Když byl Emmanuel Macron v květnu 2017 zvolen prezidentem Francie, byl líčen jako reformátor, který změní všechno ve Francii i mimo ni.
O čtrnáct měsíců později jsou iluze pryč. Reformy, které se uskutečnily, byly v podstatě kosmetické a nedokázaly vzkřísit sklerotickou a stagnující ekonomiku Francie. Ekonomický růst je téměř nulový: 0,2 % ve druhém čtvrtletí roku 2018. Nezaměstnanost zůstává na vysoké úrovni kolem 8,9 %. Francouzské veřejné výdaje jsou na úrovni 56,4 % HDP a jsou stále nejvyšší v Evropě. Země je stále často paralyzována stávkami ve veřejné dopravě. No-Go zóny se nadále rozšiřují a samotný Macron nedávno připustil svou bezmocnost tím, že požádal o "všeobecnou mobilizaci" obyvatelstva. Nepokoje jsou časté. Velké veřejné události vedou k rabování a žhářství. V noci po vítězství francouzského týmu ve finále mistrovství světa ve fotbale stovky výtržníků, kteří se vmísili do davů, rozbíjeli okna, pustošili banky a bankomaty, ničili pouliční značky a zapalovali auta.
Protože se ve Francii v červenci a v srpnu většina ekonomických aktivit zastaví, tak si Macron možná myslel, že by si mohl užít letní pauzu. Nemohl.
 Francouzský prezident Emmanuel Macron. (Jack Taylor/Getty Images) |
19. července 2018 zveřejnil deník Le Monde video z 1. května, v němž se objevil muž v policejní helmě, který brutálně napadl dva lidi v centru Paříže. Popis doprovázející video vysvětlil, že násilníkem na videu je "Alexandre Benalla, který je zodpovědný za bezpečnost hlavy státu".
Benalla byl ve skutečnosti osobním strážcem prezidenta Macrona. Ochraňoval Macrona po celou dobu, včetně soukromých výletů do lyžařského střediska nebo na pláž. Zveřejněné dokumenty ukazují, že Benalla prohlásil, že je "zástupcem náčelníka štábu prezidenta". Nicméně na oficiálním seznamu zaměstnanců se jeho jméno nikdy neobjevilo. Benalla také prošel tajně bezpečnostní prověrkou bez zjevného zdůvodnění a přestože neprošel zkouškou, aby se stal četníkem, tak magicky získal titul podplukovník četnictva - stejnou hodnost jako měl Arnaud Beltrame, hrdina s více než dvě desetiletí trvající historií příkladných služeb, kterou korunoval tím, že se vyměnil za ženu drženou jako rukojmí islámským teroristou, který pak podřezal Beltramovi hrdlo.
Benalla si užíval veškeré výhody, od auta s řidičem až po byt o rozloze 185 metrů čtverečních, který se nachází v nádherné státem vlastněné budově. Také nebyl stíhán pro svůj nedávný incident.
Macronovi političtí oponenti, nalevo i napravo, požádali o zřízení parlamentní vyšetřovací komise. Ministr vnitra uvedl, že byl o útoku z 1. května informován, ale dodal, že se dozvěděl Benallovo jméno jenom z novin. Šéf pařížské policie hovořil o "nezdravých přátelstvích", ale odmítl poskytnout jakékoliv detaily. Generální tajemník hlavního odborového svazu policistů (Unité SGP Police-Force Ouvrière) mluvil nahlas o přítomnosti stínových bezpečnostních strážců "jednajících mimo jakoukoli zákonnou kontrolu" a majících stejné pravomoci, jako oficiální ochranné složky.
Macron mlčel šest dní. Pak na soukromé schůzce s poslanci a ministry ze své strany uvedl, že za Benallovu aféru "přebírá odpovědnost". Zároveň zaútočil na média a řekl: "Máme tisk, který již neusiluje o pravdu. Co vidím, je síla médií, která se chce stát soudní mocí."
Zdálo se, že doufá, že zastraší kritiky a tak je utiší. Neuspěl.
Hněv jeho oponentů jen zesílil. Označili Macronovu reakci za skandální, urážlivou a nevhodnou. Trvali na tom, že mnoho podrobností vypadalo divně a že důkladné prošetření je nevyhnutelné. Konkurenční politik hovořil o skandálu, který přirovnal svým rozsahem k "Watergate".
Ministerstvo spravedlnosti Francie není nezávislé na vládě. Žádný soudce se nebude snažit zjistit více o skandálu prezidenta Macrona. K žádnému důkladnému vyšetřování nedojde. Francouzské sdělovací prostředky jsou z velké části dotovány vládou a nejsou tak více nezávislé na vládě, než je ministerstvo spravedlnosti. Dokonce i francouzská média, která nejsou financována státem, cenzurují sebe sama, protože jsou dotovány podniky, které jsou závislé na vládních zakázkách. Žádný francouzský novinář se nebude snažit něco objevit.
Vzhledem k tomu, že francouzská ústava neumožňuje impeachment, mají francouzští prezidenti téměř úplnou imunitu.
Macron ví, že jeho předchůdci byli schopni zůstat u moci navzdory mnoha skandálům. Charles de Gaulle vytvořil velmi diskutabilní milice, které existovaly třicet let: SAC (Service d'Action Civique, Občanská akční služba). François Mitterrand rozpustil SAC poté, co bylo několik členů SAC zapojeno do krvavého zabíjení u Marseille. Mitterand pak vytvořil jednotku "kontrarozvědky" – sídlící v Elysejském paláci, která měla na starosti zastrašování těch, kteří by mohli odhalit existenci jeho skryté druhé rodiny. V roce 2005, devět let po Mitterrandově smrti, byli členové jednotky předvoláni k soudu kvůli nezákonným odposlechům během Mitterandovy prezidentury. Teprve v roce 2011, čtyři roky po skončení jeho druhého volebního období, byl Jacquesovi Chiracovi udělen dvouletý trest odnětí svobody za to, že během své prezidentury zpronevěřil veřejné prostředky a zneužil veřejnou důvěru.
