Když 25. května 2020 v Minneapolis zemřel George Floyd, tak se Západ otřásl. Během několika dní se evropské metropole ocitly v plamenech, korporace se kály z hříchů, které ani nedokázaly pojmenovat, vlády přepisovaly své normy a významné instituce poklekaly před doktrínou, která se prosadila bez jakékoliv diskuse.
Tři slova – "Já nemohu dýchat" – se stala mottem doby, která uvěřila, že konečně našla kořen všeho zla: bělošství, policii a samotné základy západní společnosti. Ať už člověk souhlasil s jakýmikoliv závěry vyvozovanými z Floydovy smrti, nebo je odmítal, tak nemohl popřít prostý fakt, že se George Floyd stal globální ikonou, jejíž jméno bylo nastříkáno na zdech od Berlína po Sydney.
O pět let později pronesl mladík téměř stejná slova, když krvácel na jedné z anglických ulic. Vražda Henryho Nowaka nepodpořila převládající narativ. Naopak mu odporovala. Právě tento rozpor, více než jakékoliv selhání policie, vysvětluje, proč jedna smrt rozpoutala globální reakci, zatímco ta druhá je rychle odložena jako nepříjemnost.
Henrymu Nowakovi bylo 18 let, byl studentem prvního ročníku oboru účetnictví na Univerzitě v Southamptonu a prvním členem své rodiny, který se dostal na univerzitu. Přátelé ho popisovali jako mladíka, který rozjasnil každou místnost. Hrál fotbal za dva univerzitní kluby a jeden z jeho spoluhráčů řekl, že když Henry přišel, tak byl vítán, jako by právě někdo vstřelil gól. Když se Henry Nowak v noci 3. prosince 2025 vracel domů, tak ho 23letý Vickrum Digwa pětkrát bodl tradiční sikhskou dýkou. Jedna rána nožem propíchla Nowakovu plíci a přeřízla velkou žílu. Jiná rána zasáhla zadní část jeho nohou, když se pokoušel utéct.
Když na místo činu dorazili policisté, tak jim Digwa řekl, že on je obětí a že "byl rasově urážen" a byl nucen se bránit. Policisté nasadili Henrymu Nowakovi pouta a ten mezitím vykrvácel. Záběry z tělové kamery jednoho policisty zveřejněné 1. června – v den, kdy byl Digwa odsouzen – ukazují Henryho Nowaka ležícího na zemi, jak opakovaně říká, že byl pobodán, na což mu policista odpověděl: "To si nemyslím, kámo." Nowak řekl, že nemůže dýchat, a prosil o pomoc. Byly mu nasazeny pouta a krátce nato zemřel.
Obvinění z rasismu bylo smyšlené; soudce William Mousley to řekl zcela jednoznačně. Obvinění bylo zcela v rozporu se vším, co se o Nowakovi vědělo. Soud si z nahrávky tajně pořízené v policejní dodávce vyslechl, jak se Digwa a jeho bratr v paňdžábštině za přítomnosti policistů při převozu dohodli, že si vymyslí příběh o "rasistickém napadení" a sebeobraně. Digwa dostal "doživotní trest" s minimální délkou pobytu ve vězení 21 let. Jeho matka byla uznána vinnou za napomáhání pachateli. (Poznámka překladatele: Podle obžaloby po útoku odnesla z místa činu sikhskou dýku, kterou byl Henry Nowak usmrcen, a ukryla ji doma.)
Nowakův otec Mark popsal, jak nelidsky a jakým ponižujícím způsobem bylo s jeho synem v posledních okamžicích jeho života zacházeno. Poté vyslovil fakt, který dosud žádné oficiální vyjádření nevysvětlilo: policie uvěřila jeho vrahovi. Tato jediná věta v sobě obsahuje celou hrůzu: Jak je možné, že vycvičení policisté, stojící nad chlapcem ležícím a krvácejícím na chodníku, nejsou schopni vidět to, co mají přímo před očima?
20. století nám poskytlo vhodnou slovní zásobu. Hannah Arendtová nám dala pojem banalita zla (nebo také banální zlo). (Poznámka překladatele: Tento pojem označuje myšlenku, že obludné činy nejsou vždy páchány vyšinutými monstry, ale obyčejnými lidmi. Ti se stávají nástrojem zla pouhou bezmyšlenkovitou poslušností, neschopností kritického myšlení a slepým plněním příkazů v rámci systému.) Christopher R. Browning nám ukázal, jak se příslušníci německého 101. záložního policejního praporu – muži bez jakéhokoliv zvláštního přesvědčení – stali katy kvůli konformitě a strachu z toho, že by se odlišili od svých spolubojovníků. Sigmund Freud a Stanley Milgram zase poukázali na to, jak ochotně se obyčejní lidé podřizují autoritě, která je zbavuje odpovědnosti. Poučením nikdy nebylo, že mezi námi chodí monstra. Poučením vždy bylo, že instinkt podřídit se, patřit k něčemu a uniknout trestu vyhrazenému pro ty, kdo vybočují z řady, může převážit i nad tím, co vidíme na vlastní oči.
