Evropa, jak jsme ji po staletí znali – civilizace založená na většinovém původním obyvatelstvu, společné kultuře, průmyslové prosperitě a určité představě svobody a vlastnictví – zřejmě směřuje ke svému zániku.
Nebude to náhlý kolaps, ale pomalá a neúprosná eroze poháněná dlouhodobými trendy, které už nabyly takové síly, že je nelze včas zvrátit.
I kdyby se v příštích letech v několika evropských zemích dostaly k moci takzvané "pravicové" koalice, které dosud nikdy nevládly, tak to na celkovém směřování Evropy už mnoho nezmění. Problém už totiž nespočívá jen v politice. Evropa čelí zároveň demografické, energetické, ekonomické i institucionální krizi. A všechny tyto krize se navzájem propojují a posilují v mechanismu, který je stejně zlověstný jako účinný.
1. Demografický kolaps původního obyvatelstva
V roce 2024 dosáhla obecná míra plodnosti v Evropské unii (včetně migrantů) v průměru jen 1,34 dítěte na jednu ženu. K prosté reprodukci populace je přitom zapotřebí přibližně 2,1 dítěte na ženu. (V ČR byla v roce 2024 míra plodnosti 1,36 dítěte na ženu.)
Téměř všude v Evropě mají původní Evropané ještě méně dětí, než činí už tak nízký průměr. Společnost rychle stárne, lidí v produktivním věku ubývá a počet důchodců strmě roste. Tento problém nelze vyřešit větší imigrací. Hroutí se samotné základy společnosti. Méně evropských dětí znamená méně budoucích daňových poplatníků, méně inovátorů, méně vojáků i méně rodičů, kteří vychovají příští generaci. Je to pomalá, multifaktorová a neúprosná demografická sebevražda.
Podívejme se třeba na Nizozemsko. Nizozemsko ve jménu ochrany přírody zakázalo téměř na celém svém území výstavbu a zároveň dokořán otevřelo brány masové imigraci ze zemí třetího světa. Výsledkem je, že i polorozpadlý bungalov může v některých částech Nizozemska stát milion eur. Pro většinu mladých původních Nizozemců se tak vlastní bydlení – a často i běžný nájem – stalo nedosažitelným. Bez dostupného bydlení založí rodinu jen málokdo. Kdo si dnes ve třiceti letech pořídí děti, když stále bydlí u rodičů nebo v drahé garsonce? Studie Nizozemského interdisciplinárního demografického institutu (NIDI) odhaduje, že až čtvrtina poklesu porodnosti jde na vrub bytové krize, situaci dále zhoršují masová imigrace a ekologická omezení výstavby.
2. Evropa se demograficky mění ve třetí svět
Masová imigrace z Afriky, Blízkého východu a jižní Asie zároveň – jak levice ráda říká – "kompenzuje" nízkou porodnost původních Evropanů, avšak jen zčásti. V roce 2023 imigrovalo do Evropské unie téměř šest milionů lidí, z nichž 4,9 milionu přišlo ze zemí třetího světa.
V roce 2025 žilo v Evropské unii přibližně 64 milionů osob narozených mimo EU, což představovalo přibližně 14 % celkového počtu jejích obyvatel.
V roce 2024 připadlo 15 % živě narozených dětí na matky, které nebyly občankami žádného členského státu EU. V Německu, Španělsku, Portugalsku, Lucembursku a dalších zemích tento podíl přesahoval 20 %.
K asimilaci imigrantů nedochází. V řadě evropských zemí naopak pozorujeme projevy segregace, prosazování paralelních identit (především islamistických, nikoliv však výhradně) a rostoucí kulturní i bezpečnostní napětí. Evropa se tak nejenže "neobnovuje", ale postupně se transformuje, mutuje a proměňuje v něco zcela jiného: v méně evropskou, z dlouhodobého hlediska méně produktivní a méně soudržnou společnost.
Počet znásilnění v Evropě prudce roste. Tam, kde stát zveřejňuje údaje o kriminalitě podle původu pachatelů, se opakovaně ukazuje, že některé skupiny pocházející ze zemí třetího světa jsou mezi pachateli znásilnění zastoupeny výrazně více.
3. Šílená energetická politika
Pod vlivem zelené ideologie a evropských politických závazků, jako jsou Zelená dohoda pro Evropu (Green Deal) a uhlíková daň, si Evropa sama dobrovolně podkopává fungování svých energetických trhů. Nejlépe je to vidět na Německu a jeho projektu Energiewende: odstavení jaderných elektráren, prosazování větrné a solární energie za každou cenu, prudký růst ceny elektřiny a zrychlující se deindustrializace. V důsledku toho bude energie v Evropě dlouhodobě dražší než v Asii a ve většině USA. Bez vysokých nákladů jednoduše nejde provozovat současně dvě elektrizační soustavy – jednu závislou na počasí kvůli ideologii a druhou spolehlivou, aby lidé měli doma světlo a topení.
