Snaha vydávat politický nesouhlas za morální selhání nevznikla na amerických univerzitách ani v personálních odděleních. Je starší než španělská inkvizice a vždy se zaštiťuje nějakým vznešeným cílem.
Během Velké francouzské revoluce Maximilien Robespierre hlásal, že nová republika potřebuje občany, jejichž osobní přesvědčení je v naprostém souladu s revolučními ctnostmi. Ten, kdo tento požadavek nesplňoval, nebyl člověkem s odlišným politickým názorem, ale nepřítelem lidu, kterého bylo třeba napravit – nebo odstranit. Robespierre k prosazování této zásady vybudoval celý represivní aparát a jeho hrůzovláda (vláda teroru) jen pro podezření z nedostatečné revoluční horlivosti během jediného roku poslala pod gilotinu tisíce lidí. Nakonec se však Robespierrem vytvořený systém obrátil proti němu samotnému. Tentýž Konvent, kterému Robespierre ještě předchozího dne vyhrožoval, jej 27. července 1794 umlčel a nařídil jeho zatčení. Následujícího večera skončil Robespierre spolu s 21 svými nejbližšími stoupenci bez soudu za jásotu přihlížejícího davu pod stejnou gilotinou.
Tato historická zkušenost nám přinesla nadčasové ponaučení: jakmile si jedna skupina začne osobovat monopol na pravdu a získá moc svou pravdu vynucovat, tak výsledkem není lepší společnost, ale strach a čistky. A nakonec se celý systém obrátí proti těm, kteří jej uvedli do chodu.
Stejný mechanismus se dnes uplatňuje i ve Spojených státech – pouze se skrývá pod vlídněji znějícími hesly. Starý revoluční slovník nahradily pojmy jako diverzita, rovnost, inkluze, antirasismus či genderová tranzice (genderová afirmace). Základní schéma se však nezměnilo. O některých názorech se už nediskutuje. Samotné jejich vyslovení je považováno za projev nesnášenlivosti nebo za něco, co druhým ubližuje. Instituce, které kdysi vytvářely prostor pro názorové střety, dnes hlídají, co si lidé smějí myslet. A kdo se odchýlí, nesetká se s protiargumenty, ale s velmi konkrétními následky: může přijít o práci, o pozvání na určitou akci nebo je pro výstrahu ostatním ostrakizován.
Připomeňme si třeba případ dr. Jaye Bhattacharyi, profesora lékařství na Stanfordově univerzitě. Varoval, že dlouhodobé lockdowny během pandemie COVIDu-19 uškodí dětem a že by se ochrana měla soustředit především na seniory. Z interních dokumentů později zveřejněných jako "Twitter Files" vyplynulo, že Twitter ho potají zařadil na černou listinu ("Trends Blacklist"), čímž omezil dosah jeho příspěvků. Dr. Bhattacharya přitom nikoho neurážel ani nepoužíval nevhodné výrazy. "Provinil" se pouze tím, že zastával vědecký názor, který Twitter pod nátlakem americké federální vlády vyřadil z rámce přípustné veřejné diskuse.
Nejvýrazněji se tato proměna projevila na vysokých školách. Oddělení původně zřízená k prosazování zákonů proti diskriminaci a na ochranu občanských práv se postupně změnila v rozsáhlý administrativní aparát zaměřený na formování názorů a potlačování nesouhlasu. Řada univerzit začala od uchazečů o akademická místa požadovat "prohlášení o diverzitě", jež v praxi fungovalo jako test politické přijatelnosti. Uchazeči v nich museli deklarovat svůj souhlas s teoriemi o systémovém útlaku a zavázat se k jejich prosazování. Některé americké státy, například Florida a Texas, nakonec tyto praktiky na veřejných vysokých školách zakázaly, protože fungovaly jako přísahy loajality. Když v Texasu příslušný zákon vstoupil v platnost, tak Texaská univerzita v Austinu zrušila útvary, které tuto agendu zajišťovaly, a propustila přibližně 60 zaměstnanců.