Každá společnost má svůj žebříček hrůz. V současné Británii se téměř na vrcholu tohoto žebříčku nachází obvinění z rasismu – pro kariéru je zničující více než neschopnost, pro instituci je děsivější než ztráta života. Rasismus je samozřejmě skutečný a musí se s ním bojovat, kdekoliv se objeví. Když se ale strach ze slova "rasista" stane natolik silným, že zastíní člověka umírajícího na zemi, znamená to, že samotné základy morálky byly vyprázdněny. Není potřeba vydávat žádný rozkaz; reakce se stává reflexem. Po letech výcviku a disciplinárních precedentů může jediné obvinění z rasismu ukončit kariéru. Je bezpečnější pochybovat o oběti s bílou barvou pleti než riskovat obvinění, které může zničit něčí život. V Southamptonu tento reflex vedl přesně k výsledku, který se dal předvídat – důvěryhodnost byla přisouzena vrahovi patřícímu k etnické menšině a s umírajícím bělochem bylo nakládáno jako s podezřelým.
Toto odtržení od reality založené na faktech by mělo znepokojovat každého, kdo si cení svobodné společnosti více než jakékoliv otázky týkající se soukromých názorů zapojených policistů. Nebezpečí nespočívá v tom, že by policisté chovali skryté předsudky v tom či onom směru. Nebezpečí spočívá v tom, že celá společnost byla vycvičena k tomu, aby každou událost nejprve prohnala ideologickým filtrem a až pak se dívala na fakta, takže se o realitě dá vyjednávat. Chlapec pak může sebevíc tvrdit, že byl pobodán a muži, kteří přísahali, že ho budou chránit, přesto na základě slov útočníka rozhodnou, že tomu tak není.
Kontrast s případem George Floyda je tou hlavní pointou. Smrt George Floyda zapadla do narativu, který si tato kultura již sama vyprávěla, a tak byla nesmírně zveličena. Vražda Henryho Nowaka vypráví příběh, který se "nehodí" do krámu. Je to příběh bělocha, který se stal obětí útoku příslušníka etnické menšiny, jenž svou oběť lživě obvinil z rasismu, a policistů ochromených strachem z toho, že budou z rasismu nařčeni. Tomuto případu se proto ze strany médií dostává jen zlomek pozornosti.
Civilizace, která odměřuje svůj soucit podle politické užitečnosti a o tom, čí utrpení si zaslouží pozornost, rozhoduje podle souladu s vládnoucím dogmatem, je už ve stadiu vnitřního úpadku.
Následné reakce to jen potvrdily. Britský premiér Keir Starmer označil záběry za "srdcervoucí" a řekl, že se mu "z nich udělalo špatně". Policie hrabství Hampshire a ostrova Wight se obrátila na policejní kontrolní orgán a vyšší důstojníci začali přezkoumávat mentální nastavení antirasismu, které je stejně rasistické, jen v opačném smyslu. Je to rasistický styl myšlení, který jim nařizuje, aby se ke všem nechovali stejně. A establishment, který tyto rasistické postoje prosazuje, se tváří, že je výsledkem šokován. Výzva k přehodnocení této doktríny rasistického antirasismu je zatím považována spíše za provokaci než za téma k diskusi.
Demonstranti v ulicích Southamptonu pochopili souvislost dříve než komentátoři a skandovali tři slova: "Já nemohu dýchat." Někteří z nich však možná přišli bojovat za jinou věc. Rodina oběti vyjádřila přání, aby jejich zármutek nebyl zneužíván. Jejich postoje však nic nemění na poznání, že jediný způsob, jak zastavit rasismus, je přestat být rasistický – to je přestat nahlížet na každého a na všechno prizmatem rasismu.
Vědci, kteří po roce 1945 studovali konformitu, nám zanechali jedno varování: Největší hrozbou pro lidské myšlení není otevřená nenávist. Největší hrozbou je touha zůstat v mezích povolených názorů a vyhnout se ceně, kterou si žádá jasné vidění skutečnosti.
Poslední minuty života Henryho Nowaka zachycené tělovou kamerou jednoho z policistů, kteří ho nechali na holičkách, jsou důkazem toho, že se toto varování právě naplňuje. A pokud zůstane nevyslyšeno, tak budou v budoucnu další lidé stejně jako on ležet na zemi a úpěnlivě prosit o pomoc, a ti, kteří by je měli vidět, budou odvracet zrak.
Pierre Rehov je francouzský reportér, spisovatel a dokumentarista. Vystudoval práva na pařížské univerzitě Panthéon-Assas. Je autorem šesti románů, například "Beyond Red Lines" (Za červenými liniemi), "The Third Testament" (Třetí testament) a "Red Eden" (Rudý ráj). Jeho nejnovější esej o následcích masakru ze 7. října "7 octobre – La riposte" (7. říjen – Reakce) se ve Francii stal bestsellerem. Jako filmař produkoval a režíroval 17 dokumentárních filmů, z nichž mnohé byly natočeny ve válečných zónách Blízkého východu a zaměřují se na terorismus, zaujatost médií a pronásledování křesťanů. Jeho nejnovější dokumentární film "Pogrom(s)" [Pogromy(y)] zdůrazňuje kontext toho, že hlavní hnací silou stojící za masakrem ze 7. října je starodávná nenávist muslimů vůči židům.