáhu sahá daleko za hranice Libanonu a Izraele.
Proto je širší regionální kontext tak důležitý. Odhalení sítí v Perském zálivu napojených na Hizballáh a Írán připomíná, že tato hrozba není lokální, ale nadnárodní. Bahrajn již ve stínu íránské subverze žije dlouho. Stejným pokusům infiltrace a destabilizace čelily také Spojené arabské emiráty. Maroko pochopilo nebezpečí již před lety a kvůli íránské podpoře Fronty Polisario s Teheránem přerušilo diplomatické vztahy. Různé země, stejná metoda: proniknout, vyzbrojit, radikalizovat a oslabit suverénní státy zevnitř nebo prostřednictvím proxy zástupců.
Spojené arabské emiráty se postavily na odpor. Bahrajn se postavil na odpor. Také Maroko se probudilo včas.
Tyto státy si zaslouží víc než jen pochvalu, zaslouží si strategickou podporu. Spojené arabské emiráty mají plné právo požadovat zpět své tři okupované ostrovy. (Poznámka překladatele: K jejich obsazení došlo už v roce 1971, tedy před Íránskou islámskou revolucí.) Maroko má plné právo upevnit mezinárodní uznání své suverenity nad Saharou. A Bahrajn – království v první linii, které se postavilo na odpor, když ostatní váhali – si zaslouží smysluplnou ekonomickou a strategickou podporu, která odpovídá břemenu, které nese.
Tyto země musí být za své činy oceněny. Abrahámovské dohody nebyly nikdy jen pouhou diplomatickou ceremonií. Byly strategickou a civilizační volbou: rozhodnutím ve prospěch modernity, suverenity, rozvoje a míru proti regionálnímu řádu postavenému na milicích, zastrašování a permanentní válce. Tento konflikt tuto volbu nezměnil. Otestoval ji – a ona obstála. To může být jeden z nejdůležitějších politických faktů vyplývajících z této války.
Skutečnou linií zlomu již na Blízkém východě není to, co tolik lidí ze zvyku stále opakuje. Již nejde jen o střet mezi Araby a Izraelci. Jde o střet mezi těmi, kteří chtějí fungující státy, a těmi, kteří cizopasí na zhroucených státech; jde o střet mezi těmi, kteří se snaží něco vybudovat, a těmi, kteří vydírají ostatní; střet mezi těmi, kteří volí pořádek, prosperitu a vzájemné soužití, a těmi, kteří oslavují neustálou revoluci a konflikt.
Role Izraele v tomto střetu by měla být upřímně uznána.
Izrael je malá země s nemilosrdnými sousedy, přesto Izrael vybudoval mimořádně odolné suverénní instituce. Jeho síla není náhodná. Je výsledkem disciplíny, excelence, technologické vyspělosti, demokratické vitality a hlubokého pochopení toho, že přežití vyžaduje seriózní přístup. Mosad, Izraelské obranné síly (IDF) a izraelské bezpečnostní instituce všeobecně opakovaně prokázaly, čeho je schopný stát, když se spojí zpravodajské informace, operační dokonalost a politická vůle.
Ale instituce samy o sobě nestačí. Skvělé armády a skvělé zpravodajské služby nemohou splnit svůj úkol, pokud se političtí vůdci bojí jednat. Proto je leadership tak důležitý. Benjamin Netanjahu by měl být posuzován v tomto světle. Nevybral si pohodlí. Vybral si odpovědnost. A Donald Trump, ať už si o něm myslíme cokoliv, pochopil něco, co mnozí jiní ne: jsou chvíle, kdy odstrašování nelze obnovit projevy, konferencemi a pečlivě formulovanými iluzemi. Musí být obnoveno silou.
To není lehkomyslnost. To je leadership.
Íránský režim v současné době funguje v nejistém časovém rámci. To neznamená, že zítra zanikne. Diktatury často přežívají déle, než očekáváme. Ale něco zásadního se změnilo. Aura nevyhnutelnosti byla prolomena. Obraz nezranitelnosti byl rozbit. Strach začal přecházet na druhou stranu. Režim stále disponuje věznicemi, propagandou, zbraněmi a fanatiky. Ale již ztratil mýtus o nedotknutelné moci.
Další kapitola proto musí být připravena moudře. Ne proti íránskému lidu, ale s ním. Místo nenávisti vůči Íránu, bychom ve svých srdcích měli chovat naději na to, že v Íránu dojde ke změně. Íránský lid nejsou mulláhové. Íránský lid je první oběti režimu, který ponížil íránskou civilizaci, potlačil svobodu íránského lidu a prohýřil bohatství země na teror, korupci a ideologickou válku.
Po 7. říjnu 2023 se Izrael mohl uchýlit k truchlení a obraně. Místo toho si zvolil náročnější cestu: postavit se zdroji teroru.
To nebyla lehkomyslnost. To byla odvaha.
A do historie se možná zapíše, že v době, kdy mnozí předpovídali jeho konec, pomohl Izrael naopak přispět k začátku konce teheránského teroristického režimu.
Ahmed Charai je předseda představenstva a generální ředitel mediálního holdingu Global Media Holding. Působí také jako poradce pro Blízký východ, jeho články byly publikovány v denících The New York Times, Politico, The Wall Street Journal, The Hill, Foreign Policy, National Interest, The Jerusalem Post, Haaretz a dalších. Je členem správních rad think-tanků Atlantic Council (Atlantická rada), Center for Strategic and International Studies (Centrum pro strategická a mezinárodní studia), International Crisis Group (Mezinárodní krizová skupina), International Center for Journalists (Mezinárodní centrum pro novináře), Foreign Policy Research Institute (Institutu pro výzkum zahraniční politiky), Center for the National Interest in Washington (Centra pro národní zájem) a The Jerusalem Institute for Strategy and Security (Jeruzalémský institut pro strategii a bezpečnost).
Tento článek byl původně publikován v deníku The Jerusalem Post a je zde otištěn s laskavým svolením autora.