Evropský chemický, ocelářský, automobilový i sklářský průmysl ztrácí schopnost obstát v mezinárodní konkurenci. Firmy přesouvají výrobu do zahraničí nebo své provozy úplně zavírají. Tato politika je nákladná, ideologicky motivovaná a sebedestruktivní. Ničí totiž výrobní základnu, na níž stojí financování celého hospodářského a sociálního systému. Říká se, že Spojené státy inovují, Čína kopíruje a Evropa reguluje. Je to klišé, ale mimořádně výstižné. Bohužel za něj Evropa platí vysokou cenu: její ekonomika se ve srovnání se zbytkem rostoucího světa propadá.
Například v Belgii je elektřina třikrát dražší než ve Spojených státech a zemní plyn je dokonce pětkrát dražší. S tak těžkou koulí u nohy nemůže na světových trzích dlouhodobě obstát žádné průmyslové odvětví. Levná energie je základem všeho. Evropa na tuto skutečnost zapomněla. A možná je už příliš pozdě.
4. Ekonomický kolaps
Veřejný dluh se již v několika velkých evropských zemích (včetně Francie) vymkl kontrole. Výdaje na důchody pro stárnoucí obyvatelstvo a všeobecnou zdravotní péči a sociální dávky pro migranty prudce rostou a v dalších desetiletích budou růst ještě rychleji. Mezinárodní měnový fond upozorňuje na to, že stárnutí obyvatelstva bude pro státní rozpočty znamenat obrovskou zátěž.
Průběžný důchodový systém stojí a padá s poměrem mezi těmi, kdo pracují a přispívají do systému, a těmi, kdo pobírají důchod. Když se však domácí populace demograficky propadá a současně roste počet imigrantů, kteří čerpají sociální dávky a veřejné služby, aniž by odpovídajícím způsobem přispívali k růstu ekonomiky, stává se celý systém z matematického hlediska neudržitelným. Čísla mluví jasně. Vlády pak mají na výběr pouze ze dvou špatných možností: drasticky seškrtat důchody, nebo masivně zvýšit daně a sociální odvody, a připravit tak občany o ještě větší část jejich soukromého majetku. Právě takové "řešení" doporučují takzvaní ekonomové Pikettyho ražení. Historie nám však ukazuje, že podobná politika vede k hospodářskému i společenskému kolapsu. Kapitalismus bez kapitálu je jedním z výplodů francouzského teoretického fantazírování.
5. Evropská unie je past
Evropská unie není skutečným společným trhem. Evropská unie je netransparentní, občany nevolený a nikomu se nezodpovídající nadnárodní systém vnucující jednotná politická rozhodnutí všem členským státům. Takzvaný společný trh existuje jen na papíře – je děravý, křehký a plný výjimek. Belgický podnikatel, který chce rozšířit své podnikání do Francie, narazí na nekonečný labyrint právních a byrokratických požadavků, jejichž skutečným účelem je jej odradit. Ve skutečnosti není v Evropě společný trh – společné jsou především evropské právní předpisy.
Evropská pravidla pro migraci, azyl, energetiku, klimatickou politiku, hospodářskou soutěž i státní podporu ponechávají členským státům jen minimální prostor pro vlastní rozhodování. Národní vláda, která by chtěla znovu převzít kontrolu nad hranicemi, obnovit jadernou energetiku nebo razantně snížit sociální výdaje, narazí na unijní smlouvy, evropské směrnice, Soudní dvůr EU a hrozbu finančních sankcí.
Evropská unie tak představuje trvalou institucionální brzdu, která znemožňuje provést nezbytně nutné radikální reformy.
Co změní – a co nezmění – vítězství "pravice"
V nadcházejících letech mohou v řadě evropských zemí ve volbách zvítězit strany, které slibují tvrdší postup proti ilegální migraci a odmítají vynucenou energetickou transformaci. V několika zemích už tento politický obrat probíhá. Jenže co budou moci tyto strany skutečně změnit? Jak zvládnou financovat miliony dalších penzistů, když počet lidí přispívajících do průběžného důchodového systému neustále klesá? Jak naloží s dluhy, které už státy nahromadily? A jak obejdou evropská pravidla, která mnohá řešení jednoduše nepřipouštějí?
