 (Foto: iStock) |
Miliony Američanů se chystají jít v úterý k volbám a připojí se tak k odhadovaným 50 milionům lidí (poznámka překladatele: ke 2. listopadu 2020 již odvolilo téměř 97 milionů voličů), Ti, kteří své hlasovací lístky ještě neodevzdali, by se měli na chvíli zastavit, a položit si jednoduchou otázku: Co si od těchto voleb slibujeme?
Podle narativu šířeného velkou částí amerických médií jsou tyto volby o jednom jediném muži – prezidentovi Donaldovi J. Trumpovi.
Tak to má být; každé volby na této úrovni jsou především o osobnostech kandidátů. V mnoha městech napříč Spojenými státy mi v roce 2008 mnoho voličů řeklo, že odevzdali svůj hlas Baracku Obamovi, protože si mysleli, že je načase, aby se americkým prezidentem stal černoch. Na tom, že neměl žádné relevantní zkušenosti, nezáleželo. V roce 2016 senzačně využil svého postavení outsidera Donald Trump. Obama i Trump byli nepopsanými listy papíru a voliči si do nich mohli projektovat všechna svá nejvíce hýčkaná očekávání.
Tentokrát jsou však již oba kandidáti – Donald J. Trump i Joe Biden – dostatečně známí. Donald Trump má za sebou téměř čtyři roky v Bílém domě, během nichž měl dostatek příležitostí se proslavit jako lídr. Pozoruhodný životopis Joea Bidena zahrnuje padesát let ve vrcholné politice, i když většinu času byl v pozadí jako senátor a potom osm let jako víceprezident Baracka Obamy. Tento fakt měl sám o sobě pomoci zaměřit pozornost na politické názory obou mužů a vybídnout americké voliče, aby oba kandidáty posoudili nad rámec osobních sympatií a antipatií. To se však bohužel nestalo.
Již od začátku se letošní prezidentská kampaň změnila v hlasitou hádku, která by si nezadala s vulgárním pokřikováním někdejších trhovkyň ve staré tržnici Covent Garden. Někteří z nás si hýčkali naději, že úroveň kampaně zvednou prezidentské debaty – mylně jsme očekávali, že v nich oba kandidáti odhalí a porovnají své politické plány. Jak víte, nestalo se tak. Jedna debata se svrhla na kýčovitou verzi Punch and Judy show. Další debata prezidentských kandidátů byla promarněna výměnou nesmyslů o nemoci COVID-19, o které ani jeden z kandidátů – stejně jako my ostatní – neví nic pořádného.
Úspěch nedávné americké hospodářské politiky administrativy prezidenta Trumpa byl založen na třech faktorech: podstatném snížení daní, energetické nezávislosti a férovějších podmínkách zahraničního obchodu. Není vůbec jasné, jak by se Biden k těmito třem faktorům hospodářského úspěchu postavil. Zvýšil by daně v době, kdy je ekonomika ochromena pandemií COVIDu-19? Zastavil by nebo omezil frakování ropy, čímž by USA ztratily status hlavního globálního producenta energie, statusu ke kterému se dopracovaly díky Trumpovi poprvé od šedesátých let minulého století? Zrušil by nové obchodní dohody uzavřené s Kanadou, Mexikem a Evropskou unií, které jakkoliv mírně, ale přece jen převážily vážky ve prospěch USA?
Pokud jde o zahraniční politiku, tak toto téma bylo z programu debat bohužel vypuštěno, snad proto, že v této oblasti byl Donald Trump nadmíru úspěšný. Mnoho otázek tedy zůstává nezodpovězených. Pokud by se Joe Biden stal prezidentem USA... Připojí se USA znovu k takzvané Pařížské dohodě o změně klimatu, přestože ji žádný ze zbývajících signatářů nedodržuje?
Omluví se USA jednoduše UNESCO a Světové zdravotnické organizaci (WHO) a začnou jim znovu posílat peníze, aniž by trvaly na reformách, které většina členských zemí považuje za naléhavě nutné?
Umožní USA členským státům NATO opět snížit výdaje na obranu a ponesou dále většinu finančních výdajů na zajištění společné bezpečnosti? Stáhne Biden americké jednotky, které posílily spojence ve střední a východní Evropě?
Upustí USA u smluv o omezení strategických zbraní od nedávných požadavků na rozšíření všech dohod i na Čínu, nebo jim bude stačit kontrola Putinova Ruska jako za dob studené války? Ukážou USA zdvižený prostředník Jairovi Bolsonarovi a Naréndrovi Modímu a obejmou místo nich Nicoláse Madura, tak jako se Obama objal s Hugem Chávezem a Raúlem Castrem?
A co vytyčení určitých červených čar, které by potlačily aroganci Číny, která se projevuje agresivním chováním po celém světě? Přestaly by USA volat po větší odpovědnosti ze strany Číny za katastrofu způsobenou COVIDem-19?
Oživí USA na Středním východě jednoduše Obamovu "jadernou dohodu" s Íránskou islámskou republikou, zruší sankce a tím pomohou mulláhům dále krmit monstra, která vytvořili po celém světě ve jménu exportu íránské revoluce? Obnoví USA pašování nažehlených dolarů do Teheránu, aby se mohla "umírněná frakce" radostně usmívat, zatímco bude "radikální frakce" (t.j. Konzervativci) masakrovat Íránce protestující v ulicích?
Přesunou USA zpět své velvyslanectví z Jeruzaléma do Tel Avivu a vyzvou senátora George Mitchella, aby obnovil svoji "roční" misi na vytvoření Palestinského státu, úkol, který mu uložil Obama v roce 2008? Budou USA tlačit na Spojené arabské emiráty, Bahrajn a Súdán, aby odstoupily od svých již uzavřených dohod o normalizaci vztahů s Izraelem a znovu se připojily k odpůrcům normalizace?
Vrazí USA svým dlouhodobým spojencům kudlu do zad v naději, že se ze smrtelných nepřátel stanou přátelé, jak se o to Obama pokusil svým neslavně proslulým projevem na káhirské Univerzitě al-Azhar?
A co ambiciózní – i když poněkud problematický – plán USA ukončit svoji vojenskou přítomnost v Afghánistánu a Iráku, a uzavřít tak 30letou válku udržitelným mírem? Vrátí se USA k Obamově politice žvanění o míru, ale pokračování ve válce, nebo tam svoji vojenskou přítomnost – jak požaduje Bernie Sanders – jednoduše ukončí a utečou?
A co ta utkvělá myšlenka z roku 2008 rozdělit Irák na tři nebo čtyři ministáty?
Všechny tyto otázky se mohou mnoha lidem – včetně řady mých kolegů novinářů – jevit jako irelevantní. Bylo by však moudré se na chvíli zastavit a nad těmito otázkami se zamyslet: Možná že ne všechno, co USA udělaly, bylo špatné. Přemýšlejte o tom!
Amir Taheri byl v letech 1972 až 1979 výkonným šéfredaktorem íránského deníku Kayhan. Publikoval jedenáct knih a na řadě publikací spolupracoval. Od roku 1987 je sloupkařem deníku Asharq Al-Awsat vydávaného v Londýně. Amir Taheri je předsedou Gatestone Europe.