Novinář Ivan Rifoul v nedávné knize popsal vítězství Macrona jako "maškarádu" pořádanou "socialisty v úpadku", "aparátčíky z EU", příznivci islamizace Evropy a oligarchy.
Macron zůstane prezidentem. Bude to přesto oslabený prezident. Macron předstíral, že ztělesňuje "vzorovou republiku". To už teď nebude možné.
Dny, kdy byl Macron schopen marginalizovat své politické oponenty, zdá se, již skončily. Jeho soupeři již kritizovali absenci výsledků jeho hospodářské politiky - mírného snížení daně z příjmu, škrtů, ale také mnoha nových regulací a velice malé změny ve velmi rigidním zákoníku práce - stejně jako jeho slabou reakci na vzestup kriminality - růst počtu vloupání, ničení aut, znásilnění a sociálních nepokojů.
Teď se bude na všechna rozhodnutí Macrona pohlížet s podezřením a budou zkoumána bez milosti. Již odložil reformu ústavy, která měla posílit prezidentskou moc (jeho vlastní). Jiné projekty, které začal - jako například propouštění zaměstnanců v civilních službách, reformu předčasných odchodů do důchodu a reformu pojištění v nezaměstnanosti - budou pravděpodobně ukončeny. Jeho popularita klesá.
Zhoršování situace ve Francii pokračuje.
Nedávno proběhly násilné střety mezi obyvateli Calais a nelegálními přistěhovalci žijícími v rozsáhlém uprchlickém táboře – který je domovem pro přibližně 6 000 migrantů – a který reportéři nazývají "Džungle v Calais". Vláda mnohokrát slíbila, že situaci vyřeší, ale problém nevyřešila. Mezitím se z Calais se 75 000 obyvateli stalo zpustošené město: Ceny domů se zhroutily, byly zavřeny obchody a restaurace a lidé se stěhují pryč.
V květnu zveřejnilo několik poslanců zprávu o situaci na pařížském předměstí – v departementu Seine Saint Denis. Podle zprávy tvoří 20 % obyvatel oblasti osoby podobné těm, kteří žijí v "Džungli v Calais". Stovky podniků jsou na pokraji bankrotu a policie je příliš vyděšená, než aby pracovala efektivně.
Stejná situace je i v jiných částech země. Nepokoje mezi muslimskými gangy vypukly nedávno v Nice na francouzské Riviéře a také v centru Paříže u Porte de La Chapelle.
Demografické změny francouzského obyvatelstva, které začaly před několika desetiletími, pokračují. Ekonom Charles Gave před několika měsíci zveřejnil statistické údaje, aby ukázal, že pokud se nic nezmění, tak se nemuslimská populace Francie může stát za 40 let menšinou. Dodal: "To, co se stalo se Španělskem nebo s Malou Asií v 10. a 11. století, se stane v Evropě 21. století, to je jistota."
Průzkumy veřejného mínění ukazují, že pokud by se nyní konaly prezidentské volby, tak by Macrona nebyl schopen nahradit žádný jiný francouzský politik, přestože v prvním kole voleb v roce 2017 získal Macron pouze 23,8 % hlasů. U většiny těch, kteří hlasovali pro něj ve druhém kole, se zdálo, že hlasují více proti jeho soupeřce než pro Macrona. Macron nikdy neměl masovou podporu veřejnosti.
Pokud jde o zbytek evropského kontinentu, Macron je jedním z hlavních obránců multikulturní, post-národní, post-demokratické a post-křesťanské Evropy. Rostoucí počet Evropanů vidí, že tento trend vede ke zničení vlastní civilizace a hlasují pro lídry, kteří proti tomuto vývoji bojují.
Politici, kteří podporují stejnou vizi Evropy jako prezident Macron, byli v posledních měsících vyloučeni z politické scény, nebo se jejich pozice výrazně oslabila. Italský Matteo Renzi byl ve volbách v roce 2018 drtivě poražen. Německá kancléřka Angela Merkelová, která byla jednou označena jako "nejsilnější vůdce v Evropě", nyní přežívá ve funkci pouze proto, že souhlasila s opatřeními zaměřenými na omezení dalšího přistěhovalectví do Německa.
Macron nemusí padnout jako Renzi, ale jeho postavení v této chvíli vypadá podobně nejistě jako pozice Merkelové.
Lídři, kteří ztělesňují odpor vůči post-národnímu multikulturalismu, naopak získávají pozice. Maďarský premiér Viktor Orbán zvítězil v dubnu a nyní nastoupil do svého již třetího funkčního období. Kampaň měl zaměřenou na obranu evropských židovsko-křesťanských kořenů, za národní svrchovanost a proti muslimské imigraci. Nový rakouský kancléř Sebastian Kurz má program podobný tomu Orbánovu. Polská a česká vláda mají podobné postoje jako Kurz a Orbán. Matteo Salvini, vůdce Ligy - strany , která je proti masové migraci - je nyní ministrem vnitra a místopředsedou vlády Itálie.
Macron nedávno prozradil, co si skutečně myslí o "populistech", jako jsou Orbán, Kurz a Salvini, když řekl, že šíří "malomocenství po celé Evropě" a vyzval Evropany, aby proti nim "bojovali".
Dr. Guy Millière je profesor Pařížské univerzity a autor 27 knih o Francii a o Evropě.