Odpověď je jednoduchá: také tyto politické strany budou nakonec nuceny – prostřednictvím vyšších daní z příjmů, majetkových daní, dědických daní, nejrůznějších odvodů i nenápadné inflace – zvyšovat ekonomický tlak na ty, kdo ještě pracují, podnikají a spoří. Podívejme se na vývoj zdanění kapitálových výnosů: nejprve se zdaní samotný obchod s akciemi. Poté přijdou na řadu realizované kapitálové zisky. V Nizozemsku se zdaňují dokonce i nerealizované kapitálové zisky – tedy zisky, které ve skutečnosti ještě neexistují a mohou se nakonec proměnit ve ztrátu. Nakonec daňovému poplatníkovi nezbude než odejít, aby zachránil alespoň část svého majetku. A tehdy pozná "radosti" daně při odchodu (exit tax), která mu sice dovolí odejít, ale teprve poté, co si ukrojí pořádný kus z jeho majetku.
Tyto nové "pravicové" strany by také mohly – doufejme – urychlit zjednodušení administrativy, odstranit zbytečné regulace, snížit daně a vytvořit lepší podmínky pro hospodářský růst.
Do té doby bude systém dál postupně ukusovat ze soukromého majetku občanů. Když se totiž politická reprezentace odmítá zabývat demografickou krizí, migrací a energetickou politikou, stává se majetek občanů posledním zdrojem, z něhož lze rostoucí náklady financovat.
Poučení z pádu starověkého Říma
Starověký Řím se nezhroutil v jediném dramatickém okamžiku. Rozpadl se pomalu, téměř nepozorovaně, vyčerpáním. Od 2. století našeho letopočtu začala mezi původními Římany prudce klesat porodnost. Mezi elitami se navzdory horečné snaze císaře Augusta a jeho nástupců zvrátit vývoj pronatalitními zákony šířily pozdní sňatky, potraty, zabíjení novorozenců i bezženství.
Jak demografické jádro římské společnosti sláblo, říše stále více otevírala své brány lidem zvenčí. Nejprve přicházeli jako spojenci, osadníci a vojáci, později už do říše vstupovaly celé kmeny vedené vlastními náčelníky a řídící se vlastními zákony. Asimilace, která zpočátku ještě do určité míry fungovala, nakonec zcela selhala. Nově příchozí si uchovali svou identitu a nenávratně narušili kulturní i etnickou soudržnost Západořímské říše.
Ve stejné době se začalo zadrhávat i hospodářství. Říše čelila relativní deindustrializaci, rozsáhlému odlesňování, rostoucím cenám energie, vylidňování venkovských sídel a ztrátě konkurenceschopnosti vůči svým periferiím. Aby Řím dokázal financovat důchody, armádu a příděly obilí, zvolil typickou cestu všech upadajících impérií: zvyšoval daně, znehodnocoval měnu, vyžadoval povinné naturální dodávky a nucené odvody a zákony připoutával lidi k půdě.
Západořímská říše tedy nezanikla po jediné osudové porážce – snad s výjimkou symbolického roku 476 – a nebyla dobyta jedním rozhodujícím úderem. Pomalu a nenápadně se měnila zevnitř, až se proměnila v mozaiku římsko-barbarských království. Klasická civilizace zanikla a na jejím místě vzniklo něco zcela nového. Raný středověk nepředstavoval pokračování antického Říma, ale civilizaci, která vyrostla na jeho troskách. Feudalismus s Římem nespojovalo téměř nic – snad jen ruiny, na nichž se zrodil.
Evropa, jak jsme ji po staletí znali – civilizace, z níž vzešly Spojené státy americké – v dnešní podobě možná nepřežije. Evropa se mění v něco jiného: ve společnost roztříštěnější, chudší, závislejší na vládě, méně svobodnou a méně evropskou. Okolní mocnosti jen těžko odolají pokušení rozdělit si kořist: státy Maghrebu mají už dnes na evropském území skutečnou armádu; imperialistické islamistické Turecko; tisíciletá ruská říše; a nakonec Spojené státy, které nebudou moci připustit, aby francouzský a britský jaderný arzenál skončil v rukou islamistických vládců. Houellebecqova noční můra – islamistický prezident Francie – se s největší pravděpodobností stane skutečností. To vše je jen otázka času.
Tohle není předpověď budoucnosti, ale popis toho, co se už děje. Trendy jsou dobře zdokumentované a institucionální mechanismy blokující jakoukoliv zásadní změnu jsou už dávno nastavené. Všechno ostatní je pouze politické divadlo.
Evropa 21. století stále více připomíná Belgii 19. století: území, na němž si to mezi sebou rozdají okolní mocnosti.
Drieu Godefridi, je právník a filosof, absolvent Katolické univerzity v Lovani. Na Univerzitě Paříž IV. získal titul Ph.D. v programu Teoretické právní vědy. Je také podnikatel, generální ředitel skupiny evropského soukromého vzdělávání a ředitel společnosti PAN Medias Group. Je autorem knihy The Green Reich (Zelená říše, 2020).