Způsob fungování tohoto systému v roce 2023 názorně ukázala slyšení o antisemitismu na amerických univerzitách v americkém Kongresu. Když se prezidentek Harvardu, MIT a Pensylvánské univerzity američtí kongresmani přímo zeptali, zda "výzvy ke genocidě Židů" porušují jejich univerzitní kodexy chování, tak všechny svorně odpověděly, že "záleží na kontextu". Jejich vykrucování nebylo náhodné. Tyto instituce, které celé roky rozšiřovaly definici "újmy", aby chránily vybrané skupiny, najednou nedokázaly jasně odsoudit skutečnou výzvu k masovému vraždění. Během několika dní Liz Magillová odstoupila z čela Pensylvánské univerzity a nad prezidentkou Harvardu Claudine Gayovou se začala stahovat mračna.
V roce 2020 přijala stejné požadavky za své i americká korporátní sféra. Velké americké firmy se po smrti George Floyda zavázaly vynaložit miliardy dolarů na programy a školení "rasové rovnosti", které často interpretovaly běžné neshody a třenice na pracovišti jako projevy systémového rasismu. Zaměstnanci byli nuceni přitakávat sporným ideologickým tezím – například že každý běloch těží ze systémového rasismu a je do něj zároveň zapleten nebo že snaha neposuzovat lidi podle barvy pleti je sama o sobě předsudkem – namísto prostého požadavku chovat se ke kolegům slušně a férově. Některé značky za tento přístup tvrdě zaplatily, protože jejich zákazníci nabyli dojmu, že se je firmy místo obsluhování rozhodly převychovávat. Nejdráže tato zkušenost vyšla americkou pivovarnickou společnost Anheuser-Busch. Společnost pro své nejprodávanější pivo Bud Light vytvořila reklamní kampaň s transgender influencerkou Dylan Mulvaneyovou a nechala pro ni jako dárek vyrobit i speciální plechovku s její tváří. Zákazníci zareagovali bojkotem značky. Pivo Bud Light přišlo o desítky let drženou pozici nejprodávanějšího piva v USA a severoamerické tržby mateřské společnosti se během roku propadly zhruba o 1,4 miliardy dolarů. Podobně dopadl i maloobchodní řetězec Target za to, že dětem nabízel zboží s LGBT tématikou.
Stejný vzorec pronikl i do institucí, které veřejnosti zprostředkovávají informace. Během pandemie COVIDu-19 byly legitimní otázky týkající se lockdownů, uzavírání škol a očkovací politiky často posuzovány nikoliv na základě faktů a důkazů, ale z pozice morálky. Prohlášení z Great Barringtonu (Great Barrington Declaration), které podepsali epidemiologové z Harvardu, Oxfordu a Stanfordu a později také desítky tisíc dalších zdravotníků, bylo odsouzeno a v tichosti potlačeno. Pozdější údaje o škodách napáchaných ve vzdělávání, které nejvíce postihly chudé děti a děti z menšin, stejně jako údaje o dopadech dlouhodobého uzavření škol na duševní zdraví dětí však naznačily, že tyto nepohodlné názory nebyly chybné – byly jen nežádoucí.
Stejně razantně se postupovalo i v otázce transgenderismu. Americké lékařské organizace nadále prosazovaly u nezletilých přístup, podle něhož měla být jejich deklarovaná genderová identita bezvýhradně potvrzována (bezvýhradná afirmace genderové identity), přestože evropské země už začínaly obracet kurz. Britská studie Cass Review dospěla k závěru, že důkazy o tom, že blokátory puberty zmírňují genderovou dysforii, jsou "pozoruhodně slabé", což vedlo britskou Národní zdravotní službu (NHS) k ukončení jejich rutinního používání. Švédsko a Finsko podobnou léčbu omezily jen na výzkumné účely. V USA se mezitím počet genderových tranzicí dramaticky zvýšil, především mezi dospívajícími dívkami, u nichž se přitom v dětství genderová dysforie vůbec neprojevovala. Někteří z těch, kteří se následně rozhodli tranzici zvrátit, začali podávat žaloby na lékaře a instituce, kvůli příliš rychlému procesu tranzice.
Některé školské obvody podporovaly sociální tranzici dětí bez vědomí jejich rodičů. [1] A když proti tomuto postupu rodiče protestovali, tak je za to nálepkovaly jako extremisty. Když se jednotlivé americké státy pokusily zákony chránit nezletilé a zachovat toalety, šatny a další prostory oddělené podle pohlaví, tak na to aktivistické organizace často nereagovaly věcnými argumenty, ale obviněními z netolerance a předsudků.
