V poslední dekádě mnoho lidí na Západě stále vylepšuje historicky bezprecedentní názor – názor, který nejenže odmítá kulturu, kterou tito lidé zdědili, ale přímo popírá její existenci. Několik příkladů:
Tiskovou konferenci ve Štrasburku v roce 2009 zahájil tehdejší prezident Barack Obama bagatelizováním úlohy Spojených států: "Věřím ve výjimečnost Ameriky. A předpokládám, že stejně tak věří Britové ve výjimečnost Británie a Řekové ve výjimečnost Řecka."
V roce 2010 Mona Ingeborg Sahlin, v té době lídr Švédské sociálně demokratické strany, na setkání turecké mládežnické organizace Euroturk řekla:
"Nedokážu přijít na to, co je vlastně švédská kultura. Myslím, že to je důvod, proč mnoho Švédů závidí imigrantům. Vy (imigranti) máte kulturu, identitu, historii, máte něco, co vás sjednocuje. A co máme my? My máme Midsummer's Eve (slavnosti letního slunovratu) a jiné hlouposti."
V říjnu 2015 Ingrid Lomfors, hlava švédského vládního "Fóra pro živou historii" ("Forum for Living History"), řekla skupině úředníků: "Neexistuje žádná původní švédská kultura."
V listopadu 2015 nově zvolený kanadský premiér Justin Trudeau poskytl rozhovor pro New York Times, otištěný o měsíc později, ve kterém prohlásil:
"Nemáme žádnou převažující kanadskou identitu, žádný hlavní směr. Máme sdílené hodnoty – otevřenost, respekt, soucit, ochota tvrdě pracovat, být zde pro ostatní, snažit se o rovnost a spravedlnost. Tyto kvality jsou tím, co z nás dělá první postnárodní stát."
 V roce 2015 kanadský premiér Justin Trudeau řekl: "Nemáme žádnou převažující kanadskou identitu, žádný hlavní směr. Máme sdílené hodnoty – otevřenost, respekt, soucit, ochota tvrdě pracovat, být zde pro ostatní, snažit se o rovnost a spravedlnost. Tyto kvality jsou tím, co z nás dělá první postnárodní stát." (Zdroj obrázku: Kancelář kanadského premiéra) |
V prosinci 2015 bývalý švédský premiér Fredrik Reinfeldt, prezident Evropské rady v roce 2009, poskytl u příležitosti ukončení svého působení ve vedení Umírněné strany (Moderate Party) rozhovor pro TV4. Při něm položil rétorickou otázku:
"Je toto země, kterou vlastní lidé žijící zde tři čtyři generace, nebo je Švédsko tím, co z něj vytvoří lidé, kteří přijdou v polovině svého života?... Podle mě by to jednoznačně mělo být to druhé a otevřenost rozhodně vytvoří silnější a lepší společnost... Švédové jsou jako etnická skupina nezajímaví."
Je pozoruhodné, že tato tvrzení přišla od vůdců Spojených států, Švédska a Kanady – ze zemí s vlastní jedinečnou literaturou, hudbou, uměním a kuchyní. S jedinečným soudním a vládním systémem. Co však mají tvrzení těchto pěti lídrů společného je postmoderní ideologie a usilování o hlasy menšin a imigrantů.
Postmodernismus má dva klíčové elementy: kulturní relativismus a postkolonialismus. Kulturní relativismus – rozvinutý americkou antropoložkou Ruth Benedict, autorkou světového bestselleru Kulturní vzorce (Patterns of Culture), a jejím mentorem "otcem americké antropologie" Franzem Boasem – postuluje, že vědci musí potlačit své vlastní kulturní hodnoty a odchylky a podržet si otevřenou mysl při zkoumání kultur jiných národů, pokud jim chtějí porozumět. Ve druhé polovině 20. století teoretičtí antropologové rozšířili tento pohled o etiku a argumentují, že hodnotové soudy pocházející z jedné kultury nemohou být aplikovány na kultury jiné – tím pádem jsou pro ně všechny kultury stejně dobré a hodnotné. Tento názor vedl Americkou antropologickou asociaci v roce 1947 k odmítnutí Deklarace práv lidí, ze které vznikla Všeobecná deklarace lidských práv, vytvořená Komisí pro lidská práva v OSN.
Postkolonialismus tvrdí, že národy po celé zeměkouli spolu navzájem vycházeli dobře a žily v míru, dokud je neobsadili západní imperialisté a nezačali je rozdělovat, zneužívat a utlačovat. Na rozdíl od postmodernismu, který jen nepovažuje Evropskou kulturu za lepší než jiné kultury, vnímá postkolonialismus Evropskou kulturu oproti jiným kulturám jako podřadnější.
