Lidskoprávní průmysl má nejraději politicky využitelné oběti, jejichž utrpení lze spojit s protivníkem – předem určeným "padouchem" – nejlépe takovým, kterého už západní aktivisté umějí nenávidět, umějí na něj vyvíjet nátlak a umějí se proti němu organizovat.
Utrpení Palestinců vyvolává obrovské pobouření, protože z něj lze obvinit Izrael. Z utrpení obětí genocidy v Súdánu, afghánských žen pod nadvládou Tálibánu, Íránců zavražděných íránským režimem či pronásledovaných křesťanů v Nigérii Izrael obvinit nelze, a proto takovou reakci většinou nevyvolávají.
O hierarchii obětí nerozhoduje míra jejich utrpení, ale míra jejich politické využitelnosti, a ještě více to, koho lze označit za "padoucha" odpovědného za jejich utrpení.
Některé oběti si získají zástupy zastánců. Jejich tváře se objevují na transparentech, jejich jména se čtou na demonstracích, herci na červených kobercích nosí jejich symboly, studenti na jejich podporu obsazují univerzitní budovy a instituce náhle cítí naléhavou morální povinnost vydávat prohlášení. Pak jsou ale oběti, které umírají téměř bez povšimnutí. Na chvíli se objeví ve statistikách organizací placených za jejich evidenci – a nikdo jiný si jich nevšimne.
Oběti genocidy v Súdánu patří do té druhé skupiny. Válka, která vypukla v dubnu 2023 mezi súdánskou armádou a Jednotkami rychlé podpory (RSF, Rapid Support Forces), vyvolala podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) největší uprchlickou a humanitární krizi na světě, přičemž ze svých domovů bylo vyhnáno téměř třináct milionů lidí. Již před rokem, koncem října 2025, po osmnáctiměsíčním obléhání, vstoupily jednotky RSF do města Fáširu a jeho obyvatele vraždily tak intenzivně, že výzkumníci z Yaleovy univerzity dokázali na satelitních snímcích identifikovat krvavé skvrny. [1] Vyšetřovací mise OSN dospěla v únoru 2026 k závěru, že masové popravy, hromadná znásilnění a úmyslně vyvolaný hladomor namířený proti etnickým skupinám Zaghawa a Fur nesou znaky genocidy a že úmysl spáchat genocidu je jediným rozumným závěrem, který lze z dostupných důkazů vyvodit.
A výsledek tohoto zjištění? – Komuniké! Žádný americký univerzitní kampus nezaplavily protestní tábory na podporu Súdánu. Žádná mezinárodní kampaň nepožaduje, aby společnosti prokazovaly svou nevinu ve vztahu k Chartúmu nebo k dodávkám zbraní súdánským polním velitelům, které zaznamenaly americké zpravodajské služby. Dárfúr je dnes místem, kde podle samotné OSN dochází ke genocidě – přesto za tamější oběti nikdo neprotestuje.
Smyslem srovnání s Pásmem Gazy není poměřovat počty obětí. Palestinští civilisté si zaslouží stejný soucit jako civilisté trpící v kterékoliv jiné části světa. Je však potřeba zkoumat mašinérii válečné propagandy. Už během několika měsíců po 7. říjnu 2023 se protestní tábory v univerzitních kampusech a obsazování univerzitních budov rozšířily z Kolumbijské univerzity na Yaleovu a Newyorskou univerzitu a následně i do Evropy. V září 2025 se více než 5 000 filmových profesionálů, včetně řady nejslavnějších jmen filmového průmyslu, zavázalo, že nebudou spolupracovat s izraelskými festivaly, kiny a produkčními společnostmi.
Afghánistán tuto tezi potvrzuje ještě výrazněji. Pět let po návratu Tálibánu do Kábulu UNESCO uvádí, že 2,4 milionu afghánských dívek stále nesmí chodit na střední školu. Afghánistán zůstává jedinou zemí, která dívkám po ukončení základní školy oficiálně zakazuje dále studovat. Život žen v Afghánistánu drasticky omezuje více než sedmdesát nařízení. Od září 2025 mají afghánské ženy zakázán i vstup do prostor OSN a některé smějí opustit domov jen jednou či dvakrát za měsíc.
