Teorie "sebevražedné empatie", kterou převzal a rozvinul kanadský profesor Gad Saad ve své nové knize Suicidal Empathy: Dying to Be Kind (Sebevražedná empatie: Umírat, aby byl člověk laskavý), popisuje psychologický a společenský stav, při kterém přehnaný a pošetilý soucit vede západní společnosti – zejména ty "progresivní" – k přijetí sebedestruktivních postojů a politik, které je nakonec "úspěšně" zničí. Tento proces, jakkoliv může být dobře míněný, je formou civilizační sebevraždy.
Podle Saadovy teze se empatie zvrhává v chybnou formu benevolentního altruismu, která upřednostňuje vnímané city a potřeby zdánlivě "marginalizovaných" a cizorodých skupin na úkor přežití, bezpečnosti a zájmů vlastní skupiny a jejích hodnot. Výsledkem je oslabení, a nakonec zničení vlastní civilizace.
Gad Saad se opírá o evoluční psychologii a naznačuje, že empatie je přirozený adaptační mechanismus posilující spolupráci v malých skupinách, jako je rodina a komunita. V moderních společnostech si však tento mechanismus pro sebe "ukradli" lidé, pro které je starost o druhé signalizováním ctností.
V čem je problém? Tento koncept sebevražedné empatie bohužel nefunguje. Jak termín napovídá, sebevražedná empatie svého hostitele nakonec zabije.
Sebevražedná empatie podle Saada vychází z jednoho zásadního nedorozumění. Empatie vám může otevřít srdce, abyste se mohli vcítit do druhých a porozumět jim, nebo můžete naopak zůstat uzavření, což vám umožní zůstat bezpečně odtažití. Polovičatá opatření – selektivní empatie pouze vůči pečlivě vybraným skupinám, které si to "zaslouží" – se mohou stát něčím úplně jiným: politickou manipulací, lítostí, narcistickým naparováním, signalizací ctností nebo emoční turistikou.
Empatie je jedním z pilířů lidskosti, ale mnoha lidem zcela chybí. "Nikdy doopravdy nepochopíš člověka, dokud se na věci nepodíváš z jeho úhlu pohledu, dokud si nevlezeš do jeho kůže a neprocházíš se v ní," napsala Harper Lee v románu Jako zabít ptáčka. V ideálním případě by se empatie mohla rozšířit na všechny: "Miluj svého bližního jako sebe samého" — tento ideál je nemožné naplnit, ale přesto je ušlechtilý.
U mnoha lidí však vidíme velmi selektivní empatii, což je přesný opak péče o všechny. Tato selektivní empatie se projevuje výlučným a exkluzivním zájmem o určité skupiny – například žadatele o azyl, etnické menšiny, lidi nespokojené se svým pohlavím, rasově diskriminované osoby (ať už to znamená cokoliv), zločince – a zároveň lhostejností nebo dokonce otevřeným nepřátelstvím vůči jiným skupinám, které mohou být stejně tak minoritní, marginalizované nebo se stali obětí trestné činnosti.
Vezměme si například naše židovské spoluobčany. Když řekneme, že současná západní levice si zvykla na špatné zacházení s americkými a evropskými Židy, kteří tvoří jen nepatrnou menšinu v Evropě (pouze 0,16 % evropské populace) i v USA (2,3 % populace), tak nebudeme nijak přehánět.
Jaké je tedy potom kritérium pro tuto takzvanou "selektivní empatii"? Odpověď zní: role oběti. Židé jsou – na základě "důkazů", které pravděpodobně platí stejně dobře i pro úspěšné křesťany a nežidy – považováni za "dominantní". Jak může být židovské dítě, které bylo v Evropě zbito na ulici a stalo se terčem útoku pouze proto, že je Žid, "dominantní"? Říkají, že Židé nejsou oběti – jen se podívejte na to, co se děje v Pásmu Gazy.
Evropští a američtí Židé však nemají s Pásmem Gazy nic společného – kromě mlhavého pojmu "kolektivní odpovědnosti", podle kterého je za jakýkoliv zločin spáchaný jednotlivcem zodpovědná celá skupina, ať už jsou to černoši, Židé, běloši, Asiaté, muslimové, nemuslimové atd. Pojem kolektivní odpovědnosti – na rozdíl od posuzování lidí jednotlivě na základě jejich individuálních zásluh – byl již od nejranějších biblických dob považován za nemorální: Hříchy otců se nemají přenášet na jejich děti.
Empatie nevyžaduje, aby byla univerzálně uplatňována vůči všem – vždyť ani láska, přátelství a loajalita nemusí nutně být univerzálně platné. Empatie je stejně jako všechny emoce pružná – v jednu chvíli můžete někoho milovat a v další chvíli ho již můžete nenávidět. Ke svému partnerovi a dětem můžete cítit nejhlubší a nejintenzivnější lásku, ale k ostatním lidem můžete být jen trochu laskaví (nebo dokonce lhostejní). Nikdo by vás ale přece kvůli tomu neobvinil z toho, že jsou vaše city "falešné" nebo že k nim necítíte "opravdovou lásku". Můžete být hluboce dojat utrpením dětí týraných ve vašem sousedství, zatímco vás relativně chladným nechá stejně strašné utrpení dětí v dalekých zemích, které jste nikdy nenavštívili. To neznamená, že vaše empatie není autentická.