Jakmile instituce prohlásí za škodlivý samotný nesouhlas, tak se fakta dostávají na vedlejší kolej a prvořadým cílem se stává kontrola veřejného diskurzu.
Takový přístup má předvídatelné důsledky. Když instituce trestají nesouhlas a odměňují konformitu, tak přicházejí o schopné lidi i o důvěru veřejnosti. Průzkumy Gallupova ústavu zaznamenaly během posledního desetiletí pokles důvěry Američanů téměř ve všechny hlavní americké instituce – od médií a velkých korporací až po Kongres. Nejhůře dopadlo vysoké školství: z 57 % v roce 2015 se důvěra v něj propadla na rekordních 36 % v roce 2023. Rodiče se začali organizovat a začali vyvíjet tlak na školské rady. Jednotlivé americké státy omezily financování úřednického aparátu zaměřeného na diverzitu. Média to obvykle označují slovy jako "polarizace" a "odpor". Lze to ale popsat i jinak: obyčejní Američané si všimli, že se je některé instituce rozhodly převychovávat – a rozhodli se tomu říci ne.
Americký ústavní systém byl vybudován na přesně opačném přesvědčení. Otcové zakladatelé věřili, že by nikdo neměl mít monopol na pravdu a morálku – a už vůbec by neměl mít právo nutit ostatní, aby s ním souhlasili. Svobodu projevu chránili proto, že věděli, že ti, kdo budou u moci, budou vždy v pokušení umlčet nepohodlné názory ve jménu pokroku či bezpečnosti – a vždy budou tvrdit, že to dělají pro dobro těch, které umlčují. První dodatek americké ústavy neexistuje proto, aby chránil názory, s nimiž elity a mocní souhlasí. Existuje právě proto, aby chránil názory, které se jim nelíbí. Je založen na střízlivém pohledu na lidskou povahu a na vědomí, že instituce mají přirozenou tendenci svou moc rozšiřovat.
Diktatura ctnosti [2] nakonec pohltí i své vlastní sliby. Slibuje spravedlnost a soudržnou společnost, ale přináší zášť, cynismus a rozklad. Důsledky tohoto procesu dnes Amerika sleduje na svých univerzitách, ve velkých firmách, v médiích i ve státních úřadech. Otázkou již není to, zda si občané všimnou rozporů mezi jejími sliby a skutečností a škod, které působí. Těch si už všimli. Otázkou je, zda se instituce, které tento model přijaly za svůj, dokážou změnit dříve, než promrhají poslední zbytky své legitimity. Historie nám však mnoho naděje nedává. Vynucovaná ctnost nikdy lepší lidi nevychovala. Pouze je naučila neříkat nahlas to, co si skutečně myslí – a čekat na chvíli, kdy už nebudou muset mlčet.
Pierre Rehov je francouzský reportér, spisovatel a dokumentarista. Vystudoval práva na pařížské univerzitě Panthéon-Assas. Je autorem šesti románů, například "Beyond Red Lines" (Za červenými liniemi), "The Third Testament" (Třetí testament) a "Red Eden" (Rudý ráj). Jeho nejnovější esej o následcích masakru ze 7. října "7 octobre – La riposte" (7. říjen – Reakce) se ve Francii stal bestsellerem. Jako filmař produkoval a režíroval 17 dokumentárních filmů, z nichž mnohé byly natočeny ve válečných zónách Blízkého východu a zaměřují se na terorismus, zaujatost médií a pronásledování křesťanů. Jeho nejnovější dokumentární film "Pogrom(s)" [Pogromy(y)] zdůrazňuje kontext toho, že hlavní hnací silou stojící za masakrem ze 7. října je starodávná nenávist muslimů vůči Židům.
----------------------------------
Poznámky překladatele
[1] Sociální tranzice je pouze jednou ze složek genderové tranzice.
[2] Termín diktatura ctnosti označuje společenský nebo politický stav, kdy se prosazování morální čistoty, spravedlnosti a dobrých úmyslů stává nástrojem útlaku, cenzury a omezování svobody. Tento koncept popisuje situaci, kdy je společnost nucena podřídit se jedinému správnému morálnímu názoru a jakákoliv odchylka je tvrdě trestána ostrakizací nebo veřejným odsouzením.