Západní feminismus desítky let prohlašoval, že práva žen jsou univerzální. Afghánistán je prubířským kamenem tohoto tvrzení: celá ženská populace byla pouhými nařízeními vyloučena ze vzdělávání, zaměstnání a veřejného života – a dokonce i z veřejného prostoru. Experti OSN tento stav označují jako genderový apartheid. Před Harvardem však nestojí žádný stálý protestní tábor s demonstranty požadujícími svobodu pro afghánské ženy. Módním se nestalo žádné hnutí požadující stažení investic z Afghánistánu. Žádný symbol utrpení afghánských žen se nedostal ani na žádný červený koberec. Agentura OSN pro ženy (UN Women) varuje, že útlak afghánských žen se normalizuje, a uvádí, že jí na letošní práci v Afghánistánu chybí polovina potřebných peněz. Ženy zůstaly tam, kde byly. Publikum odešlo.
Události v Íránu rozptýlily i poslední pochybnosti. Protesty, které začaly koncem prosince 2025, se rozšířily do všech provincií a bezpečnostní složky na ně 8. a 9. ledna 2026 odpověděly střelbou z pušek a brokovnic ze střech domů a korb nákladních automobilů. Amnesty International označila rozsah masového vraždění za bezprecedentní. Jen letos bylo zmasakrováno více než 52 000 mužů, žen a dětí. Režim zároveň zcela odřízl zemi od internetu a zatkl desítky tisíc lidí. Zvláštní zpravodaj OSN pro Írán odhadl počet obětí na více než pět tisíc.
Režim mulláhů už přitom držel rekord. Amnesty International zdokumentovala v Íránu v roce 2025 celkem 2 159 poprav, což byl více než dvojnásobek oproti předchozímu roku a přibližně čtyři pětiny všech zaznamenaných poprav na světě. Také šlo o nejvyšší počet poprav v Íránu od roku 1981. Mezi odsouzenými bylo nejméně 48 žen, nejvíce za posledních dvacet let. Reakce Západu na lednový masakr v Íránu se omezila na demonstrace íránské diaspory a odsuzující prohlášení podepsané 800 filmovými profesionály. Filmový průmysl, který shromáždil pět tisíc podpisů proti izraelským filmovým festivalům, jich proti íránskému režimu, který během pouhých osmačtyřiceti hodin zastřelil tisíce vlastních občanů, shromáždil osm set – a upozornil na to i jeho vlastní odborný tisk.
Když se íránští studenti v únoru vrátili na univerzity v Teheránu, Mašhadu a Isfahánu, tak s sebou přinesli fotografie spolužáků zabitých při lednových protestech. Řada z nich za to byla zatčena a vyhozena ze školy. Američtí studenti, kteří kvůli Pásmu Gazy obsazovali univerzitní budovy, riskovali nanejvýš disciplinární řízení – a íránským demonstrantům nevyjádřili žádnou podporu.
V listopadu 2025 unesli ozbrojenci z katolické školy svaté Marie v nigerijském Papiri 303 dětí a 12 učitelů. Rozsahem tento únos překonal i únos 276 dívek v nigerijském Chiboku v roce 2014, kdy svět obletěl hashgtag #BringBackOurGirls a americká první dáma se dokonce nechala vyfotografovat s protestním transparentem v ruce! Děti z Papiri se po měsíci, po jednáních o výkupném, vrátily domů, aniž by jejich únos vyvolal na Západě jakékoliv pozdvižení. Americká komise pro mezinárodní náboženskou svobodu (USCIRF), která již sedmnáct let žádá Washington, aby Nigérii označil za "zemi vzbuzující zvláštní obavy", uvádí, že od roku 2009 tam bylo při cíleném násilí zabito téměř 53 000 civilistů. Pronásledovaní křesťané představují z hlediska propagace marketingový problém: v představách západní veřejnosti je křesťanství vnímáno spíše jako historická síla než jako skupina, která je dnes sama zranitelná.
Tento vzorec nelze vysvětlit ani rasismem, ani rozsahem utrpení. Palestinci nejsou ze Západu ani nežijí v blízkosti univerzitních kampusů, kde jejich kauza ovládla veřejnou debatu. Demonstranti přitom nepožadují nic, co by Palestincům skutečně pomohlo – například ochranu před mučením a svévolným zatýkáním ze strany jejich zkorumpovaných vůdců a ani svobodu projevu, tisku a vzdělání, které by jim umožnilo vést produktivní a prosperující život.