Empatie funguje úplně stejně. Je bezpochyby běžné, že máme hlubší city k těm, kteří jsou nám fyzicky blízcí (rodina, přátelé, sousedé), k těm, kteří patří do "naší" skupiny (společný jazyk, kultura, historie, hodnoty, vzhled...), a k těm, jejichž bolest můžeme vidět, slyšet nebo přímo sdílet. Čím víc je od nás někdo vzdálenější (v prostoru a čase) a odlišnější (kulturně nebo identitou), tím slabší emocionální reakci to v nás pravděpodobně vyvolá.
To není žádné pokrytectví, taková je prostě lidská přirozenost. Vydávat za opravdovou empatii stále častější případy hlasitého, intenzivního a veřejného projevování solidarity vzdáleným obětem při současném projevování lhostejnosti, pohrdání nebo přímo nepřátelství vůči obětem, které máme přímo na očích tady v naší vlastní společnosti a jejichž utrpení je viditelné a bezprostřední, je naproti tomu stále těžší.
V těchto případech se tedy často jedná spíše o morální postoj, politické divadlo nebo o účelově zvolený narativ sloužící k demonstrování ctností a společenského statusu.
Stručně řečeno: selektivní empatie – se selektivním nepřátelstvím nebo lhostejností k blízkému okolí – není "vznešenější", "čistší" nebo "univerzálnější". Je to postoj, který se jako empatie jen tváří.
Psychologický mechanismus současné západní "levice" se zřejmě rozvinul ve dvou fázích. Nejprve přišel v roce 1989 pád marxismu, kdy byla kus po kusu rozebrána Berlínská zeď, a zároveň tak došlo k dekonstrukci hlavní ideologie levice. V knize Věk extrémů (1994) komunistický historik Eric Hobsbawm tvrdí, že marxismus byl po většinu 20. století dominantním intelektuálním a ideologickým rámcem západní levice. Komunistické strany, socialistická hnutí, odbory a levicové intelektuální kruhy podle něj fungovaly převážně v rámci koncepčních horizontů formovaných marxistickou teorií – a to i tehdy, když nebyla jejich doktrína striktně marxistická. Jinými slovy řečeno, marxismus strukturoval po většinu 20. století způsob, jakým levice chápala historii, kapitalismus, třídy a politický boj. Pád sovětského komunismu v roce 1989 symbolizoval selhání marxismu jako životaschopného politicko-ekonomického systému. Levice tak ztratila svou základní ideologii a začala hledat náhradu.
Nenávist k Západu, kapitalismu a "nerovnosti" existuje již přinejmenším od dob spisů Karla Marxe. Na Západě je odmítání toho, co položilo základy úspěchu naší civilizace, konstantou přinejmenším od Velké francouzské revoluce (1789). Marxismus později dokonce navrhl údajné "řešení" – falešné a nedosažitelné, ale prohlašující se dokonce za teoreticky ba dokonce "vědecky" koherentní. Nic z toho však nikdy reálně neexistovalo.
Z tohoto rozhořčení a hněvu pak vykrystalizovala pestrá sbírka ideologických náhrad, některé byly dobré, jako zrušení otroctví a všeobecné volební právo a některé špatné, jako zrušení hranic, radikální environmentalismus, politický islám a zrušení věznic. Co se ale zdá být ztraceno, je svoboda nesouhlasit. Odchylte se od těchto nových zásad a stanete se vyvrhelem. Stanete se postavou zla.
Kdokoliv se od těchto křehkých dogmat, třeba jen nepatrně, odchýlí, je nyní odsouzen, exkomunikován, morálně diskvalifikován a, pokud je to možné tak i společensky zničen. Mnoho lidí v sobě zřejmě dusí vztek, který musí ven. Dogmata, která nepřipouštějí žádný nesouhlas, jsou pro ventilaci vzteku ideálním prostředkem. Tento vztek spíše než s empatií souvisí se závistí, frustrací a možná placeným oportunismem.
Když někde – jako například nedávno v Íránu – skuteční protestující riskují své životy, tak se jim dostane jen mizivé podpory. To, co na Západě dlouho bublalo pod povrchem, najednou vytrysklo ven. Vztek na levici i na pravici hledá záminky a je neustále přiživován novými dogmaty. A bohužel to vypadá, že jejich zásoba hned tak nedojde.
Drieu Godefridi, je právník a filosof, absolvent Saint-Louis University of Louvain. Má doktorát z teorie práva z Université Paris IV-Sorbonne. Je také podnikatel, generální ředitel skupiny evropského soukromého vzdělávání a ředitel společnosti PAN Medias Group. Je autorem knihy The Green Reich (Zelená říše).