Základem tohoto zavrhování Evropské kultury jsou tři faktory: sebeobviňování, globalizace a demografie. Mnoho západních států – Británie, Francie, Holandsko, Španělsko, Portugalsko a Itálie – ovládalo v 17. až 20. říše rozkládající se na jihu a východě. V dnešní době je historické dobývání těchto území považováno za zlo těmi samými zeměmi, které se dobývání účastnily a také jsou vnímána negativně neimperialistickými národy, jako Švédsko nebo Kanada, jež sama byla kolonií. Německo, které bylo pouze okrajovou a pozdní imperiální mocností, je stále zatíženo vinou z holokaustu. Je ironií, že vpuštění nespočetných přistěhovalců do Evropy jako by to byli "nový židovští uprchlíci" tohoto století ve skutečnosti spustilo druhou vlnu útěku Židů.
Sebeobviňování zde ale nekončí. Západní země jsou bohaté, většina jejich obyvatel si užívá přinejmenším pohodlného životního standardu, zatímco obrovská část populace Afriky a Asie žije v chudobě. Mnoho lidí na Západě tedy cítí, že je potřeba je spasit – formou finanční pomoci ex-koloniím a prostřednictvím neomezeného přijímání migrantů a uprchlíků z těchto oblastí do Západních zemí.
Zatímco ekonomická globalizace vedla k tomu, že země Západu mají zákazníky a investory z celého světa, z širokého spektra rozdílných zemí, je vyzdvihování úspěchu Západu považováno za nevhodné.
Co se týče demografie, poslední dekáda ukázala nárůst pohybu populace, částečně způsobeného nízkou mírou porodnosti na Západě – často pod úrovní zachování populace. To také zdůraznilo potřebu pracovních sil pro zachování, pokud ne růst, ekonomické úrovně. Výsledkem je, že se populace v každé Západní zemi stala více etnicky, nábožensky a kulturně smíšenou. Aby byly vstřícnější k imigrantům a podpořily jejich integraci a solidaritu ke společnosti, podporují Západní země multikulturní otevřenost a snižují význam svých vlastních kultur.
Což nás přivádí k volbám. Politici na Západě často při usilování o zvolení snižují svou vlastní kulturu, aby si zajistili hlasy minorit a imigrantů. Čím větší jsou komunity imigrantů, tím silnější je snaha získat si jejich náklonnost. Některé rostoucí menšiny, například evropští muslimové, nyní zakládají své vlastní politické strany.
Toto spojení postmodernismu a volební politiky přináší hrozivé následky společnostem, které si zakládají na své otevřenosti a diverzitě. Místo, aby brali vliv jiných etnických a náboženských skupin v zemích s židovsko-křesťanským základem jako vylepšení Evropské kultury, multikulturalisté ve skutečnosti svou vlastní kulturu zavrhují. Zatímco podporují rozdílnost rasovou, náboženskou a kulturní, zároveň zakazují rozdílnost názorovou, zejména takovou, která nepodléhá postmodernímu výkladu snižujícímu význam Západní kultury. Zdá se, že multikulturalisté nechtějí přiznat Západu, že, navzdory jeho chybám, přinesl více svobod a prosperity pro víc lidí, než tomu bylo kdykoliv v historii.
Tento zkreslený pohled na Západ je možný pouze pokud člověk tvrdohlavě odmítá uznat, kdo byli z historického hlediska skuteční kolonizátoři. Jak si představují, že se doslova celý Střední východ a Severní Afrika stali muslimské – demokratickým referendem? Muslimové napadli a naprosto převrátili křesťanskou Byzantskou říši, jež je v současné době stále více islamizované Turecko; Řecko, Střední východ, Severní Afriku, Balkán; Maďarsko; severní Kypr a Španělsko.
Pokud má Západní civilizace přežít takové očerňování, je užitečné připomínat lidem její historické úspěchy: její humanismus a morálku odvozenou z židovsko-křesťanských tradic; osvícenské myšlení; technologické revoluce; vývoj politiky až k plné demokracii; oddělení církve a soudnictví od státu; oddanost lidským právům a hlavně její v současnosti vážně ohroženou svobodu projevu. Po celém světě si rozvinuté společnosti vypůjčily mnoho znaků západní kultury; stěží by mohly být nazývány rozvinuté, kdyby tak neučinily. Hodně z toho, co je ve světě dobré, existuje díky Západní civilizaci. A je zásadní to ani nezavrhovat a ani neztratit.
Philip Carl Salzman je profesor antropologie na McGillově univerzitě, spolupracovník Middle East Forum a Frontier Centre.