Pobouření se na Západě řídí vlastní politickou logikou: úspěšná kauza potřebuje víc než jen oběti. Oblíbenou obětí není ta, která trpí nejvíce, ale ta, jejíž utrpení lze politicky využít. A úspěšná kauza potřebuje také použitelného "padoucha" – nejlépe někoho, kdo už je v této roli veřejnosti dobře znám. Izrael se pro tuto roli hodí téměř dokonale. Je spojencem Západu, demokratickou zemí podporovanou Washingtonem a zároveň je neustále přístupný novinářům. Jeho politici odpovídají na otázky, jeho soudy rozhodují i proti vlastní vládě – a na to všechno lze vyvíjet tlak.
Proti afghánskému Tálibánu nic srovnatelného zorganizovat nelze. Kolumbijská univerzita nemá žádný "tálibánský investiční výbor", před kterým by se dalo protestovat, Íránské revoluční gardy nemají žádný program kulturní výměny, který by bylo možné bojkotovat, a súdánským polním velitelům je nějaký studentský senát v Kalifornii naprosto ukradený. Diktatury se pro okázalý demonstrativní aktivismus nehodí: diktátoři jsou totiž vůči podobným gestům imunní. Protestovat proti Izraeli naproti tomu znamená napojit se na aparát univerzitních skupin, nevládních organizací a aktivistických sítí budovaný po desetiletí – hesla jsou už napsaná a slovník dávno ustálený. Devatenáctiletý student nemusí o Blízkém východě vědět vůbec nic. Potřebuje jen transparent. Súdán už naproti tomu vyžaduje domácí přípravu. A kdyby se něco dozvěděl o íránském režimu, musel by připustit, že nepřátelé americké moci jsou mnohem horší.
Lidskoprávní průmysl, který neustále hovoří o "intersekcionalitě" [2], si vytvořil vlastní hierarchii soucitu. V ní záleží méně na tom, kdo je obětí a co se jí stalo, než na tom, kdo jí utrpení způsobil a jaký politický narativ lze kolem něj vytvořit. Nic z toho nezlehčuje utrpení Palestinců – toto utrpení postihlo skutečné lidi. Všechny ostatní oběti však zůstávají za dveřmi – tedy stranou zájmu.
Této mašinérii chybí především důslednost. Hnutí, které by svá prohlášení o univerzálních právech myslelo skutečně vážně, by se zastávalo i lidí žijících v podmínkách moderního otroctví v bohatých zemích, jako je Katar. Protestovalo by proti obchodování s dětmi a odebírání lidských orgánů a hájilo by afghánské ženy i íránské disidenty. Palestinských civilistů by se zastávalo jako civilních obětí, nikoliv jako důkazu ve prospěch určitého politického narativu. Takové hnutí by se těžko manipulovalo, nedalo by se na něm vydělávat a nebylo by k užitku žádné skupině, která se snaží utrpení druhých využít ve svůj vlastní prospěch. A to dostatečně vysvětluje, proč takové hnutí zatím nikdo nevytvořil.
Pierre Rehov je francouzský reportér, spisovatel a dokumentarista. Vystudoval práva na pařížské univerzitě Panthéon-Assas. Je autorem šesti románů, například "Beyond Red Lines" (Za červenými liniemi), "The Third Testament" (Třetí testament) a "Red Eden" (Rudý ráj). Jeho nejnovější esej o následcích masakru ze 7. října "7 octobre – La riposte" (7. říjen – Reakce) se ve Francii stal bestsellerem. Jako filmař produkoval a režíroval 17 dokumentárních filmů, z nichž mnohé byly natočeny ve válečných zónách Blízkého východu a zaměřují se na terorismus, zaujatost médií a pronásledování křesťanů. Jeho nejnovější dokumentární film "Pogrom(s)" [Pogromy(y)] zdůrazňuje kontext toho, že hlavní hnací silou stojící za masakrem ze 7. října je starodávná nenávist muslimů vůči Židům.
--------------------------------------
Poznámky překladatele:
[1] Podle Wikipedie povraždily Jednotky rychlé podpory ve Fáširu nejméně 60 000 civilistů.
[2] Intersekcionalita je radikální pseudointelektuální teorie, která tvrdí, že všechny formy sociálního útlaku jsou neoddělitelně propojeny. Definice na Wikipedii viz zde.